(17.30 hodin)
(pokračuje Nedvědová)
O tom, za jak dlouho jsou vyhotovovány rozsudky, o tom už vůbec nemluvím. Já osobně na jeden rozsudek čekám už rok a půl, a není nikde v dohlednu. Jak to, že páni ministři o těchto věcech nevěděli a nevědí? Proč dopustili, aby se spory mohly vléct tak dlouhou dobu?
Pan ministr spravedlnosti si posteskl, že trestní řád dostatečně neupravuje práva poškozených. Četla jsem to v jedněch novinách. Přitom v tomto volebním období minimálně dvakrát byl projednáván zákon posilující práva poškozených, a stále nedostatečně. Byl dokonce přijat zákon o obětech trestných činů, který tyto oběti opět nechrání zcela dostatečně, tak jak by si zasloužily. Místo toho musí strpět vláčení svých jmen novinami a odpovídat na dotěrné až hyenistické dotazy novinářů, o náhradě škody nemluvě. A vláda opět k tomuto mlčí.
Pan ministr si rovněž stěžoval na složitý trestní řád, který komplikuje trestní řízení a způsobuje jeho prodlužování. Jistě. Musím se zastat pana ministra spravedlnosti, není dlouho v této funkci, nicméně současná vláda zatím žádné kroky ke zjednodušení tohoto předpisu neučinila. Spíše naopak. Dalšími novelami ho učinila zcela nepřehledným a zbytečně komplikovaným. Bylo to snad úmyslně proto, aby to opravdu v případě, že by došlo na trestní stíhání vlivných osob, měly orgány činné v trestním řízení složité a v podstatě aby tyto věci v důsledku toho nemohly být skončeny včas a řádně?
Chování odsouzených po amnestii není důsledkem amnestie. Jejich chování je důsledkem tohoto systému, který si neváží lidí jako takových, a toho, že stát neplní své funkce. Ano. V minulosti existoval na každém okrese kurátor, který měl na starosti starost o propuštěné odsouzené a měl jim pomoci začlenit se do společnosti. Je zcela jisté, že postpenitenciární péče nyní v našem státě leží jen na charitativních organizacích a státem není nijak cílevědomě organizována. Nejde jen o péči materiální, ale o určitou ochranu společnosti. To, co se dělo po hromadném propouštění vězňů na základě amnestie, se pouze v menším rozsahu děje při propuštění těchto osob z výkonu trestu denně. V tomto případě to bylo s ohledem na nečekanost amnestie víc vidět.
Řada vězňů ztratila ve výkonu trestu původní zaměstnání, bydliště, rodinné a sociální vazby, pokud je vůbec kdy měla. Pak se buď nedokážou do společnosti začlenit, nebo se o to nesnaží, neboť k tomu nemají motivaci, a případně po neúspěšném pokusu opět spadnou na dno a zase začnou s pácháním trestné činnosti a v nejhorším případě to končí i sebevraždami, jak jsme toho byli svědky i v nedávné době. Těmto lidem je třeba aspoň v začátcích pomoci a současně tak je možno i před nimi do určité míry společnost do okamžiku jejich začlenění chránit. V tomto směru amnestie selhání státu a jeho orgánů jen potvrdila a zvýraznila.
Opakovaně poukazuji na skutečnost, že stát a potažmo vláda neplní své úkoly, přehlíží zásadní problémy a odmítá jejich řešení, nebo lépe řečeno, neumí je řešit. My nepotřebujeme vládu rozpočtové odpovědnosti, my potřebujeme vládu odborníků, kteří budou schopni problémy řešit, a ne je odsouvat či jenom slibovat jejich řešení. Taková vláda bude schopna řešit i tu rozpočtovou odpovědnost. Není to však tato vláda. (Potlesk části poslanců.)
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji paní poslankyni Nedvědové. Dalším řečníkem bude kolega Petráň. Máte slovo.
Poslanec Miroslav Petráň: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, po mnoha dotazech voličů na můj dnešní postoj považuji za správné vysvětlit, proč nemohu dát této vládě důvěru.
Po odchodu části kolegů z poslaneckého klubu Věcí veřejných jsem loni vládě důvěru dal na základě slibu, že bude dodrženo programové prohlášení a principy koaliční smlouvy. Vyjmenování případů, kdy se tak nestalo, by zabralo hodně času, tak zmíním pouze část.
Jsem člověk věcný, uznávající fakta, proto vám je zmíním v souvislosti s pod tlakem a pod politickou manipulací prohlasovaným zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi. Žádal jsem z tohoto místa včas o jeho dopracování a vyčištění, protože základní myšlenku považuji za správnou. Jsem pouze přesvědčen, že jde o nesystémové řešení a zmatečně formulovaný dokument, který způsobí další zadlužování státu, ohrožení veřejného majetku, právní destabilizaci na další desítku let a cílenou privatizaci státního majetku určitými vybranými subjekty. Zůstaly v něm i nadále chyby právního i věcného charakteru, výpočet náhrad je založen na užití nesprávných čísel a je v něm spousta dalších nejasností a nepřesností, které již jsou nebo budou příčinou dalších soudních pří a arbitráží. Možná i s nedozírnými následky. Ostatně stejnou zkušenost zažily i další země v našem sousedství, ať už se jedná o Polsko, Slovensko, Maďarsko či Slovinsko. A připomínám, že doposud se jejich soudnictví z toho plně nevzpamatovalo a věc není dořešena.
Zásadní chybou při projednání tohoto přelomového majetkového zákona je nesporně i fakt, že byl protlačen silou, bez celospolečenské a náležité odborné diskuse, kterou by si takto fatální rozhodování jednoznačně zasloužilo. Církvím bude navracen majetek podle netransparentních parametrů. Postrádám výčtový zákon, způsob provedení a stanovená finanční náhrada je diskriminační vůči ostatním restituentům, a tím je porušována Listina základních práv a svobod občanů ČR. V důsledku zákona může dojít i k prolomení hranice 25. února 1948 a také Benešových dekretů. Zkrátka kdyby výsledek mého projektování byl podobný, jaká je výsledná podoba tohoto i jiných zákonů, mohl bych velmi snadno přijít o autorizaci architekta.
Moji voliči se po léta řadí převážně ke střední třídě. Nemohu proto mít důvěru v Ministerstvo financí a potažmo tím i vlády, které neustále mění pravidla během hry, samy tato pravidla často nedodržují, nijak výrazně nesnižují zbytečnou byrokratickou zátěž a zabývají se zvyšováním DPH a třeba i spotřebních daní, které nepřinášejí kýžený výsledek.
Vláda by měla vedle restrikcí hlavně připravit pole pro to, aby všichni pracovití a tvůrčí lidé mohli své schopnosti bez překážek uplatňovat, a to se podle mého názoru neděje. Jistě chápu, že po dvaceti letech pravicových a levicových vlád bez vize, strategie, koncepce a po jejich plýtvání tato vláda nemá lehkou úlohu a nebude ji mít ani žádná jiná. O to víc je nutné mít všechny kroky podložené fakty a čísly a neúnavně je vysvětlovat. Stejně tak je nutné se omluvit a přiznat, když se některý krok nepovede. Každý přece může dělat chyby.
Nic z předchozího tady však z mého pohledu nefunguje. V této sněmovně probíhá válcování i v případech, kdy to vůbec není potřeba, a pokud shoda nepanuje, tak se ani nehledá. Úplným výsměchem všem pravidlům byl pak způsob schválení uvedeného zákona v Poslanecké sněmovně. Je přece nepřípustné, aby jakýkoli zákon, zejména tak zásadní legislativní změna, jakou je zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, byl hlasován ve chvíli vyhlášení pauzy na jednání poslaneckého klubu. V právním státě a stabilní parlamentní demokracii se prostě nesmí stát, aby se poslancům voleným občany nedostalo jejich zákonných práv a parlamentních zvyklostí, jasně daných pravidly.
Dnešní důvod pro hlasování o nedůvěře není pro mě tím nejzásadnějším. Pouze jsem navíc ztratil i poslední zbytky důvěry v pana prezidenta. Nemohu ale mít ani důvěru ve vládu, v niž nemá důvěru převážná část mých voličů, a to i přesto, že v některé její členy důvěru mám a s některými jejími kroky souhlasím. Na položenou otázku budu ale povinen poctivě odpovědět a vyslovit tak společně se svými kolegy z Věcí veřejných této vládě nedůvěru. Děkuji za pozornost. (Slabý potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji panu kolegovi Petráňovi. Dalším v řadě je pan poslanec Otto Chaloupka. Máte slovo.
Poslanec Otto Chaloupka: Pane předsedající, poslankyně, poslanci, celý den se točí většinou kolem amnestie vyhlášené panem prezidentem a podepsané panem premiérem. Já jsem zde dnes slyšel hodně zajímavých názorů a výroků a jeden mi utkvěl v hlavě. Pan premiér nám řekl, musím si to přečíst, sdělil, že tato amnestie je aktem individuálního soucitu a aktem individuálního milosrdenství. Jako citlivá povaha mám problém zatlačit slzu v oku, když si uvědomím, ke komu tady cítíme soucit a milosrdenství, a proto se omlouvám, jestli budu špatně číst, protože špatně vidím na text přes slzy.
Vyjádřím se k dalšímu hříchu: církevní restituce aneb nepokradeš. Věci veřejné podaly 31. 12. 2012 ústavní stížnost proti zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi jako poslední záchrannou brzdu proti nesystémovému a zmatečně formulovanému dokumentu, který umožní pouze další zadlužování státu, právní destabilizaci a cílenou privatizaci státního majetku určitými vybranými subjekty. ***