(14.40 hodin)
(pokračuje Karamazov)
Osobně se domnívám, že by se systém institucionální akreditace úplně obešel bez celé rady pro vnitřní hodnocení. U Národního akreditačního úřadu si ještě dovedu představit určitý personální pohyb a omezenou nezávislost, u rady pro vnitřní hodnocení však nikoliv. Budou to naprosto stejní lidé, jako působí například ve vědeckých či oborových radách dané vysoké školy. Jiní prostě nejsou. A ještě bude těžké některé z nich přesvědčit k další funkci. Jsem přesvědčen, že by fungoval dosavadní mechanismus žádostí o akreditaci, protože jinak to stejně nebude. Bude to pořád stejná žádost o akreditace, která bude opět stokrát větší a bude se jmenovat vnitřní hodnocení.
Nepředpokládám, že by prošel pozměňovací návrh, který by radu pro vnitřní hodnocení zrušil. Z tohoto důvodu a k posílení nezávislosti jsem ve svém pozměňovacím návrhu požádal, aby rektor nebyl předsedou rady pro vnitřní hodnocení a aby její členy volily akademické senáty jednotlivých fakult veřejné vysoké školy, což bohužel nebylo v pozměňovacím návrhu ministerstva akceptováno. Jsem ale rád a oceňuji, že alespoň drobný posun správným směrem je obsažen v ministerském pozměňovacím návrhu. Ten podmiňuje třetinu rektorem jmenovaných členů návrhem akademického senátu a další třetinu potom návrhem vědecké rady. Když si ovšem uvědomíme, že členy vědecké rady jmenuje právě rektor, je zřejmé, že se jedná o změnu pouze kosmetickou.
Druhý můj pozměňovací návrh, který se týká institucionální akreditace, je spíše technického charakteru. Dosud navrhované ustanovení § 81b určuje dobu platnosti institucionální akreditace pro oblast nebo oblasti vzdělávání na deset let. Zároveň stanoví, že se institucionální akreditace uděluje na dobu pět let, pokud byla vysoké škole dřívější žádost zamítnuta. V této souvislosti navrhuji nahradit pojem "dřívější" pojmem "bezprostředně předcházející". Stávající formulace totiž umožňuje vyvolat sankci v podobě zkrácení doby trvání akreditace kdykoliv i poté, co vysoká škola už institucionální akreditaci získala, a v průběhu prvního zkráceného období osvědčila, že jí tato akreditace byla udělena oprávněně.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, nyní jsme se vypořádali se dvěma pozměňovacími návrhy, které se týkají institucionální akreditace a rady pro vnitřní hodnocení. Další tři pozměňovací návrhy budou spíše technické.
Již z úvodu mého vystoupení je zřejmé, že předkládaná novela vysokoškolského zákona budí velké množství rozpaků, a nejenom u mne. Tuto skutečnost dokazuje i nezvykle vysoký počet podaných pozměňovacích návrhů. V době, kdy jsem připravoval toto vystoupení, jich bylo 21. Oko je hezké číslo pro karbaníky, ale co to znamená pro nás? Buď jsou poslanci příliš aktivní, nebo je s novelou něco špatně.
Můj třetí pozměňovací návrh se týká sociálního stipendia. Cílem stávajícího novelizačního bodu 271 je zvýšení sociálního stipendia z částky 1 620 korun na 2 100 korun. S důvody, pro které má ke zvýšení dojít, nelze než souhlasit. Zatímco životní náklady se zvyšují, částka sociálního stipendia zůstává po mnoho let nezměněna, což může sociálně znevýhodněným jedincům vytvářet překážku při dosahování kvalitního vzdělávání. Původně navrhovaná úprava nicméně daný problém řeší pouze s dočasným účinkem, neboť fixní částku přepíše jinou fixní částkou, byť vyšší. V budoucnu by tak byli zákonodárci nuceni v případě potřeby valorizace opět složitě měnit zákon. Vhodnějším řešením se proto jeví navázat výši sociálního stipendia na jiný číselný údaj, k jehož změnám pravidelně dochází. Tímto číselným údajem může být minimální mzda stanovená nařízením vlády. Navrhl jsem proto, aby sociální stipendium činilo jednu čtvrtinu minimální mzdy. Tím se v budoucnu odbourá nutnost opětovného legislativního procesu, neboť ke zvýšení sociálního stipendia dojde automaticky vždy při každém zvýšení minimální mzdy. Děkuji tímto paní ministryni Valachové, že na můj návrh přistoupila a zahrnula jej do ministerského pozměňovacího návrhu prakticky ve shodném znění.
Čtvrtý pozměňovací návrh se týká právní úpravy zadávání veřejných zakázek. Podle současného znění zákona o veřejných zakázkách se za veřejného zadavatele považuje vysoká škola jako celek, a nikoliv její jednotlivé fakulty. To s sebou přináší několik nepříjemných konsekvencí, na které jsem již ve svých vystoupeních a interpelacích upozorňoval. Zákon o zadávání veřejných zakázek nepřináší totiž jen samé dobro, jak si mnozí naivně myslí, ale výsledkem je často situace, kdy pokud si vůbec můžete něco podle tohoto zákona pořídit, je to předražené, mizerné kvality a trvá to věčnost. Zákon o zadávání veřejných zakázek je totiž skvělý nástroj pro ty, kteří v tom umí chodit. Veřejné zájmy to ale většinou nejsou. Oceňuji, že slova pana premiéra Sobotky, paní ministryně Šlechtové i Valachové se skutečně naplnila a záměr, aby veřejným zadavatelem byly také fakulty, se v novém zákonu o veřejných zakázkách, který již byl rozeslán, objevil. Nebudu se tedy ke svému pozměňovacímu návrhu přihlašovat.
Můj pátý a předposlední pozměňovací návrh je zaměřen na fungování akademických senátů veřejných vysokých škol a jejich fakult. V současnosti účinná práva staví akademické senáty do pozice sotva kontrolního orgánu, který pozbývá efektivních nástrojů na ovlivnění chodu vysoké školy. Akademický senát je sice samosprávným zastupitelským orgánem veřejné vysoké školy nebo její fakulty, nicméně pokud nemá možnost sám navrhovat změny vnitřních předpisů, pozbývá zřízení tohoto orgánu téměř smysl. Tím dochází k nežádoucí konzervaci stavu vysokého školství. Navrhovaná změna si klade za cíl umožnit členům akademických senátů předkládat vlastní návrhy vnitřních předpisů, což by snížilo demokratický deficit v akademické obci a v konečném důsledku zvýšilo kvalitu vysokoškolského vzdělávání. Takový návrh však je pro předkladatele zřejmě příliš demokratický a nebyl do pozměňovacího návrhu ministerstva zahrnut.
Vážené kolegyně a kolegové, poslední a nejdůležitější oblastí, na kterou se zaměřím, je právní postavení fakult vysokých škol. Současné znění § 24 vysokoškolského zákona přiznává orgánům fakult vysokých škol určité množství pravomocí vyjmenovaných v odstavci 1 téhož ustanovení. Fakulty tak nyní mohou tvořit a uskutečňovat studijní programy, nakládat se svěřenými prostředky, rozhodovat v pracovněprávních záležitostech či uskutečňovat jinou doplňkovou činnost a využívat prostředky z ní získané. Tvůrci novely přistoupili na laciný lobbing České konference rektorů a veškerou moc chtěli soustředit v rukou rektorů. Bylo by zcela na vůli statutu veřejné vysoké školy, která práva fakultám přizná a v jakém rozsahu. V praxi by to ovšem znamenalo, že veškerou kontrolu nad fakultami by převzal rektor. Šlo by o tak velkou koncentraci moci, kterou by mohli i bývalí bolševičtí aparátčíci rektorům jen závidět. Takový zásah do akademických svobod by neměl po roce 1989 obdoby. Uvědomme si, že veškerá důležitá část akademického života se neodehrává na sekretariátech jednotlivých rektorátů, ale právě na jednotlivých fakultách veřejných vysokých škol. Nejsou to rektor, natož jeho úředníci, kdo by organizoval přednášky a semináře pro studenty a produkoval vědeckou, výzkumnou či jinou tvůrčí činnost. Naopak jsou to jednotlivé fakulty a jejich akademičtí pracovníci, kdo představuje skutečný motor akademického života. To také znamená velkou zodpovědnost a samozřejmě to vyžaduje i příslušné pravomoci. Osobně jsem přesvědčen, že právě jen § 24, tedy práva fakult, je důvodem podpory novely od České konference rektorů. Rektoři totiž vyhandlovali svoji podporu novely za svoji absolutní moc. Není jistě bez zajímavosti, že důvodová zpráva o § 24 zcela, ale úplně zcela mlčí.
Jsem opravdu rád, že současná paní ministryně si tento problém, který jí předchůdce zanechal, uvědomila a měla snahu jej řešit. Výsledkem je tak okruh čtyř pravomocí, které mají fakultám dle ministerského pozměňovacího návrhu i nadále náležet přímo ze zákona a jež nebude moci fakultám odebrat ani statut veřejné vysoké školy. Fakulty si budou moci určovat vnitřní strukturu, samosprávu, budou mít v pravomoci habilitační a profesorská řízení a nově také nakládání se svěřenými prostředky.
Pracovněprávní vztahy do výhradních práv fakult však ani podle ministerského pozměňovacího návrhu nepatří. Nepatří tam ani určování směru tvůrčí činnosti a ani vedlejší činnost, tedy řekněme komerční aktivity fakulty. Vzhledem k tomu, že osobní náklady tvoří obvykle největší část rozpočtu, je naprosto absurdní, aby děkan fakulty, který má a bude mít zodpovědnost za rozpočet, neměl v pravomoci i pracovněprávní vztahy. Dále představa, že například rektor vzděláním filozof bude určovat směřování tvůrčí činnost strojní fakulty, by byla k smíchu, kdyby to nebylo v návrhu myšleno vážně. Rovněž výsledky vedlejší činnosti fakulty by logicky měly patřit do rozpočtu fakulty a nikoliv rektorátu. ***