(16.30 hodin)
(pokračuje Kalousek)
Tady je potřeba chránit demokratickou společnost, neboť tady byla mimo jakoukoliv demokratickou, politickou kontrolu velmi nebezpečná a velmi akceschopná agenturní síť. Ta samozřejmě změnou režimu přestala sloužit výhradně tomu režimu, ale to ještě neznamená, že se rozpadla. Ta v nějakých částech, v nějakých elementech dál fungovala, dál komunikovala, dál byla akceschopná, byť samozřejmě méně. A není vůbec vyloučeno, že ve svých jednotlivých segmentech může být nějakým způsobem akceschopná i dnes.
Jak palčivý je to problém nejenom v České republice, vidíme třeba na příkladě Spolkové republiky Německo, kde nedávno o šest let prodloužili podobnou normu, která chrání německou společnost před bývalými agenty východoněmecké Stasi. Je tady totiž namístě zcela palčivá otázka: Komu ti lidé, kteří tenkrát činili tajný závazek oním podpisem, který řada z nich dnes popírá, ale pokud ho učinili, komu v případě dosažení veřejné funkce budou loajálnější? Svému slibu veřejného činitele, nebo těm, kterým tenkrát něco slibovali?
Nejde jenom o otázku loajality, ale o otázku vydíratelnosti. Vezměte si prosím, kolik oněch svazků je neúplných. Kolik jich bylo částečně skartovaných. Anebo nebyly skartovány. Nebo někde někdo ty dokumenty má. A ta osoba, která se v takovém případě dostane do veřejné pozice, je strašlivě vydíratelná, protože prostě někde existuje někdo, kdo svým věrohodným svědectvím nebo dokumenty, které nejsou dostupné, může snadno doložit, že skutečně to byl aktivní spolupracovník, že se dopouštěl něčeho když ne zločinného, tak mimořádně velmi nemravného, a že třeba naprosto otevřeně a zcela lže o své minulosti. To riziko vydíratelnosti je tak obrovské, že se tehdejší zákonodárce rozhodl ho prostě nepodstupovat.
Já chápu, že to v jednotlivých případech někdo může pociťovat jako nespravedlnost. Ale nárok na veřejnou funkci není mandatorní. A společnost má právo se chránit. Já nemám mandatorní právo, mám-li žloutenku, na to, abych pracoval ve veřejném stravování. Prostě to není diskriminace. Regulace toho odvětví chrání spotřebitele před tím, aby je někdo nenakazil žloutenkou. A tady zákonodárce chránil demokratickou společnost před tím, aby někdo možná vydíratelný, možná ve vazbách na bývalou zločinnou a represivní strukturu, nemohl zaujmout veřejnou funkci a nemohl vykonávat pravomoci svěřené mu zákonem. To je ochrana demokratické společnosti. To není msta. Nikdo nikoho nesoudí, nikdo nikoho neodsuzuje. Prostě jenom se chráníme před těmi, kteří sloužili, a někteří možná stále ještě slouží těm, pro něž demokracie nebyla tou základní hodnotou. Rozhodně není čas na to tuto normu rušit. Děkuji. (Potlesk části poslanců.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným s přednostním právem je pan ministr Zaorálek. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já si vlastně pamatuju na tu dobu, o které tady mluvil Miroslav Kalousek, po revoluci. A pamatuji si, že tehdy opravdu panoval dost velký strach z toho, že ty struktury minulého režimu, struktury Státní bezpečnosti, eventuálně agenti na ně navázaní, se budou ucházet o místo v těch nových podmínkách. A dokonce si pamatuju na příklady toho, že k tomu doopravdy docházelo. A sám jsem vlastně zažil na vlastní kůži v Ostravě, že se ti bývalí agenti snažili stávat součástí struktur nově vznikajícího Občanského fóra. My jsme je potom postupně odhalovali a byli jsme často hodně šokováni, vedle koho pracujeme. Takže já si pamatuji dobře atmosféru těch let a dovedu si zpětně představit, že byly pokusy nějakým způsobem tomu čelit. A dokonce dokážu i zpětně pochopit, že zřejmě těžko bránit tomu, že ty pokusy nebyly dokonalé a že samozřejmě trpěly i v tom čase nedokonalostí, omezenými zkušenostmi a schopnostmi najít odpovídající nástroje.
Takže já v tom nechci vystupovat militantně. Na druhé straně za tu dobu a za ta léta fungování tady tohoto zákona mě samozřejmě... Opakovaně jsem zjišťoval, že ten zákon opravdu je nedokonalý. A kdybych měl dnes říci, v čem je ta základní nedokonalost, tak ona je prostě v tom, že ono to rozhodnutí o tom člověku a o tom, jestli bude v nějaké veřejné funkci, se odvozuje od prosté evidence, kterou dělala Státní bezpečnost, která byla, jak víme, docela odpornou organizací. A já jsem za ta léta měl možnost se setkat s některými případy, které tady asi není vhodné jmenovat. Ale jeden případ byl zrovna v oblasti diplomatických služeb. Člověka, který když měl podepsat ten navázací akt, nebo jak se tomu říkalo, tak on to odmítl. Vlastně to byl tehdy v té době docela hrdinský čin, že to udělal. Nicméně ta bezpečnost ho stejně zapsala. On evidován byl a výsledek byl, že on potom v 90. letech musel odejít z funkce. Pan poslanec Kalousek tady říká, že to není žádná tragédie, že to je jenom veřejná služba. Ale já si vzpomínám, že jsem to tehdy chápal, protože jsem zrovna tento případ dokázal posoudit, věděl jsem, jak to opravdu bylo, tak mi připadalo, že je to dost velká nespravedlnost vůči člověku. Když někdo, kdo se vlastně zachoval statečně, byl za to potom potrestán. A na základě zápisu v evidenci organizace, která byla vlastně zločinecká. To je paradox. Já jsem znal několik takových případů v Brně, kde jsem s tím byl seznámen. Tehdy jsem tam studoval, tak jsem tam znal řadu lidí, a byl jsem překvapen, kolik těch případů bylo.
Tak se na mě nezlobte, že člověka pak začne napadat, že je to vlastně podobné jako za toho komunismu, když soudíme lidi takto paušálně, na základě nějaké mrtvé litery, která často může být dokonce zfalšovaná. A já jsem si za socialismu dost užil toho, že se lidé soudili kolektivně. Třeba za to, že jste byl z katolické rodiny, tak jste měl napsané v materiálech, že nesmíte studovat a nesmíte přijít do styku s lidmi a podobně. Tedy tohle paušální posuzování lidí podle něčeho, skoro jako princip kolektivní viny, to bylo charakteristické právě pro tento režim. Takže já i když to uznám, že nebylo lehké tomu čelit, a dávat normu, která by se vypořádala s minulostí, a často si člověk uvědomoval, jak je téměř nemožné se vypořádat spravedlivě s minulostí, protože ona je složitá, zvlášť v těch individuálních osudech. Ale rozumíte, jak si má člověk zodpovědět to, že právě ty individuální osudy jsou potom zašlapány? Že pak máme jednotlivé případy, které jsou evidentně nespravedlivé? Právě proto, že se opírají pouze o tu tupou evidenci. A tam vlastně není žádný přezkum. Prostě nemáte tu lustraci a ten člověk se najednou ocitá v nerovnoprávném postavení.
Takže mě připadá z odstupu těch let, když to vyhodnocuji, že tohle do demokratické společnosti nepatří, a říkám to teď právě ve jménu ochrany individua, svobody a práv člověka. Protože ona vlastně společnost není svobodná a demokratická, pokud to neplatí skutečně pro všechny. Pokud to je tak, že řekneme "u těchto lidí budeme takoví jakoby nad věcí, pokud tam, když se kácí les, zrovna ulítne nějaká tříska, tak nám to prostě nebude vadit", tak je to něco, co vadí - rozumíte? - úplně zásadně. Protože buď ta svoboda, ochrana práv člověka platí pro všechny, anebo neplatí pro nikoho. Takže já to říkám, a snažím se to říkat nějak ne militantně, protože si pamatuju tu dobu a vím, jaké byly tehdy obavy a jak jsme se toho báli. A proto to chápu.
Ale dneska, když prostě ten čas pokročil, tak mi to připadá, že jsme trochu jinde. A nezlobte se, jsme také trochu jinde z hlediska toho času. Já nevím, jak by dneska u Ústavního soudu to dopadlo, kdyby to někdo dal k Ústavnímu soudu a kdyby posuzoval tu nebezpečnost, ohrožení bezpečnosti státu dnes. Protože tehdy, musíte uznat, byla ta situace daleko akutnější, než je dnes. Ten čas prostě plyne a situace se mění. ***