(18.10 hodin)
(pokračuje Soukup)
Mně, nejen mně, ale ta diskuse proběhla i na ústavněprávním výboru, nejvíc vadí, že v podstatě náš ombudsman není vůbec nikomu odpovědný. On byl nějakým způsobem zvolen Poslaneckou sněmovnou a nikomu se nezodpovídá. Jinak ombudsmani v podstatě ve všech státech, i ti ombudsmani nižší, víme, že v Itálii existují ombudsmani regionální, v některých státech existují ombudsmani pro armádu, ombudsmani pro migraci, ombudsmani pro dejme tomu železnice, tak ti ombudsmani v podstatě vždycky mají odpovědnost nebo ty své podněty předávají té instituci, která je zvolila, která je zřídila. U nás mi tohle schází. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím k mikrofonu pana poslance Stupčuka. Prosím, máte slovo.
Poslanec Štěpán Stupčuk: Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, myslím, že pro tu diskusi je rozhodně důležité, že zaznělo to, že jsme si vědomi, proč byl zřízen institut ombudsmana. Podstata je skutečně v tom, že on má sloužit jako jakási ochrana občanů proti zvůli moci výkonné. A aby jednotliví občané nemuseli podstupovat mnohdy složitá správní řízení, kde mohou nalézt nápravy v opravných prostředcích, tak tady má působit právě autorita onoho ombudsmana, který má poukázat na nesprávné rozhodnutí či nesprávný úřední postup orgánů moci výkonné, zejména správních, a přinutit je v rámci autoremedury, aby opravily své chybné rozhodnutí.
Pokud bychom však přistoupili k rozšíření působnosti ombudsmana o tolik diskutované oprávnění, aby mohl podávat stížnosti k Ústavnímu soudu na zrušení zákonů, pak tedy i z ústavněprávního hlediska dochází k naprostému vybočení, protože v takovém případě on bude moci revidovat zákonodárný proces. A pokud se podíváme na to, kdo je oprávněn podávat ústavní stížnosti, tak zjistíme, že to jsou právě ty subjekty, které jsou na tom zákonodárném procesu z Ústavy účastni. A má to svoji vnitřní logiku. Ombudsman není účasten na zákonodárném procesu. I z tohoto důvodu by tuto kompetenci mít nemohl.
Závěrem podotýkám, že naše ústavněprávní ochrana práv lidských i občanských je přece založena na ochraně soudní. Kterýkoliv soud může při posuzování individuální žádosti přerušit řízení a postoupit aplikovaný zákon pro jeho rozpor s Ústavou k Ústavnímu soudu, aby byl posouzen. Takže těžiště ochrany je skutečně v soudní moci a v tomto smysly by ombudsman zde neměl tedy suplovat soudní ochranu práv. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji. Nyní prosím k mikrofonu paní poslankyni Bebarovou Rujbrovou. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Zuzka Bebarová Rujbrová: Dobré odpoledne. Kolegyně a kolegové, díváte se na detektivky? Určitě v novinách čtete černé kroniky, sledujete příběhy vražd a znásilnění, sledujete trestní procesy tak jako naše veřejnost a berete jako samozřejmost, že v trestním procesu má úlohu nejenom zástupce státu, který žalobu podává, tedy státní zástupce, ale taky obhájce, byť se asi do jeho kůže ne vždy dokážeme vžít. Ale je tam od toho, aby zkoumal, zda skutečně vina je prokázána, aby poukazoval na polehčující okolnosti a hledal, jestli na tom vrahovi přece jenom není něco dobrého. A podobnou funkci má u nás veřejný ochránce práv.
Také já pamatuji ještě dobu, kdy zde zákon byl ustaven. Pamatuji si, jak prošel přes velký tehdy odpor pravice. Ale následně, a bylo to pravděpodobně v osobnosti pana doktora Motejla, jsme mu začali více věřit. Jeho role je nezanedbatelná. Lidé se naučili, a vyplývá to i ze zpráv, které pravidelně Sněmovna dostává, na Úřad ombudsmana se obracet. Ty tisíce napravených nedostatků v orgánech státní správy, k jejichž nápravě došlo tichou cestou právě proto, že na zjištění těchto nedostatků poukázal veřejný ochránce práv, pokládáme dnes jako samozřejmost. Za samozřejmé už nepokládáme, když nějakým způsobem stoupne na nohu nám.
Chtěla bych zde varovat před personifikací. Tak jako panu doktoru Motejlovi zde prošlo navýšení rozpočtové kapitoly na pravomoci, které v té době ještě v zákoně nebyly uzákoněny, tak jsme si zvykli, že paní doktorka Šabatová některými svými nepopulárními vyjádřeními může za to, že se na nás třeba ve světě dívají, pokud jde o uprchlickou agendu, tak jak se na nás dívají, a v celé řadě případů s ní nesouhlasíme. Na druhou stranu - a opět doporučuji těm, kteří se tomu jako členové petičního výboru nevěnují pravidelně, si číst zprávy veřejného ochránce práv, které Sněmovna dostává a které máte všichni k dispozici. Mimo jiné zjistíte, že více než polovina legislativních podnětů, které Úřad ombudsmana Sněmovně, resp. vládě podává, je následně naplněno. Takže i zde bych tu roli viděla jako poměrně významnou.
I já jsem se zamýšlela nad tím, jestli těch pravomocí už nemá veřejný ochránce práv u nás dost. Ale srovnám-li trend, který je v Evropě, tak si nemyslím, že zrovna náš ombudsman by oplýval pravomocemi, které jinde nejsou.
A pan poslanec Stupčuk si do jisté míry oponuje. Ano, na přezkoumávání, na hledání spravedlnosti máme soudy. Ale tím, že neumožníme ombudsmance obracet se na Ústavní soud, tak do jisté míry dáváme najevo i nedůvěru k Ústavnímu soudu. Já bych zde byla trošku opatrná. Vyhnula se personifikaci a doporučuji, abychom se ještě jednou zamysleli nad tím, co návrh zákona skutečně obsahuje a v čem se liší od toho, co je jinde v civilizované Evropě. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím s faktickou pana poslance Stupčuka. Prosím, máte slovo.
Poslanec Štěpán Stupčuk: Já se přece snažím najít odpověď na to, kde je legitimita pro to, aby ombudsman měl aktivní žalobní legitimaci postupovat návrhy zákonů Parlamentu k Ústavnímu soudu, aby posuzoval jejich ústavnost. A byl bych rád, aby mi to bylo vysvětleno. To je totiž to, čemu já nerozumím. Protože pokud se na to podívám v kontextu Ústavy a státovědy, na jedné straně mám Parlament dvoukomorový, vládu, prezidenta. Tyto všechny subjekty jsou zúčastněny na legislativním procesu, a je tedy přirozené, že jako jeho účastníci mohou podávat ústavní stížnost, tak aby založily oprávnění Ústavního soudu, aby zafungovaly jako negativní zákonodárce, a rušil zákon. To přece dává logiku.
Vedle toho stojí ústavněprávní ochrana práv, kterou v České republice primárně vykonávají, a to i vůči moci zákonodárné, soudy tím, jak interpretují přijaté zákony, a mohou je shledat v rozporu s Ústavou. A to je podstata ochrany práv podle českého právního řádu a je to zcela dostačující a správné, že kterýkoliv obecný soud při aplikaci kteréhokoliv zákona v konkrétní kauze toho či onoho občana či člověka může dospět k závěru v rámci posuzovaného případu, že zákon, který je aplikován na ten konkrétní případ, je v rozporu s Ústavou, a může a má v takovém případě přerušit řízení a postoupit tento zákon k posouzení ústavnosti Ústavnímu soudu. To je přece to jádro té ochrany.
Nevidím důvod, proč by v tuto chvíli toto oprávnění měl mít ombudsman a abychom ho stavěli na roveň skupině poslanců, skupině senátorů, vládě jako celku. V podstatě on by byl v tuto chvíli postaven na roveň prezidentu republiky, který jako sám za sebe může - ale ten je zase účasten na legislativním procesu, protože jej završuje svým podpisem návrhu zákona. Takže kde je ta přiměřenost? (Předsedající: Váš čas.) A když si takto postavíme jednotlivé aktéry, tak v tom nevidím tu vnitřní logiku a legitimitu. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji. Nyní prosím s faktickou pana poslance Soukupa. Prosím, máte slovo. ***