(17.20 hodin)
(pokračuje Grospič)
Druhý případ se týká nákupu mercedesů do Běloruska. Šlo o 14 nakoupených aut na formu leasingu, poté nelegálně převezených za hranice České republiky, prodáno a oznámeno Policii České republiky, že byly zcizeny. Tento případ byl téměř dva roky policií rozkrádán (?), bylo velice složité chytit hlavního pachatele, a poté co byl chycen hlavní pachatel, tak v současné době je předmětem amnestie, a tedy trestní stíhání nebude možné.
Třetí případ je tunel skláren v Rapotíně, kde jednoduchý podvod, kdy sklárna prodávala výrobky přes firmu svého finančního ředitele, vedl k zpronevěře podle vyšetřování v této kauze téměř 25 526 000 korun. Nutno říci, že nebyl nikdy vynesen pravomocný rozsudek v této kauze a už také asi nebude.
Čtvrtý příběh se týkal podvodů občana jiné než české národnosti žijícího v Polsku, které páchal na území České republiky, kdy přes firmu Trans World Art bylo nakupováno různé zboží, faktury nebyly placeny. Dotyčný se vyhýbal trestnímu stíhání, nepobýval v České republice a posléze, když začal komunikovat s orgány činnými v trestním řízení, stal se předmětem, kterého se rovněž dotkla v kladném smyslu amnestie prezidenta republiky.
Pátý podvod se týká snižování daní fiktivními fakturami v polovině devadesátých let u jednoho rozhlasového média na území České republiky. Rovněž zde už nikdy nedojde k odstíhání.
Chtěl bych říci, že rozměr amnestie a otázka kontrasignace předsedou vlády České republiky a odpovědnosti vlády České republiky má právě v této souvislosti i s těmi příklady, které jsem citoval z dnešních Hospodářských novin, hluboký morální rozměr. Nejde o to, jestli amnestie je přežitek feudální, či se proti němu jako institutu postaví člen vlády a posléze vyjádří loajalitu k té vládě, přestože se cítí podveden, přestože sám říká, že je prvním místopředsedou této vlády a usiluje o prezidentský post v České republice, nejde jen o to, jestli dovedně vytváří klaku nezkorumpovatelnosti a zásadovosti v České republice, ale jde také o moment, zda tak závažné věci, které mají mít zcela určitým způsobem lidský rozměr, jsou připravovány odpovědnými institucemi a pouze svým rozhodnutím nakonec prezident České republiky jako nejvyšší představitel a zástupce českého státu využije svého ústavního práva a po projednání této záležitosti nejenom s Ministerstvem spravedlnosti, nejenom s vládou České republiky, ale i s předsedou vlády tedy se rozhodne, že nějakým způsobem zváží společenský význam určitých trestných činů, osudy jejich pachatelů a spojí s tím svůj podpis.
Chtěl bych říci, že článek 63 Ústavy České republiky ve svém odstavci říká tuto věc zcela jasně: Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odst. 1 a 2 článku 63 Ústavy České republiky vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. V odst. 4 výše citovaného článku Ústavy České republiky se pak stanovuje, cituji, že za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. Vláda České republiky podle čl. 76 odst. 1 Ústavy rozhoduje ve sboru.
Myslím si, že to je jeden ze základních momentů, kdy vláda nejenom popřela své vlastní programové prohlášení, ale také ukázala, že se necítí nijak vázána Ústavou České republiky. Je to moment zcela závažný, který by měl vést k vyvození odpovědnosti české vlády a samozřejmě k vyvození odpovědnosti, osobní odpovědnosti předsedy české vlády. Domnívám se v tento moment, že není možné setrvat na stanovisku, kdy vláda bude říkat, že kontrasignace je akt čistě formální, že toto bude základní zdůvodnění předsedy vlády České republiky, protože v ústavním pořádku jak Republiky československé, tak Československé republiky v poválečném období, v Ústavě České republiky tento institut byl zakotven, nebyl nikdy v minulosti zneužit a poprvé došlo k jeho zneužití v devadesátých letech bývalým prezidentem České republiky Václavem Havlem, který rovněž své rozhodnutí nekonzultoval s českou vládou. Myslím si, že není dobré zavádět tuto praxi a tuto zvyklost do právního pořádku a ústavního pořádku České republiky, že by měly být respektovány základní demokratické hodnoty a že by to měl být i široký signál pro veřejnost včetně mladých lidí o tom, jakou budoucnost jim chystá dnešní vláda Petra Nečase, která nemá mou důvěru.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. To byl kolega Grospič a slovo má paní poslankyně Nedvědová. Prosím.
Poslankyně Marie Nedvědová: Dobrý večer, kolegyně, kolegové. Já si myslím, že po dnešním jednání v podstatě už pan předseda vlády ví, co to je kontrasignace, a že není pošťák a že naopak jeho podpis je podmínkou pro platnost rozhodnutí prezidenta o amnestii. Ovšem nepředpokládám, že to ještě někdy bude potřebovat. (Pobavení v sále.)
Debata o amnestii však spíše poukazuje na jiný a dle mého názoru zásadní problém. Léta se tady hovoří, že je nutno přijmout koncepci soudnictví, která však tady dodnes není, a přes řadu slibů vládních politiků není ani naděje, že by se zde v dohledné době objevila. Stejně tak je tomu i s výběrem soudců a státních zástupců. Kdo je vlastně odpovědný za to, že na tyto posty jsou vybíráni skutečně ti nejlepší z nejlepších? Jak je možné, že čím dál častěji se dozvídáme o tom, že ten či onen soudce, ten či onen státní zástupce jsou postihováni kárnými žalobami a že se jejich kauzy zametají pod koberec?
Proč o tom hovořím právě v souvislosti s amnestií? Z rozhodnutí o amnestii je napadán hlavně článek II umožňující zastavení trestního stíhání ve stanovených případech. Již ale samotná skutečnost, že za osm let orgány činné v trestním řízení nebyly schopné kauzy skončit, o něčem svědčí. Pan ministr spravedlnosti tady na tyto skutečnosti poukazoval, poukazoval v podstatě i na to, kde byly ty závady, ty průtahy. Ale podle mého názoru se tady nabízejí dva důvody, proč se tak nestalo. Jednak buď tyto orgány úmyslně kauzy natahovaly, aby k jejich skončení nikdy nedošlo, aby nikdy neodsoudily například kolegu Berku, což tedy ale nepředpokládám, anebo selhal systém. Není přece možné, aby za dobu více než osm let se věc v trestním řízení neskončila. A podle mého názoru je na ministrech vnitra a spravedlnosti, aby z této skutečnosti vyvodili patřičné závěry. Lhůty ke skončení trestního řízení jsou neustále příliš dlouhé a podle mého názoru čím dál delší. Je známo, že jediný účinný trest je takový trest, který je uložen bezprostředně po spáchání trestného činu, a ne až za dlouhou dobu, kdy ani sám pachatel kolikrát neví, čeho se vlastně dopustil.
Pamatuji, že v minulosti pro vazební řízení a vyšetřování obecně byla stanovena lhůta dva měsíce. Tato lhůta byla v podstatě až na výjimky dodržována. Dnes, pokud je věc ukončena v této lhůtě, je to spíše malým zázrakem. Také hlavní líčení byla zpravidla ukončena po dvou, nanejvýš třech stáních. Dnes není výjimkou, že hlavní líčení bývá ukončeno po více než třech stáních, a není důvodem odročování jen nekázeň svědků či samotných obžalovaných. A vůbec již není výjimkou, že mezi odročenými stáními je lhůta delší tří a více měsíců. Setkala jsem se i s lhůtami téměř ročními mezi jednotlivými jednáními a to platí i pro civilní řízení nebo i pro šetření trestních oznámení. ***