(15.40 hodin)
(pokračuje Hovorka)
Je tady systém vzdělávání, který podle mě nefunguje dobře. A očekával bych od pana ministra, který má jinak velmi dobré kontakty s Českou lékařskou komorou, že se bude více zabývat tím, co vadí lékařům na současném vzdělávacím systému, na tom postgraduálním vzdělávání lékařů.
Já jsem se těmi důvody, které vadí lékařům v tom současném systému, zabýval. Některé si dovolím ocitovat.
Je třeba zavést osobní odpovědnost školitele za školence. Je třeba, aby byl dodržován edukační program a školenec byl převáděn na jiné pracoviště až po souhlasu školitele. Musí být definována práva i povinnosti školitele, školence a také zaměstnavatele ve vztahu k edukaci a rovněž musí být definovány možné postihy vůči těmto třem subjektům. Musí být definovány vzorové smlouvy mezi zaměstnavatelem a školencem, aby se ze školence nestal otrok. Současný model postgraduálního vzdělávání lékařů je téměř likvidační jak pro samotné lékaře, tak i pro nemocnice, především pak pro nemocnice nefakultní. Změny v systému postgraduálního vzdělávání však nelze provést beze změny v ostatních sférách celého zdravotního systému České republiky. Například nejen povinnosti, ale také řádné finanční ohodnocení školitelů, restrikce ze strany zdravotních pojišťoven vůči pojištěncům v případě zneužívání pohotovosti, zbavení nemocničních lékařů existenční závislosti na pohotovostních službách a podobně.
Osobní zkušenost. Fakulty nemající zkušenosti s organizováním vzdělávání a kurzů základních kmenů nepodávají dostatečné informace, možná ani samy nejsou dobře informovány. Nelíbí se mi absolutní závislost lékařů bez specializované způsobilosti na libovůli školicího pracoviště. Školicích pracovišť je málo, a proto si mohou diktovat podmínky, za jakých dovolí lékaři bez specializace atestovat. Není výjimkou, že lékaři mají praxi splněnou, ale k atestaci nemohou jít, protože zaměstnavatel nebo vedoucí pracoviště si to nepřeje, protože je pro něj výhodnější, aby za nižší plat nadále pracovali a čekali, až dostanou příležitost.
Současný systém postgraduálního vzdělávání zneužívá lékaře v přípravě na atestaci a je diskriminující pro ženy lékařky a některé muže lékaře, kterým rodinné poměry neumožňují absolvovat dlouhé stáže, mnohdy několikaleté nesmyslné pobyty na pracovišti vyššího typu. Cena stáží a kurzů by měla být pevně stanovena a garantována. Mnoho mladých lékařů je nuceno si tyto stáže hradit ze svých prostředků. Příprava k atestaci by se měla odehrávat optimálně na půdě zaměstnavatele lékaře. Bylo by vhodné, aby každý lékař bez ohledu na zvolenou specializaci začínal pracovat v nemocnici okresního typu, fakultní, univerzitní. Atestační příprava by proběhla z 90 % na půdě zaměstnavatele. Teprve například po jednom až dvou letech podle zvoleného oboru by mohl odejít například do ambulantní sféry a podobně. Příprava k atestaci by měla být kratší, maximálně tři roky. Bylo by vhodnější rozšířit spektrum nástavbových atestací. Dále navrhuji více propracovat a kontrolovat celoživotní vzdělávání lékařů a lékaře lépe ke vzdělání motivovat.
Vzhledem k tomu, že pracuji v malé nemocnici, která má v mém oboru jen akreditaci prvního stupně a jiné obory v mé nemocnici taktéž, po kmeni, který jsem kvůli stážím absolvovala za čtyři roky, potřebuji strávit ve fakultních nemocnicích 31 měsíců. Každý měsíc nemocnici stojí pět tisíc korun plus výdaje na můj plat. Na oddělení je nás nedostatek lékařů, takže mě pouštějí každý rok na stáže celkem na dva měsíce, znamená to, že doba od splnění kmene k atestaci bude pro mě asi 15 let.
Ano, tento systém není vyhovující. Vzdělání je naprosto chaotické. Největší problém vidím v tom, že není dostatek kvalifikovaných lékařů s praxí v nemocnicích, většina odešla do soukromého sektoru, proto není od koho se učit. Na pracoviště vyššího typu není snadné se dostat, neboť většina periferních nemocnic své školence na stáže nechce uvolňovat a nelze se toho jakkoliv domoci. Vloni jsem absolvovala atestaci po osmi letech nepřetržité praxe. Stáží jsem se velmi těžko domáhala a uvolňování na ně. Po základním kmeni mi na mateřském pracovišti nebyl dán v normální pracovní době prostor pro můj obor, který jsem čtyři roky provozovala nad rámec normální pracovní doby a služeb za normální tabulkový plat. Jsem z toho vyčerpaná a velmi otrávená. Rozhodla jsem se odejít do Anglie, kde se mi plně věnují, vzdělávám se v průběhu dne a zaměstnavateli záleží na tom, aby se dodržely podmínky vzdělávacího programu. Chci, aby podobný aktivní přístup ke svým studentům byl i v České republice.
Dříve dvouatestační systém pod gescí Institutu postgraduálního vzdělávání dominantně se odehrávající na kmenovém pracovišti plně vyhovoval. Odborná stáž na krátkou, přesně definovanou dobu či za účelem provedení či asistence jasně daných specializačních výkonů, jež se na domovském pracovišti neprovádějí. Superspecializované výkony nemohou být náplní požadavků k atestaci, počty některých výkonů, například v chirurgii, jsou zcela nereálné. Někdo dokonce zjistil, že počty určitých výkonů, které musí stážisté odoperovat, neodpovídají ani celkovému počtu výkonů, které se dělají v České republice během jednoho roku. Dlouhodobý pobyt školence na specializovaném pracovišti vede k jeho využívání k administrativním účelům, takže k výkonům, k nimiž je primárně odeslán, se většinou ani nedostane. Levná pracovní síla pro vyšší pracoviště, přičemž chybí na domácím pracovišti, kde mnohdy pod dobrým odborným vedením naplní cíl svého předatestačního vzdělávání mnohem lépe. Větší důvěra v primáře domovských pracovišť, kteří by měli za edukaci svého školence nést zodpovědnost, nejlépe za povinné účasti při atestační zkoušce.
Současný stav vzdělávání není dobrý. Chtěl bych upozornit na nemravné jevy. Za prvé placené stáže na vyšších pracovištích, kdy školenec za tzv. školení platí a přitom vykonává normální sekundářskou práci. Za druhé, řada oborů vyžaduje až více než roční stáže na klinikách v Praze, Brně a podobně. Opět převážně sekundářská práce, ale hlavně významný zásah do rodinného života, rozpočtu rodiny, zejména jde-li o matky malých dětí a dětí v základní škole. Přitom nevěřím, že třeba krajské nemocnice nebo větší nemocnice by adepty nevyškolily stejně dobře. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvě po atestaci, mohu říct, že celý systém je dost tragický. Za odborné stáže se platí fakultním nemocnicím, ale nikdo vám nezaručí, že tam něco odborného uvidíte. Využívají vás jako levnou pracovní sílu. Zažila jsem i absurdní situaci, že se po mně chtělo, ať se věnuji medikům. Dále přehnaná administrativa, která je kolem toho všeho. Nesmyslný (nesroz.) a ještě nesmyslnější výkony a v neposlední řadě několik povinných předatestačních kurzů bez významu pro praxi.
Specializační vzdělávání je nástrojem, kterým stát realizuje svou odpovědnost za kvalitu a bezpečnost zdravotní práce. Získání specializační způsobilosti opravňuje lékaře k samostatnému poskytování zdravotní péče. Je to jakási obdoba pilotního průkazu, kdy stát přebírá záruku nad tím, že dotčená osoba může činnost samostatně vykonávat a občané nebudou poškozeni na zdraví. Je tedy odpovědností státu vůči občanům, komu stát dovolí, aby samostatně poskytoval zdravotní péči. Proto musí být celý proces získávání specializačního vzdělávání řízen jednotně, musí být transparentní, musí poskytovat státu kdykoliv aktuální přehled a současně musí být užitečný pro ty, kdo o získání specializované způsobilosti usilují, i pro ty, kdo je k tomu vzdělávají. Pro uchazeče je srozumitelné, když se na jednom místě ke vzdělávání přihlásí a na jednom místě v jednotném režimu vykonají závěrečnou zkoušku.
Dosavadní systém výkonu atestačních zkoušek na lékařských fakultách na principu tzv. vyvážené dotace se neosvědčil, neboť v praxi docházelo k uplatňování různých oborových nebo regionálních zájmů a Ministerstvu zdravotnictví neposkytoval včas potřebné informace. Ministerstvo zdravotnictví postrádá, a často zdůrazňuje, že postrádá, údaje, které by umožnily zobrazit problémy současného systému specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, a při realizaci tohoto problému vychází z informací od ÚZISu, od odborné veřejnosti, od členů komise pro novou koncepci specializačního vzdělávání, odborných společnosti a v neposlední řadě od profesních komor a dále z informací známých ministerstvu z jeho vlastní činnosti. Ministerstvo tedy muselo vycházet z velké části také ze sekundárních dat, ze kterých lze ale získat jasné informace o stavu a problémech postgraduálního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů. ***