(17.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Kritériem, podle kterého vybírat zraněné, jsem se dost zabýval, protože mě zajímalo, jakým způsobem se vybírali, a musím říci, že to nebylo jednoduché, protože tam šlo o to, posoudit u zraněných, jestli ta pomoc, ten transport bude skutečně pomoc, jestli to nebude naopak ohrožení života. Posuzoval se typ zranění, jak jsou vážná, a muselo se nějak odhadnout, kde je zřejmé, že by na Ukrajině nebylo možné poskytnout podobný typ pomoci. Tato posuzování byla velice komplikovaná, protože těžko říkat lékařům na Ukrajině, že neposkytnou určitý typ pomoci. Nechci teď posuzovat úroveň zdravotnické péče, nakonec naši lékaři mi řekli, že pokud by naše nemocnice byly zavaleny stovkami zraněných s některými tak vážnými úrazy, by to také nezvládaly. To znamená hodnotit úroveň pomoci v podmínkách, které trochu připomínaly válečný stav, je obtížné. Také si nemyslím, že bychom si mohli v těchto podmínkách dávat najevo ukrajinským partnerům, že máme třeba lepší vybavení. To byly dost choulostivé věci, a tudíž výběr a posuzování byly velmi obtížné, nebylo jednoduché jednat s partnery na ukrajinské straně. Někdy bylo dokonce i těžké je najít a posuzování toho, kdo nakonec pojede, bylo dokonce nejasné do poslední chvíle. Někdy se to rozhodlo prostě tím, že pacient zemřel, dokonce v posledních hodinách, takže tam byly případy, že někteří vlastně zemřeli třeba noc před příletem, takže byli na seznamu a zjistilo se, že už nežijí, když se přiletělo.
Já jsem shodou okolností přiletěl v letadle, které tam bylo, tak jsem to tam vlastně na místě měl možnost sledovat a mluvit s lidmi. Když jsem se zajímal o to, jak je ten výběr, tak jsem zjistil, že se výběr měnil do poslední chvíle. A že se měnil do poslední chvíle třeba i podle toho, kdo byl zrovna v jakém stavu, protože stav se mohl zhoršit nebo zlepšit.
Takže připouštím, že to byla docela komplikovaná situace, která tam vznikla. Rozhodování i v poslední chvíli bylo poměrně dost nejednoduché. Je třeba říci, že atmosféra, jemně řečeno, stísněná, protože si představte atmosféru lidí dost těžce... Už jsem vyčerpal svůj čas? (Předsedající: Ještě máte zhruba jedenapůl minuty.) Aha. Atmosféra tam byla samozřejmě nejednoduchá. Co mohu říci, že se to rozhodovalo často na poslední chvíli podle momentálního vývoje situace. Lékařská rozhodování byla mimořádně obtížná, a dokonce i pro lékaře někdy bylo obtížné říci, jestli tento případ skutečně je dobré a vhodné převést a pokusit se léčit, a posoudit, jestli skutečně je v Česku lepší šance nebo jsou možnosti vyléčit.
Není na to jednoduchá odpověď a já bych spíš řekl, že jsem rád, že v této zemi můžeme mít snad určitou hrdost na to, že jsme poskytli pomoc 38 lidem. Jednomu z nich zachránili nohu před amputací, jednomu vrátili zrak, u dvou zraněných se stav zlepšil natolik, že odcestovali zpět domů. Mluvil jsem tam s člověkem, který měl v hlavě čtyři gumové projektily, který kouřil cigaretu a bavil se se mnou, a jiní mi tam říkali, že jsou tam někteří, kteří mají projektilů v hlavě ještě více. Bylo to skoro neuvěřitelné a i pro mne to byla velmi zvláštní zkušenost, která nebyla vůbec jednoduchá. Nebylo to něco, co by bylo podle nějakých psaných pravidel, připouštím, že se to dělo na místě, často podle toho, jak se to na místě posuzovalo. Poučit se v tomto do budoucna je něco, co -
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Teď už jste svůj čas vyčerpal, pane ministře. Chci se zeptat, zda pan poslanec René Čip bude mít doplňující otázku. Není tomu tak. Dobře.
Dále je zde paní poslankyně Gabriela Pecková, která interpeluje pana ministra Svatopluka Němečka, ten se omlouvá, takže vás poprosím o načtení interpelace.
Poslankyně Gabriela Pecková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já dnes z tohoto místa interpeluji pana ministra Němečka, protože je to on, kdo má v gesci paliativní péči.
Včera z obrazovky televize interpelovala celou naši společnost svým seriálem Život se smrtí, protože smrt bohužel máme v gesci my úplně všichni. Výkonná rada WHO přijala na svém lednovém zasedání rezoluci o paliativní péči, která vyzývá všechny členské státy, aby zpracovaly a zavedly do praxe opatření pro plnou integraci paliativní péče do národních zdravotních systémů. V této interpelaci se tedy chci ptát, jak Ministerstvo zdravotnictví plánuje v této věci postupovat.
Minulý podzim provedla agentura Stenmark spolu s organizací Cesta domů za podpory MPSV výzkum postojů české společnosti, tedy jak veřejnosti, tak odborné lékařské veřejnosti, ke smrti a umírání, z níž mj. vyplývá i to, jak se v Česku umírá. Informaci o tom, že jsme nevyléčitelně nemocní, se dozvíme zpravidla během desetiminutového rozhovoru v nemocničním pokoji za přítomnosti ostatních pacientů. Každý pátý z nás se potom pravdu o svém zdravotním stavu nedozví vůbec právě pro naše dobro, údajně. Ze studie také vyplývá, že 80 % lidí by si přálo dožít svůj život doma, mezi svými. Prakticky nikdo si nepřeje zemřít v nemocnici nebo v léčebně pro dlouhodobě nemocné, a přesto je to právě těch 80 %, kteří nakonec v nějakém lůžkovém zařízení nebo ústavu zemřou. Systém veřejného zdravotního pojištění nepočítá s domácí paliativní péčí. (Předsedající: Omlouvám se, paní poslankyně, čas.) A nemocné odkazuje na návštěvní službu praktického lékaře, která, jak víme, existuje jen na papíře.
V některém ze šuplíků na Ministerstvu zdravotnictví leží od minulého období rozpracovaná koncepce paliativní péče. Můj dotaz tedy zní, jestli počítá ministerstvo s obnovením práce na tomto dokumentu, a pokud ano, kdy a jak. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Poprosím pana poslance Martina Novotného, který interpeluje vicepremiéra vlády a ministra financí Andreje Babiše, o jeho interpelaci. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Martin Novotný: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády. Vážený pane ministře, v posledních dnech jste informoval veřejnost o záměru zřízení a vzniku centrálního registru bankovních účtů. Připomenu, asi všichni víme, že v tuto chvíli zákonná úprava přesně definuje, které orgány a za jakých podmínek mají, právo prolamovat bankovní tajemství. Jsou to samozřejmě správci daně, orgány činné v trestním řízení apod. A hlavní argument, který se objevuje v této souvislosti, je komplikovanost nutnosti řešit situace v oslovování jednotlivých bankovních ústavů.
Moje otázka směřuje někam jinam, tj. ve vašem dosavadním uvažování o tomto návrhu, jaké pro změnu vidíte možné kontrolní mechanismy tak, aby centrálního registru pro změnu nebylo právě zneužíváno k narušování onoho soukromí občanů. Vždycky každý takový systém má dvě stránky: Může pomoci efektivitě boje s trestnou činností a zároveň, když se to přežene, tak nás všechny může dostat do situace, že se ocitneme v systému velkého bratra. Podotýkám, že moje otázka je naprosto věcná, směřuje k tomu, jakou máte představu o regulační či ochranné části tohoto záměru. V tom smyslu vás prosím o věcnou odpověď, nikoli o vracení se k tomu, co bylo, kdo co kdy v minulosti. Spíše o představu, jak by systém mohl fungovat z hlediska ochrany soukromí. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, pane poslanče. Poprosím pana vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše o odpověď na tuto interpelaci.
Místopředseda vlády ČR a ministr financí Andrej Babiš: Kolegyně a kolegové, centrální registr účtů se tu navrhuje už léta, podobně jako zákon o státní službě. Dokonce to už bylo na stole na vládě a údajně to zamázl pan Kubice. Nevím proč. To znamená, centrální registr účtů slouží, nebo má sloužit, vyšetřovacím orgánům, finančnímu úřadu hlavně, když chtějí zabránit, aby organizované skupiny neokradly Českou republiku z hlediska spotřební daně a DPH, protože tam ony přímo jdou na účty. Minule jsme měli zásah, celníci měli zásah s firmou, která dlužila na dani asi 180 milionů, a samozřejmě v té chvíli je potřeba, aby viděli - oni měli jeden účet, ale potřebují, aby viděli na všechny účty. ***