(11.20 hodin)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Další faktická poznámka není, takže poprosím s přednostním právem pana ministra zahraničních věcí Zaorálka. Máte slovo, pane ministře.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Já bych také rád apeloval na vážené kolegyně a kolegy, abychom ten bod diskutovali pokud možno bez hněvu a zuřivosti a abychom byli schopni ho projednat způsobem takovým, kterým bychom se zbytečně nerozdírali, protože si myslím, že je to zbytečné. Ale ne proto, že bychom byli představitelé příliš malé země s příliš nevýznamnými ministry, protože to si myslím, že je také chyba v uvažování, ale proto, že pouze tehdy, pokud jsme schopni se dobrat nějakého společného výsledku, pokud jsme schopni se dohodnout na hodnotách, které respektujeme, a pokud jsme schopni, aby Česká republika měla jednu zahraniční politiku, můžeme mít v současném světě vůbec nějaký hlas. Takže za to bych se přimlouval.
A vzpomněl bych jednoho britského londýnského profesora, bohemisty, který mi jednou v Londýně říkal, jak ho překvapuje, že v Česku a v Československu dřívějším jsme s oblibou mluvili o své zemi jako o malé. A upozorňoval mě na to, že jsou země, které jsou menší, než bylo Československo a než je dnešní Česká republika, a které by nikdy nepoužily to adjektivum malé. Protože jsou všechny přesvědčeny o tom, že malost není prostě dána tím jenom, kolik máte obyvatel a jak velké máte území, ale je dána prostě tím, jak jste schopni jednat, jak jste schopni spravovat svou zemi, jakou jste schopni mít kulturu a podobnými věcmi. Když jsou tyto věci samozřejmé v Dánsku, Holandsku a v dalších zemích, já bych si přál, abychom to jednou cítili podobně i v Česku. Abychom nemluvili o nevýznamnosti české vlády, o nevýznamnosti českých ministrů, abychom nemluvili o nevýznamnosti České republiky. Protože tu můžeme způsobit pouze my sami, pokud nebudeme schopni zaujímat názory, které budou srozumitelné, které budeme schopni argumentovat a na kterých bude zřejmé, že jsme se na nich dokázali dohodnout. Toto vám nabízím, přátelé, já, a proto tady vystupuji, abychom se toho dobrali. Vždycky jsem byl přesvědčen, že to je možné. Vždycky jsem byl přesvědčen, že v této zemi přece jsme schopni vést debatu o tom, co je zájem tohoto státu. A že toho přece, pokud jsme kultivovaní lidé, máme nějakou kulturu, tak bychom něčeho takového mohli být schopni i v této Sněmovně.
Proto na vás apeluji, podobně jako jsme apelovali na Ukrajině, odložme ty extrémy a zkusme se dobrat něčeho, na čem se můžeme shodnout. Protože kvůli společným usnesením také existuje tato Sněmovna. A kvůli společným pozicím, které jsme schopni zaujmout v Evropě, také existuje tato Sněmovna. Takže neříkejte, že tohle není téma, na kterém nezáleží. A neříkejte, že zahraniční politika je něco, co můžeme odložit a nevšímat si toho. V 20. století se nám přece několikrát stalo, že se ukázalo, že nám sem právě zvenku vtrhla zahraniční politika a síly, které rozhodly o tom, že jsme vůbec o sobě rozhodovat nemuseli a nemohli. A dokonce celá desetiletí. Tak to možná stojí za to si všimnout, co se děje na Ukrajině, a kultivovaně se o tom bavit. Abychom věděli, kde v tom je zájem České republiky. Já jsem stále přesvědčen, že toho jsme schopni. Já jsem šel do funkce ministra proto, že jsem přesvědčen, že jsme schopni mít jednotnou zahraniční politiku, a jsem připraven pro to udělat všechno. A proto se tady nebudu s nikým hádat ani přít a začnu jenom tím, že opravím možná některé nepřesnosti.
Není pravda, že to byl někdo jiný, kdo v Kyjevě na Ukrajině zvedal otázku vyšetření toho, co se odehrálo na Majdanu v těch nejdramatičtějších dnech. Já vás mohu ujistit, že jsem to byl jednak já sám, který jsem se obracel na představitele Ukrajiny při každé příležitosti, že to jsou věci, které musí být vyšetřeny. A když jsem byl členem delegace ministrů V4, tj. členem delegace, ve které byl maďarský ministr, slovenský, zástupce Polska a já, tak jsme to oficiálně zvedali, když jsme jednali s premiérem země, s ministry, prakticky s předsedou sněmovny, dokonce i s představiteli opozice. Se všemi jsme zdůrazňovali stejně, že to první, co musí být, je vyšetřit tuto kauzu. A bylo to od nás všude jasně slyšet. Nečekali jsme na to, až to bude říkat někdo jiný.
Dokonce není pravda, že jednám jenom s někým. To prosím pravda není. Já vás mohu ujistit, že komunikuji s ministrem Lavrovem, že on sám mi dal najevo, že se chce setkat, já jsem ho pozval do Prahy. Prostě není pravda, že komunikuji jenom s jednou stranou. A jsem rád, že vám to tady mohu nyní říci, abychom si to vyjasnili.
A pak co se týče té ústavnosti. To je debata dlouhá, já to zkrátím, ale řeknu vám něco, co mi připadá podstatné. Ta debata je totiž taková, že nemá konec. To setkání, které se konalo mezi panem Mustafou Džemilevem - což je, jak už jsem ho jednou tady jmenoval, velmi vážená postava. Pan Mustafa Džemilev, už jsem tady jednou zmiňoval, že seděl ve vězení kvůli tomu, že protestoval proti okupaci Československa v roce 1968. Je to postava tak vážená, že se s ním baví i pan Putin jako s představitelem krymských Tatarů. A v tom rozhovoru, který s ním vedl, podle svědectví pana Džemileva pan Putin řekl - když mu Džemilev řekl, že krymský plebiscit byl nezákonný, tak mu pan Putin odpověděl: Ale Ukrajina opuštěním svazového státu porušila také platné zákony. To znamená, on mu řekl, že v tom roce 1991, když bylo referendum na Ukrajině, tak to bylo také porušení platných zákonů.
Přátelé, toto je hodně závažný fakt a my nemáme důvod panu Džemilevovi nevěřit. Nakonec ani ruský prezident to nepopřel. Tohle je přece docela základní věc. To znamená, že pan Putin mu jasně řekl, že - můžeme si teď vyčítat referenda, ale já potom ani to vaše neberu, to znamená, neberu nezávislost Ukrajiny... Rozumíte, to znamená že já neuznávám ani ten celý rozchod států bývalého postsovětského prostoru a beru to tak, že my, jak to vyjadřuje potom ve svém projevu v Dumě, jsme byli o vás oloupeni, vy jste nám byli ukradeni. A vy jste neměli právo hlasovat v tom referendu o tom, že chcete být samostatní! No a přátelé, kde se teď tady dobereme nějakého výsledku? Co s tím tedy budeme dělat? Pan Putin neuznává referendum ukrajinské, my neuznáváme referendum krymské. Jak se z toho hodláme dostat?
Tady zaznívají často argumenty, že něco nebylo stoprocentně podle ústavy, a v téhle debatě, že podle ústavy něco nebylo pravidelně. Já sám, když nad tím přemýšlím, co bylo v mém životě podle ústavy a co ne, tak si vzpomenu na to, že jsem byl v roce 1989, na začátku roku 1990 kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění. Chápete, já jsem byl poslancem Federálního shromáždění, který byl kooptován, který nebyl nikým zvolen. Nahradil jsem nějakého poslance, který musel odejít. Mám tušení, že tohle nebylo taky podle žádné ústavy. Ani se tím skoro nemůžu moc chlubit, že jo. Stát se poslancem federálu tím, že vás tam někdo pošle, vy si tam sednete... A tam se odhlasuje, že jste členem... To je hodně svérázné. Takže já jsem zažil ve svém životě omezené množství převratů a sametových revolucí. Ale tu jednu jsem zažil. A vím, že jsem nebyl podle ústavy federálním poslancem. Mám proto tvrdit, že to bylo všechno neplatné? Byla neplatná volba Václava Havla? Byla neplatná ta rozhodnutí, která jsme tam činili? Chápete, všechno je na vodě, jakmile to takhle vezmeme. Na vodě je samostatná Ukrajina, na vodě je česká sametová revoluce, na vodě je Krym.
Takže já tím chci říci, že to čistě ústavní hledisko, kdybychom použili na události Ukrajiny a toho, co se děje kolem nás, tak jakoby nic neobstojí. A dá se použít úplně libovolně a můžeme se tím tlouct po hlavách tak, jak se nám hodí.
Já vám říkám, že čistě legalistické ústavní hledisko při hodnocení v podobných situacích, jako jsou politické krize, ve mně neobstojí. A proto když jsme byli na Ukrajině a jednali jsme tam v ty vzrušené dny, tak jsme se zajímali o takovou věc, aby rozhodnutí ukrajinské vlády, parlamentu - a teď se nesmějte, ale to bylo jediné, co jsme mohli říkat - byla co nejblíž ústavě, aby byla co nejblíž zákonům. Chápete, to bylo to jediné, co zbylo. Aby to bylo co nejblíž! ***