(15.30 hodin)
(pokračuje Kaňkovský)
Jenom bych si přál, abychom při projednávání tohoto pro naše zdravotnictví velmi důležitého zákona odložili naše stranické zájmy. Tady jde opravdu o apolitický materiál. Potřebujeme stabilizovat náš zdravotnický personál, a proto opravdu jednejme o tomto zákonu co nejvíce odborně a hledejme taková východiska, která to vzdělávání udělají pro mladé lékaře přívětivější, a přitom nebude narušena kvalita vzdělávání našich lékařů. Takže velmi bych si přál, aby na konci legislativního procesu byl skutečně zákon, který vylepší situaci v postgraduálním vzdělávání, bude nám připravovat kvalitní lékaře a přitom nám nebudou kvůli nepřívětivosti toho vzdělávacího systému utíkat do zahraničí nebo k farmaceutickým firmám.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Hezké dobré odpoledne. Děkuji panu poslanci. Dalším řádně přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Jiří Štětina. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Štětina: Dobrý den, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Nemusíte mít strach, že tu mám před sebou projev. Vůbec ne. Mám před sebou takovou malou knížečku, která mi byla vydána v roce 1966 20. dubna a říkalo se tomu atestační index. Z tohoto atestačního indexu se dalo vyčíst všechno: do jakého oboru jsem byl zařazen, jak jsem se vzdělával, jak jsem atestoval - úspěšně nebo neúspěšně - jaké jsem měl další vzdělání. A to všechno bylo v takovéto jednoduché knížečce. Možná budete říkat: On je to dědek a už ani neví, co mluví. Bylo to velmi jednoduché. Nebylo to období počítačů. Bylo to období zdravého rozumu. Člověk musel jenom makat, držet ústa a být málo zaplacen. Takto jsme dělali. Myslím, že pan ministr už to neměl tak zlé, protože je podstatně mladší. A já na to navážu.
Já bych se měl chovat jako opoziční poslanec - nebudu, protože já tento zákon vítám z jednoho prostého důvodu, že se snažíme vrátit tam, kde jsme před mnoha lety byli, když jsme vzdělávali kvalitně, kdy jsme dokonce i některé vyvolené lékaře pouštěli do zahraničí, když splňovali kádrové předpoklady, a problém se vzděláváním nebyl. Měli jsme instituci, které se říkalo ÚDL, dneska se tomu říká IPVZ. A já teď nevím, jestli zde dva přítomní pánové jsou pro to, aby tato instituce byla zachována. Já vůbec za ni nelobbuji, ale jsem zásadně pro to, aby toto vzdělávání dělala, neboť systém vzdělávání na první atestaci, druhou atestaci a nástavbové atestace byl velmi dobrý. Já jsem se divil, že jsme zlikvidovali to, co nám fungovalo. A já vám řeknu proč. Protože ti, kteří si chtěli po roce 2006 udělat ze zdravotnictví byznys, tak si řekli, že Evropská unie nepřijímá náš systém vzdělávání a my se musíme zachovat podle Evropské unie. Myslím si, že to vůbec není pravda, protože se domnívám, že Evropské unii je úplně jedno, jestli máme jedničku, dvojku a nástavbovou atestaci, ale hlavně jestli to děláme kvalitně.
Chtěli jsme si zprivatizovat i doškolování. My jsme měli IPVZ nebo ÚDL, a teď mě možná pan ministr opraví, jak se to všechno jmenovalo, my jsme vzdělávali lékaře, vzdělávali jsme sestry v Brně a fungovalo to.
Vážení, teď už jenom na závěr dvě poznámky. Mně se vůbec nelíbí, že zde existují nějaké petice, jestli bude obor pediatrie takzvaně terénní a nemocniční. Domnívám se, že pediatrie je jeden obor. David je jistě pediatr, a dobrý pediatr, neonatolog atd., tak mi jistě potvrdí, ale nejsme domluveni, že prostě vzdělávání v pediatrii musí být jedno. Jestliže lékař nebude u lůžka toho malého dítěte, tak v podstatě na ně nebude umět sáhnout. Já vím, proč to říkám. V době, kdy jsem v roce 1990 zařizoval LSPP dětskou, všeobecnou, stomatologickou v návaznosti na záchranku, tak jsem se dostal do problému, že lékaři dospělí říkali: Ale víš, my ty malé děti nemůžeme ošetřovat, my na ně neumíme sáhnout, my se jich bojíme. Čili ti lékaři dospělí, tedy dospělá LSPP, z toho samozřejmě měli obavy. Ale při dobrém vedení, a pokud měli možnost si na to děcko dejme tomu na dětské chirurgii sáhnout, tak samozřejmě tento strach ztratili. Takže si myslím, že to vůbec nepatří na to, abychom měli nějaké petice, které jsou jistě na objednávku a které prostě řeší to, co se někomu nelíbí, tzn. aby byla zase na to místa odborných asistentů, docentů, profesorů atd. Myslím si, že to je naprosto správně.
Teď jenom maličkost, a o to bych chtěl poprosit, to už je na závěr - pane ministře, jedna věc. Naprosto souhlasím s návrhem těch osmnácti kmenů, které tam jsou. Myslím si, že se můžu osobně i postavit za ty nástavbové obory, když tomu budu říkat postaru. Jenom bych chtěl doplnit jednu věc, a to jenom z toho důvodu - a jedná se o pracovní lékařství, pane ministře. Já mám to štěstí, že jsem v roce 1966 byl přidělen do oboru hygiena, pak jsem odatestoval z tohoto oboru v roce 1970. Byl jsem zařazen do oboru chirurgie. Tenkrát byly pouze obor chirurgie a obor interna. Tím to končilo. V roce 1971 jsem byl zařazen podle nové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví do oboru anesteziologie a resuscitace jakožto základní obor. Chtěl bych teď moc poprosit, abychom měli ještě základní kmen pracovní lékařství, protože to je obor, který v podstatě spojuje tu kurativu, spojuje prevenci a bohužel taky tu velikánskou byrokracii. Mám prostě úctu ke všem oborům a zejména těm, kterým nerozumím. Ale myslím, že prostě obvodní lékař nebo chirurg se může dost těžko orientovat v pracovním lékařství. Ne že by to neuměl, ale on prostě nechce, protože ho to zatěžuje. Ale budeme-li mít obor pracovní lékařství jako základní, tzn. kmen, tak si myslím, že by to mohlo i prospět věci.
Pak samozřejmě souhlasím s tím, že tento zákon je potřeba skutečně dobře a zodpovědně probrat, ať se k tomu vyjádří odborné společnosti všechny, ať se k tomu vyjádří lékařská komora a samozřejmě ať se k tomu vyjádří ministerstvo, které za to musí zodpovídat. Ale jinak si nemyslím, a to už je skutečně poslední věta, že tím, že přijmeme zákon, zákon o vzdělávání lékařů a následně sester, vyřešíme nedostatek lékařů.
Já zde možná teď řeknu jednu věc, která se nebude v této republice nikomu líbit. Pokud mladí lékaři odpromují, tzn. absolvují šest let, jsou na velmi dobré úrovni ve srovnání s námi starými, to se už nedá ani srovnat, nicméně zkušeností máme zase dneska tolik, že zase bychom je mohli rozdávat, tak není dobré, když prostě po promoci odejdou. To není věc vzdělávání, to je otázka financí. Jestliže by to mělo tedy pokračovat dále, tak se domnívám, že bychom se měli zamýšlet nad tím, jestli bychom studium si neměli nějakým způsobem připlácet. A to je možná to, co panu ministru jako sociálnímu demokratovi se nebude líbit, nebude se mu to líbit jakožto politikovi. A jakožto doktorovi se mu to líbit určitě bude, ale určitě to nebude říkat.
Moc vám děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Štětinovi. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slov.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, změny, které se udělaly v oblasti vzdělávání lékařů i nelékařů od roku 2004, byly nešťastné, ale obávám se, že ten původní návrh, který jsme dostali ke vzdělávání lékařů, sám o sobě redukcí počtu oborů nevyřeší celý problém, který se týká vzdělávání lékařů a příčin nedostatku lékařů. A nebude to ani zvýšení platů lékařů. ***