(16.50 hodin)
Poslanec Břetislav Petr: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, těžko bychom hledali v naší republice bankovní produkt, který byl úspěšnější, který byl stabilnější a důvěryhodnější, zkrátka produkt, který se více osvědčil, než stavební spoření. Bydlení je přece středobod lidského života, je to fenomén, který určuje spokojenost nebo nespokojenost člověka a občana, a tedy i voliče. Každá rozumná vláda takový produkt, který je nejúspěšnějším produktem svého druhu, intenzivně podporuje, vytváří mu legislativní podmínky, váží si toho, že bezchybně a masivně funguje. Rozumná vláda to dělá také proto, že ví, že se jí investované peníze vrátí v podobě zaměstnanosti a prosperity ve stavebnictví i přidružených oborech, v daňových výnosech a v neposlední řadě ve spokojenosti a důvěře lidí. Pokud ji, tedy vládu, něco takového nezajímá, dá se očekávat, že v nadcházejících volbách jí to voliči spočtou.
A teď k vlastnímu zákonu. V důvodové zprávě se mluví o nestabilitě systému. Otázka zní, jak může být za nestabilní považováno něco, co funguje 19 let, funguje to bezchybně a funguje to na základě 4,5 milionu smluv. Je to přesně naopak! Tento produkt stavebních spořitelen je nezávislý na turbulencích trhu. Současné problémy bankovního světa, které nastartovaly krizi, se projevily u komerčních bank, a nikoliv u stabilních spořitelen. Hovořit u nich o nestabilitě je podle mého názoru směšné.
Je kritizována uzavřenost systému, je označována jako riziková, ale právě díky této uzavřenosti, která je základním principem systému, mohou být prostředky tzv. přátelských klientů využity na nízkoúročené půjčky, tedy velmi výhodné úvěry pro bytové potřeby účastníků tohoto spoření. Systém je vyvážený, protože klient, který sice spoří do značné míry výhodně, se vzdává na období šesti let využívat možnosti svých prostředků, které do spoření vložil. Navíc stavební spořitelny jsou koncipovány tak, že mohou investovat pouze do instrumentů s nízkou mírou rizikovosti. Předkladatel by tedy měl vysvětlit, v čem se mu jeví uzavřenost systému jako špatná. Kritizování účelovosti při čerpání státní podpory signalizuje od autorů nepochopení systému. Navíc stát, potažmo vláda by měla mít zájem na tom, aby lidé spořili, mysleli na budoucnost, chovali se odpovědně.
Aby někdo z kolegů nenabyl dojmu, že mé vystoupení je jen řečnickým cvičením, budu citovat některé údaje z materiálu koncepce bydlení ČR, kterou zpracovalo jiné ministerstvo, a to Ministerstvo pro místní rozvoj, do roku 2020. Je jistě zajímavé, jak se na stavební spoření dívají dvě různá ministerstva této vlády. Podle důvodové zprávy Ministerstva financí dochází proto, že část prostředků včetně příspěvků státu je možno využít k libovolným účelům, a je konstatováno, že tento produkt neplní své poslání, a proto je třeba výrazně změnit jeho nastavení. I když od roku 2005 trvale klesá státní podpora a za období do letošního roku klesla z 16 mld. na 11,7 mld. ročně, přesto se zvyšuje výše vkladů, které jsou na účtech stavebních spořitelen, a v roce 2006 to bylo 350 mld., kdežto v roce 2010 je to i přes nepřízeň, která je věnována stavebnímu spoření, už 430 mld.
Vedení stavebních spořitelen ve stávajícím období podstatně lépe využívá naspořený kapitál, který v roce 2006 byl využíván pouze z 37 %, kdežto v roce 2010 je jeho využití 70 %. Z těchto čísel je zřejmé, že klienti i přes restrikce vlády trvale věří stavebnímu spoření.
A teď co říká o stavebním spoření jiné ministerstvo, Ministerstvo pro místní rozvoj, ve své studii koncepce bydlení do roku 2020? Tato studie bere stavební spoření jako nejdůležitější podporu v rozvoji bytové politiky, která zahrnuje veškeré jeho aspekty. Jeho podíl z celkové částky vydané na bytovou výstavbu se od roku 2005 do roku 2011 pohybuje na úrovni 65 %. Pokud budou i další restrikce ze strany Ministerstva financí, je otázka, jak se takovéto restrikce projeví na dopadu stavebního spoření v rámci celého státu v bytové výstavbě. Asi předpokládá Ministerstvo financí, že stavební podpora bytové výstavby by měla skončit úplně. Nějak si neuvědomuje, že ve státech EU, s výjimkou jižního křídla, podpora dosahuje 2,1 až 3 % ze státního rozpočtu, u nás to bylo v roce 2010 necelé 1 % a podpora trvale klesá.
Pokud vezmeme v úvahu nájemní byty, které se postavily s podporou státu, tak v roce 2005 to bylo 2,5 tis. bytů, v roce 2010 560 bytů. Čísla jsou ze studie Ministerstva pro místní rozvoj. Pokud se jedná o program podpory Státního fondu rozvoje bydlení, tak Ministerstvo pro místní rozvoj věnovalo do toho programu v roce 2005 350 milionů a v dalších letech ani korunu. Je tedy otázka, proč vůbec takové programy rozvoje nájemního bydlení vyhlašujeme.
Čteme-li důvodovou zprávu, je skoro úsměvné sledovat, jak autoři těžce hledají argumenty na podporu svých destrukčních zásahů a co vymysleli pro to, aby klienty stavebních spořitelen zlomili a donutili tento systém opustit. Co je pro veřejnost a rovněž pro mne nepochopitelné, je uplatnění retroaktivity. Není přece možné měnit podmínky již uzavřených smluv. Co bylo dojednáno, by mělo platit, alespoň v právním státě. Nebo se snad vláda domnívá, že může úplně všechno nerespektovat? Existuje sice jistá možnost, že pokud klienti do 1. 1. 2014 nevyberou své vklady a nebudou je chtít investovat do stavební výstavby, mohou je přesunout do penzijního třetího fondu. Jde o evidentní snahu manipulovat s klienty a vnucovat jim něco, co nechtějí, neboť by v opačném případě přišli zpětně o všechny příspěvky státu. ***