(18.40 hodin)
(pokračuje Dienstbier)
Tady bych ale zmínil, že je možno stejně tak klást legitimity takové pravomoci veřejného ochránce ve vztahu k podzákonným předpisům - stejně tak je tady skupina poslanců, stejně tak je tady skupina senátorů a v uvozovkách sám veřejný ochránce. Pro srovnání, je to v zásadě úplně analogická situace, akorát v tomto případě v souladu s vládním prohlášením vláda navrhuje rozšíření i na zákony. Už jsem tady uváděl, že to je analogické spíše právě k té možnosti soudu, resp. soudce či senátu, navrhnout zrušení zákona při aplikaci ve věci, kterou rozhoduje, protože to je analogické přesně tomu, co se navrhuje tady, pokud v nějaké věci, kterou šetří veřejný ochránce, dospěje k závěru, že tam ta souvislost je, tak pak se navrhuje možnost obrátit se na Ústavní soud.
Pro mě je navíc ještě velmi dobře přijatelný návrh, který byl projednán a podpořen v ústavněprávním výboru, že by to dělal ještě poté, co s takovým záměrem přijde na petiční výbor a tam tuto věc projedná, protože to samozřejmě otevírá prostor k tomu, aby se věc vyřešila jiným způsobem než podáním k Ústavnímu soudu. Například sami poslanci mohou využít své zákonodárné iniciativy a takovou věc řešit, což je zjevně méně konfliktní způsob řešení, anebo můžou i zaznít argumenty, jaké je jiné řešení třeba z hlediska ústavní aplikace nějakého sporného ustanovení zákona v případě, že je k dispozici více možných výkladů, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu, že existuje-li ústavně konformní výklad, není tady důvod k rušení zákona nebo jeho části.
Takže já si myslím, že tak jak je to navrženo ještě s tím řekněme kompromisním nebo částečně limitujícím návrhem z ústavněprávního výboru, tak to může posílit ochranu práv občanů ČR. A to si myslím, že by mělo být naším společným zájmem. Příliš vlastně nerozumím tomu, proč je tady takový odpor proti této možnosti veřejného ochránce práv.
Zdůraznil bych ještě jednu věc. Jsou zachovány základní principy, podle kterých veřejný ochránce funguje v tom smyslu, že veřejný ochránce sám o ničem nerozhoduje. On vždy jenom navrhuje, doporučuje a je na tom adresátovi, do jaké míry nebo jakým způsobem s tím naloží. Na tomto principu se nic nemění ani v tomto případě, protože veřejný ochránce nemá rozhodovat o tom, jestli je zákon v rozporu s Ústavou. On může podat návrh k Ústavnímu soudu a bude to zcela přirozeně Ústavní soud, který rozhodne, zda tady je dána protiústavnost, nebo ne, zda je tady dán důvod k tomu zrušit zákon nebo nějakou jeho část. Ani v tomto případě veřejný ochránce nemá podle vládního návrhu zákona o ničem rozhodovat. Pouze navrhuje, rozhoduje někdo jiný. V zásadě jako ve všech ostatních případech, kde je dána působnost či pravomoc veřejného ochránce.
Pak je tady druhá velmi důležitá pravomoc nebo možnost, a to je podávat antidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu. Opět už jsem tady ten argument uváděl. To není samoúčelná záležitost. Ochrana proti diskriminaci nebo žaloba proti diskriminačnímu jednání patří k velmi složitým typům právních kauz, vyžaduje kvalifikovanou právní pomoc. Osoby, vůči kterým je diskriminační jednání uplatňováno, jsou velmi často osoby, které nemají prostředky, mají často nižší sociální kompetence, jsou to prostě slabší osoby, které právě proto jsou oběťmi diskriminace. V tomto případě žaloba ve veřejném zájmu může být velmi efektivním prostředkem, protože pomůže nejenom jedné osobně, ale obecně definované skupině osob, které mohou čelit typově stejnému diskriminačnímu jednání. Umožní také vytvořit soudní judikaturu v oblasti diskriminačního jednání, která zatím v dostatečném rozsahu velmi citelně chybí, a tím vlastně do budoucna takovému jednání i předejít. Tedy má to i preventivní funkci, takováto pravomoc veřejného ochránce. Doopravdy statistiky ukazují, že přestože z průzkumů a analýz, které se dělají, vyplývá, že velmi často dochází k diskriminačnímu jednání, tak je podáváno naprosto minimální množství antidiskriminačních žalob. Proto také mj. chybí judikatura. Jak jsem říkal, jsou to velmi komplikované právní spory, vyžadují kvalifikovanou právní pomoc a ta se právě obětem diskriminace nedostává. Tady mají šanci, že konečně budou jejich práva ochráněna. A myslím si, že chránit práva občanů ČR, a dokonce řekl bych zejména těch slabších, kteří si nejsou schopni obstarat nyní vlastními silami, by mělo být opět naším společným zájmem.
Nyní bych se ještě vyjádřil k některým pozměňovacím návrhům, které tady zazněly. Já myslím, že z uvedeného je zřejmé, že nebudu podporovat, protože by to bylo mj. i v rozporu s vládním prohlášením a tak já postupovat nemohu, vypuštění kterékoliv ze dvou hlavních oblastí, které jsou součástí vládního návrhu, tedy ani možnosti obracet se na Ústavní soud ani antidiskriminační žaloby. Nicméně podpořil bych návrh pana poslance Pletichy, který se týká antidiskriminační žaloby, protože jeho návrh to podání antidiskriminační žaloby svazuje právě s nějakou konkrétní činností veřejného ochránce podle zákona, a pokud v rámci té činnosti dospěje k závěru, že tam dochází k diskriminačnímu jednání, tak právě a pouze tehdy by mohl žalobu podávat. To znamená, není to tak, že si usmyslí, že někde by mohlo docházet k diskriminaci v něčem, s čím nemá v rámci své činnosti nic společného, tam ji podá, ale musí to mít opět vazbu na činnost veřejného ochránce, což si myslím, že je racionální. Ono to tak v zásadě bylo myšleno a z návrhu pana poslance Pletichy v případě, že by se schválil, se to stane zcela zřejmým. Já osobně bych nepodezíral veřejného ochránce a jeho kancelář, že by tu ambici měla zcela mimo činnost, kterou vykonává v konkrétních věcech.
Co se týče návrhu paní poslankyně Maxové, který rozšiřuje možnost odvolání veřejného ochránce Poslaneckou sněmovnou, já si umím představit, že kdyby to bylo jinak formulováno, že se můžeme bavit o zdravotních důvodech, kdyby tam byla nějaká delší doba. V jiných zákonech se používá doba šest, devět měsíců. Šest měsíců například ještě v zákoně o Ústavu pro studium totalitních režimů, o kterém tady ještě v této souvislosti také budu mluvit. Tři měsíce jsou poměrně krátká doba z hlediska zdravotní neschopnosti, to se může poměrně běžně stávat, a tam diskuse je možná.
To, co je pro mě zcela nepřijatelné a co ohrožuje nezávislost veřejného ochránce i podle pařížských principů, o kterých tady už v debatě posledně byla řeč, je ta druhá část návrhu, kdy vlastně by byla umožněna téměř libovůle Sněmovny v rozhodování, zda odvolá, nebo neodvolá veřejného ochránce práv. Paní poslankyně Maxová tady citovala pařížské principy, ale jeden z těch principů jaksi opomněla - že součástí té nezávislosti je také princip, že ten člen instituce nebo osoba, která funkci vykonává, je jmenována na stanovené funkční období, tedy na určitou dobu. Tím se také podle těch principů myslí, že není snadno odvolatelná, že by měla mít garantovánu tu dobu, což právě jí pojišťuje tu nezávislost.
A tady se vracím k zákonu o Ústavu pro studium totalitních režimů. Tam byl podán návrh i na jeho zrušení u Ústavního soudu a Ústavní soud zrušil vlastně dvě slova, která znamenala, že Senát může odvolat člena rady ústavu v případě, že řádně nevykonává funkce. A Ústavní soud přesně konstatoval, že to je narušení principu nezávislosti, protože vlastně umožňuje volnou úvahu, kdy odvolávat a kdy neodvolávat. To si myslím, že by bylo zcela zásadní ohrožení principu nezávislosti, který bychom měli k úřadu veřejného ochránce práv zcela jasně držet, a bylo by to popření všeho a vlastně by to ani nenaplňovalo podmínky nezávislé instituce, která by měla vykonávat monitoring ve vztahu k právům osob se zdravotním postižením. ***