(17.40 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Ten problém je skutečně veliký, protože už staří latiníci říkali: verba movens exempla trahunt. Slova hýbou, příklady táhnou. Jestliže jsem zlikvidovali reklamu na kouření, má to nějaký smysl, protože ten příklad zmizel. Jestliže zakážeme kouření v restauracích, žádný výchovný efekt to na děti mít nebude, spíše naopak. A pak se můžu také ptát, proč nezakážeme úplně všecko. Dneska se ukazuje být velikým problémem pití hyperenergetických nápojů. Už jsou na to úmrtí, poškození lidí, navozuje to vznik diabetu, čtyřikrát více závislých na alkoholu je těch dětí, které pijí hyperenergetické nápoje. A my máme v Česku naprostý rekord, protože u nás podle statistik do 14 let začalo pít hyperenergetické nápoje 80 % našich dětí. Nikde jinde to není. Proč se nezabýváme takovýmito otázkami než otázkou kouření v restauracích, kde to není o tom, že to kouření je škodlivé, není to o tom, že někoho chráníme? Je to o tom, že někomu zasahujeme do jeho práva. Já prostě na oběd nechodím do hospody, kde se kouří, a mám za sebou fázi, kdy jsem byl kuřák, teď jsem nekuřák, ale když si někdy zapálím, tak se mi také nic nestane, a když tam někdo chce chodit, tak ať tam chodí, ať ty nekuřácké hospody zkrachují, anebo pojďme vytvořit něco jiného, něco, co půjde zespodu.
Já mám takovou rodnou ves někde na jihu Čech, kde samozřejmě v těch hospodách se kouří jako o život. A tam vytvořili zvláštní systém. Systémem 3:4 je ta hospoda kuřácká a nekuřácká. To se dopředu ví. V úterý se tady nekouří, v sobotu se nekouří, ty příklady říkám náhodně, a ono to funguje, protože se k tomu rozhodli. Na té vsi bych si nikdy nemyslel, že vznikne nekuřácký den v hospodě. To je prostě absolutně proti celému smyslu, jak oni tam žijí, jak k cigaretám přistupují, ale je to věc, která vznikla zespodu. Pokud budeme nařizovat, pokud zakážeme kouření v restauracích, vzniknou kluby, vzniknou bary, které se nebudou jmenovat bar, ale budou se jmenovat U Houpačky a bude to tam na houpačkách, na kterých se budou všichni houpat a kouřit. To se všechno obejde, protože taková je lidská mentalita. My jenom vytvoříme něco, co nebude fungovat.
Podívejte se na to, jak jsme zakázali kouření na tramvajových zastávkách. Podívejte se na to a odkopněte nohou ty vajgly, které tam jsou tam tom chodníčku. Prostě proto, že to nefunguje. Nic nefunguje, když je to nevymahatelné nebo špatně vymahatelné a když je to v rozporu s těmi obecnými principy, kde se člověk skutečně chce rozhodovat sám. Myslíte si, že by tady byla taková diskuse, kdyby síla těch závislých kuřáků nebyla tak veliká? Oni to většinou vědí, že jim to škodí, to všechno znají, můžeme jim to ještě více říkat, ale přesto se tak rozhodnou. A že někoho tím ohrožují? Nikoho tím neohrožují, ať tam nikdo nechodí, do takové hospody. A to je to správné, co bychom měli jako politici, kteří mají přizpůsobovat své myšlení prospěchu společnosti, co bychom měli hájit. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Svobodovi. Nyní pan poslanec Leo Luzar, připraví se pan poslanec Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Leo Luzar: Vážený pane místopředsedo, pane ministře, páni ministři, dámy a pánové, já nebudu dnes hovořit k militantním nekuřákům. Je mi zcela jasné, že váš názor nejsem schopen změnit, vy jste si vybrali svůj cíl, za tím cílem jdete a argumenty, ať by byly sebepravdivější, vás nepřesvědčí. Jsem rád, že mi dávají za pravdu a že to takhle chápou.
Přiznám se, jsem kuřák. Slovy klasika bych mohl říci, že kuřáci cigaret jsou naším společným nepřítelem, protože kouřím doutníky. Nechci se bavit o tom, jaký je rozdíl mezi kouřením doutníků a cigaret. Cigaretu považuji za hřebíček do rakve, zcela zřejmě doutník považuji za kulturní záležitost. Za prvé hoří asi hodinu, když hovořím o velkém doutníku, za druhé vyžaduje určitý rituál, abyste si ho vychutnali, vyžaduje taky mít na to čas a klid. Dospěl jsem k tomu až věkem. Já jsem začal kouřit, když mi bylo snad 40. A dnes klidně týden nekouřím, 14 dní nekouřím, prostě nemám tu potřebu. Ale ten doutník mám opravdu rád, a když je příležitost a potřebuji ten čas té hodiny, abych si ho vykouřil, tak si ho rád zapálím. Mimo jiné doutník je jeden z největších nepřátel kuřáků, protože ten prostor dýmem zamoří podstatně více než 20 cigaret vypálených najednou.
Co mi ale vadí, a proto tady budu hovořit k těm, kteří nevědí nebo neznají nebo je to až tak dalece nezajímá, nevidí to jako problém, je, co tady zaznělo a jak to vnímám. Mí rodiče byli silní kuřáci. Opakuji, byli, už nejsou na světě. Oba dva zemřeli na rakovinu, oba dva ale zemřeli na rakovinu, která s kouřením neměla vůbec nic společného. Mě by zajímalo, když ti lékaři též tak intenzivně říkali, kdybyste jedli zdravěji, mohli jste tady být déle, nebo jestli litovali, protože to, co tady zaznělo z úst lékaře, že těm kuřákům na smrtelné posteli, když ta nálada v té místnosti je, jak to tady zaznělo, zasmrádlá tou nemocí, a já jsem si to zažil u obou rodičů, jaké to je, když jim říká: Kiš kiš, vidíte, kdybyste nekouřili, byli jste tady o pět let déle. Tak jsem to pochopil, co tady zaznělo od úst lékařů. To považuju za tragédii, pokud opravdu ti lékaři takhle k tomu přistupují. Já si hluboce cením toho, když lékaři říkají: Ano, zdraví je nějaká hodnota, já si jí hluboce vážím, této hodnoty, souhlasím s tím, že kouření tuto hodnotu ohrožuje a poškozuje, ale je to v té vůli člověka, aby se rozhodl, jak chce to své zdraví poškodit. Můžu říct automobiloví závodníci, kolik jich na trati umírá, a přesto je to jejich vášeň a té vášni podléhají. Znám kamaráda, lékaře, plicního chirurga, který kouří. Přitom operuje ty lidi, leze jim do plic, a přesto kouří. A když mu říkám: Proč kouříš, když to vidíš? On říká: Ano, já vím, jak to končí, ale je to moje riziko, moje uvědomění si toho, jak k tomu životu přistupuji. A všem pacientům říkám: Nekuřte, je to škodlivé. Já jsem špatný příklad, možná jsem slabý člověk, že musím kouřit, že nemůžu přestat, ale mě to uklidňuje. Já, když si tu cigaretku dám, mě to uklidní. Já nemusím, jak kolegové lékaři, brát nějaké prášky, abych byl v kondici, abych ten nápor, který přichází, zvládal.
Dle mého názoru toto je druhý návykový obor. Léky, psychofarmaka, dneska předepisovaná na kila do společnosti. Každý, kdo přijde, že má nějaký problém, deprese spojené s čímkoli, a žijeme v depresivní době, to si řekněme, dostává automaticky od lékaře psychofarmaka. Já si myslím, že jsou podstatně škodlivější než třeba to kouření. Ale o tom se ve společnosti nemluví, protože to je nějaké řešení nějakého problému společnosti. Ano, kouření se vzalo jako určitý problém, jako prapor a je třeba ho prosadit, je třeba proti němu bojovat. Já s tím souhlasím. Kouření je špatná záležitost.
Ale tady se obracím k tomu, co máme před sebou. Máme tady zákon o zdraví, máme tady dodatek ve spojené rozpravě. A já se ptám, pane ministře, když jste připravoval ten zákon, přečetl jste si ho? Předpokládám, že ano, nepodepsal jste jen na závěr, kdy vám to úředníci předložili. Protože kdybyste si ho přečetl, tak byste možná opravil mnohé věci, které v tom zákoně jsou, protože vás vnímám jako praktika, jako člověka, který si tou praxí prošel a nebyl celý život jenom úředníkem plnícím příkaz a jednajícím. Už mě zaujalo, a nechci to rozebírat, a tady děkuji nepřítomnému kolegovi Stanjurovi, který tento zákon rozebral do těch detailů chyb, které v tom zákoně jsou, a nelogičnosti, které tam jsou, nedomyšlenosti. Použiji pouze jednu, že vy hned v § 2 v bodě a) přirovnáváte tabák ke vzniku duševních poruch a poruch chování. Nevím, jak tabák vniká na duševní poruchu a poruchu chování. Ale těch příkladů je tady podstatně více. ***