(10.10 hodin)
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Paní a pánové, rád bych navázal na pana kolegu Křečka a na pana kolegu Štětinu. Na toho zejména. Jeho poznámka o nepochopitelném vzrůstu vlivu Komunistické strany Čech a Moravy je naprosto namístě. A je v té souvislosti s tím, co řekl pan Křeček. Není to náhodou také proto, že v listopadu '89 měli občané mnohé ideály, ušlechtilé myšlenky, jak si tady konečně budem vládnout sami bez jakéhokoli zahraničního vlivu, bez toho, aniž by nám do toho kdokoli zvenku kecal? Jak se budou všichni mít rádi, jak za tři a půl roku doženeme Rakousko, jak to, jak ono. Jak tady nebude nezaměstnaných, jak všichni budou moci dělat to, co chtějí, a to, k čemu byli vzděláni. Jak budeme moci cestovat po světě ničím neomezeni - snad pouze ekonomikou. Ale na tyhle ideály taky mnozí dneska, i mladí lidé, nedohlédnou, nedosáhnou. Taky že je velké zklamání ve společnosti z toho, že přesto, že se tady za něco zvonilo klíči, tak se to zploštilo jenom na to, že se tady zvonilo klíči proti komunismu. Kdyby to tak skutečně bylo, tak Komunistická strana Čech a Moravy tady dávno není. Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Pan poslanec Grebeníček má slovo s řádnou přihláškou, prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, nedávno mne oslovila jistá vysokoškolská studentka a položila mi mimo jiné i následující otázku. "Vy sám jste byl proti vstupu spojeneckých vojsk na naše území. Dočetla jsem se, že jste byl ve stávkovém výboru. Účastnil jste se protiokupačních akcí?" Máte pravdu, zněla moje odpověď. Byl jsem členem stávkového výboru. Nebyl jsem ovšem členem žádné politické strany. Moje sympatie patřily však především reformním komunistům, kteří prohlašovali, že lidstvo musí spojovat především myšlenka vzájemného respektování, nikoliv psychóza strachu. I to byl důvod, proč jsem jako funkcionář Svazu vysokoškolského studentstva souhlasil s tím, aby základnou naší posrpnové politiky byl Akční program Komunistické strany Československa přijatý na jejím dubnovém plénu. K tomu jsem pak dodal: Ano, účastnil jsem se i akcí proti vstupu spojeneckých vojsk na naše území. Šlo o aktivity spojené jak se studentskými demonstracemi, tak i s pietními akty.
Dámy a pánové, když se svolává lékařské konzilium, kolega to zde před chvílí připomněl, sejdou se tam lékaři. Právním poradenstvím se zabývají právníci. Kvality železničního mostu posuzují inženýři. Kvality obecního bytu architekti. Kdežto naše národní dějiny posuzuje téměř každý, kdo si umane. Dokonce i lidé, kteří jsou svým založením zjevným protipólem jakéhokoli společenskovědního myšlení. I to je důvod, proč nehodlám následovat ty, kdo předkládají k věření pravdy zjevené, které tak lehce vznikají prý správným výkladem a účelovou úpravou minulosti z důvodů emocionálně osobních, existenčních, náboženských, politických nebo ekonomických.
Víte, já si živě vzpomínám, že nebylo mnoho těch, kteří projevili v dané době odvahu. Určitě si ale pamatujete na jméno paní Gorbaněvské, která v Moskvě 25. srpna 1968 na Rudém náměstí protestovala proti sovětské okupaci. Po 40 letech prohlásila: "Je zvláštní, že v roce '68 jsem mnohem více soucítila s komunistou Dubčekem než dnes s evidentním nekomunistou Saakašvilim." Je zvláštní, že stále fandím Dubčekovi a Palachovi, i když už nejsou mezi námi, a nefandím této vládě.
Dámy a pánové, pokud nepotřebujeme důvodovou zprávu, nechť ji navrhovatelé odstraní. A jsem si takřka jist, že podstatná část klubu KSČM daný návrh podpoří. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Zeptám se jestli ještě pan místopředseda Lubomír Zaorálek? Prosím.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Přeji vám dobré ráno. Poslouchal jsem rozpravu, jak tady probíhá. Rád bych tady vystoupil také s jednou poznámkou, protože já úplně nesouhlasím s tím názorem, který tady zní, že Jan Palach nepotřebuje důvodovou zprávu. Já si dokonce myslím, že pokud tedy jednáme o tomto návrhu, tak je dobré si říci, proč je tohle téma a tahle osobnost důvodem k tomu, abychom si ji připomínali. Takže si vám dovolím říci, proč si myslím, že je to zajímavé pro mě a proč mě to hodně zajímá.
Mě vlastně k tomu přivádí kniha českého historika Jana Tesaře, která se týká něčeho jiného než roku '68. Je to poměrně zajímavá kniha Jana Tesaře o období českého protektorátu. A Jan Tesař tam píše o tom, že panuje jeden takový omyl v názoru na naše české moderní dějiny, že existovala ostrá linie mezi kolaborací a odbojem. A v té své knize Tesař ukazuje, že to není pravda. Že pro velkou část českých politiků v té době bylo pravidlem, že byli zároveň členy odboje a zároveň kolaborovali.
Jak je to možné? No je to úplně jednoduché, přátelé. Je to prostě proto, protože právě tím odbojem se vysvětlovala ta kolaborace. Já musím kolaborovat, aby se nepřišlo na to, že jsem v odboji. A víte, k čemu to vedlo? Že se takto poměrně stíralo a oslabovalo to, co vlastně chceme. Němci to dobře věděli, že Češi se bojí toho, že česká protektorátní vláda bude nahrazena českými fašisty, kteří občas dělali kravál, aby z nich byl strach. A ta česká protektorátní vláda říkala: My tady jsme jako to menší zlo. A je zajímavé, že úplně stejná historie se nám vrací v roce 1968. V roce '68 to bylo velice podobné. Začalo se říkat: Tahle vláda, to je menší zlo, protože jinak by mohla přijít dělnicko-rolnická vláda a ti Rusové mohou přijít s daleko tvrdším režimem. A to jsou důvody ke kolaboraci.
Chápete? Protektorátní historie se v tom roce '68 neuvěřitelně vracela. A český historik Jan Tesař říká, že je to v něčem národní úpadek, tahle tendence zaměňovat si a takhle si prolínat kolaboraci s odbojem. A zdůvodňovat si kolaboraci tím, že to je jediná cesta, jak přežít.
No a na to přichází právě Jan Palach, který je podle mě takovou v něčem docela pro mě bezútěšnou postavou. Protože pro mě Jan Palach je příklad někoho, kdo ve skutečnosti vůbec nechtěl umřít. Já nevím, jestli to víte, ale on nechtěl umřít. On to chtěl přežít. On si dokonce myslel, že se mu to povede. Že dokonce i třeba jako mrzák, ale že přežije. On si stanovil podmínky, pokud si na to vzpomínáte. Ty podmínky, které chtěl, protože si vymyslel skupinu, která bude následovat a upalovat se po něm. A říkal: Aby se ten řetěz zastavil, tak musí být splněny mé podmínky. Musí být zastavena cenzura a zastaveno rozšiřování toho sovětského plátku, který tady rozšiřovaly spojenecké armády. Protože Palach byl přesvědčen, že pokud se tohle zastaví a lidé budou moci myslet a reflektovat, tak prostě se nenechají zglajchšaltovat.
Chápete? To je to, co je pro mě zajímavé u Palacha. Palach vlastně nechtěl pokračovat v tomhle, jak si kolaborace podává ruku s údajným odbojem. On nechtěl pokračovat ve zbabělosti, která se ustavovala jako národní model přežívání v obdobích protektorátu, komunistickém, v období normalizace. Potom jak jsme to poznali. A to je pro mě zajímavé, že to byl zoufalý pokus zabránit tomu, abychom spadli do stejného bahna, jako jsme padali už v minulosti. A v tom mi to připadá zajímavé.
I když ten pokus sám mu vlastně nevyšel, protože mu nikdo jeho podmínky nesplnil. A protože v Čechách se začalo říkat zase: Proboha, jenom to nějak ututlejme, toho Palacha, jinak Rusové přijdou s dělnicko-rolnickou vládou. Reakce na Palacha byla úplně stejná a charakteristická jako vždycky jinde. V tom je to bezútěšné. Protože bohužel Jan Palach nedokázal ten mechanismus zbabělý zastavit. A on se zase vrátil. ***