(17.10 hodin)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu předsedovi. S dalším přednostním právem pan předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura. Prosím, pane předsedo.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Tak aby ta debata nebyla pouze o dvouletých dětech do mateřské školy a o těch kapacitách, které musí, pokud ten zákon projde, samospráva připravovat. Prostě musí. Není to, jak říkal pan předseda Mihola, že rodič se může rozhodnout, zda ten nárok, pokud ho uzákoníte, protože my ne, že se uplatní, na druhé straně ta samospráva musí počítat s tím, že ho všichni využijí, jinak může být oprávněně kritizována, že nedodržuje zákon. A někdo si může stěžovat, že to své právo nemohl uplatnit.
Myslím, že tady málo zaznívá, že ten návrh zákona je skutečně ideologicky zabarvený, a já si myslím, že ve svém důsledku nebezpečný. Paní ministryně ve svých úvahách, které veřejně prezentuje, přináší další nebezpečné návrhy, jak rozvrátit například financování regionálního školství apod. A zkusme se vrátit k debatě v našem prvním, druhém, třetím čtení, kdy jsme se bavili o jednotných přijímačkách. Jeden z hlavních tahounů a mediálně zajímavých témat, o kterém paní ministryně tak ráda mluví, ale ve skutečnosti je to úplně k ničemu. Vzpomeňte si, co říkala paní ministryně, když jsme se ptali, jestli budou nějaké limity toho, kdo vyhověl, kdo nevyhověl. No nebudou. Každá škola si udělá čáru tam, kde uzná za vhodné. To parafrázuji a cituji možná ne úplně přesně paní ministryni.
Tak se ptám, k čemu to je. K čemu je ta centralizace a unifikace, když nebudou stanoveny minimální podmínky pro studenta, který se hlásí na některou ze středních škol. Odpověď je úplně jednoduchá. Je to úplně k ničemu pro stát, úplně k ničemu pro školy, úplně k ničemu pro rodiče, ale je to dobré pro ty, kteří to budou vymýšlet a hodnotit a každoročně říkat: Zadali jsme těžké testy a slabé testy a v té matematice jsme to přehnali, ale v tom českém jazyce se nám to povedlo apod. Tak k čemu máme jednotné přijímačky, když si každá škola pak může přijmout, koho chce, a tu čáru, jestli vyhověl, nebo nevyhověl, si udělá každý ředitel? Což je mimochodem správně. Já nekritizuji tenhle ten přístup, jenom se ptám, proč k tomu musí vstoupit stát. No protože naše milá levice zastává dlouhodobě názor, že stát ví všechno nejlépe. A nejradši by byl, kdyby byla jedna střední škola jednoho typu. A kdo by měl nějaké moderní kroužky, například by vzdělával studenty o genderově vyvážených pozicích, ten by dostal dotaci, nebo o trvale udržitelném rozvoji nebo o klimatických změnách, tak ty školy by dostávaly více peněz, jsou progresivní, moderní, a naopak ty tradiční školy, které budou lpět na tom, aby se děti naučily číst, psát a počítat, to je už takové zastaralé, nemoderní. Hlavně se bavme o těch kompetencích, nebavme se o těch znalostech. Ty znalosti jsou takové otravné. Ti žáci by museli něco vědět. Tak hlavně rozvíjejme ty měkké kompetence, to je přece moderní, to je přece ono.
To je ale špatná cesta. Pokud chceme být konkurenceschopní, tak naše základní školství by mělo být podle mne tradiční a školy by měly být normální, nebo standardní, chcete-li, ne že se už specializují. To už příště budeme specializovat i mateřské školy. Kdo z vás nečetl povídku Woodyho Allena o tom, jak nedostali dítě do prestižní mateřské školy na Manhattanu, tak si to prosím přečtěte. Stojí to za to. Já si myslím, že ten absurdní příběh dostatečně vypovídá o tom, že to nemáme přehánět s ambicemi zapsat dítě na prestižní mateřskou školu. Ale tímto směrem jde tento návrh zákona.
Povinný poslední ročník školky. Sice není povinný, jak řekla paní ministryně, když se dostavíte na potupné přezkoušení, případně když vás kontroluje odbor sociální péče, tak vám možná dovolí to dítě nechat doma. Dneska máme v mateřských školách - já si pamatuji číslo, ještě když jsem působil v pražském zastupitelstvu, v té době v Moravskoslezském kraji navštěvovalo mateřské školy asi 97 % dětí v posledním předškolním ročníku. Je to problém k řešení? No je, protože moderní levice chce mít 100 %. 97 je málo a ta 3 %, ta jsou prostě podezřelá, tak se na ně podíváme. To je další klíčový bod této novely, o kterém tak ráda mluví paní ministryně. Takže nárok pro dvouleté děti, povinný poslední ročník, tzn. de facto prodloužení školní docházky na deset let, a jednotné přijímačky, které jsou úplně k ničemu, protože každý si pak zařídí ten příjem dětí, jak bude chtít.
Tak zvažte sami, jestli tyhle ty tři body stojí za to, zda mohou ovlivnit politickou prestiž a postavení paní ministryně ve vládě, uvnitř sociální demokracie atd. Odhoďme tyto politické úvahy, ty sem vůbec nepatří. Naopak si myslím, že by k prestiži paní ministryně přispělo, kdyby řekla: Tak tohle jsme trošku přehnali. Obce se toho bojí. Tak necháme poslancům svobodné hlasování, nezávazné. A když to neprojde, nevadí, budeme dál debatovat. A možná by nejen komunikovala se Svazem měst a obcí, ale možná by našla i shodu se Svazem měst a obcí, protože není nic horšího, než že jste něco projednali.
Když mluvíme o školství. Jsem člen správní rady jedné univerzity, tak tam projednáváte rozpočet. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem přišel připraven stejně, jak přijímáte rozpočet města nebo státu, měl jsem pozměňující návrhy a tohle. A pak mi řekli: Pozor, pozor, vážený člene správní rady naší slovutné univerzity, zákon říká projednat, to znamená, my to tady otevřeme, vy si k tomu řeknete, co chcete. V zápise bude, že správní rada projednala a hotovo. No takhle to skutečně je. Myslím, že to je věc k debatě, jestli taková správní rada má smysl. Já myslím, že nemá, že buď bude mít nějakou kompetenci, anebo pak ať není žádná, protože takhle je to jenom, že jsem něco projednal, a je to podobný případ.
Všichni z vás mají kolegy v komunální politice, tak se jich zeptejte, jestli je skutečně názor jejich profesní organizace tak špatný, jestli oni to skutečně tak vítají. My ten problém vždycky řešíme pozdě. Je možné, že pak ministerstvo vypíše nějaký dotační titul, nebo Ministerstvo financí. Ale je to úplně zbytečné. Pro ty, kteří mají problém se spádovými obvody, máme dvě řešení, která uplatňují naši starostové. Jedním případem je Trutnov Ivana Adamce, kde mají jednu mateřskou školu a všechno ostatní jsou jednotlivá pracoviště. A druhý případ mé rodné Opavy, kde jsme prosadili, že máme jeden spádový obvod v celém městě. Tím jsme vyhověli dikci zákona a necháváme to na rodičích. Mimo jiné také zvyšujeme konkurenci mezi mateřskými školami, aby nabízely služby, které budou pro rodiče zajímavé. Například delší pracovní doba odpoledne je mnohem lepší než tam vozit děti v šest nebo v sedm ráno.
To všechno jsou důvody, které jsme tady opakovaně říkali. Bohužel jste na ně neslyšeli. My jsme názor nezměnili, takže budeme hlasovat proti.
Chtěl bych říct těm z vládní koalice, kterým se to nelíbí: Tak se nebojte, když ten zákon neprojde, paní ministryně zůstane ve funkci, nesníží to její politickou vážnost, nesníží to její politickou prestiž. Naopak. Myslím, že mnozí rodiče a ministerstvo vám poděkují za uvážlivý přístup. A můžeme debatovat v dalších měsících.
Máme pocit, že to nefunguje? Má někdo z vás pocit, že mateřské školy nefungují? Kdo ten pocit má, ať přijde, řekne to, řekne proč, a co s tím chce dělat. Já ten pocit nemám. Myslím, že když něco funguje, tak nemáme nic zkoušet, nic experimentovat, nemáme zavádět další a další povinnosti. Fakt si myslím, že přijímací pohovory nebo jak bych to nazval, vyvinění z té povinnosti mít dítě v posledním školním ročníku je něco potupného, co bychom do naší legislativy zavádět nemuseli.
Tak to ještě jednou zvažte, zejména vy z vás, členů vládní koalice, kteří o sobě tak rádi říkáte, že jste pravicoví, že máte pravicový pohled na svět, tak nepodléhejte té levicové ideologické myšlence. Já ji respektuji, jenom nesouhlasím s tím, že stát ví všechno nejlépe, že ústavní péče je lepší než rodinná atd. Dneska budete mít možnost se projevit pravicově nebo levicově při respektu k tomuto politickému názoru našich ideových oponentů a odpůrců. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu předsedovi Stanjurovi. Nyní mám dvě faktické poznámky. Nejprve pan poslanec Jiří Holeček, po něm pan poslanec Jiří Zlatuška. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty. ***