(10.30 hodin)
Předseda vlády ČR Petr Nečas: Paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, v souladu s Ústavou ČR plně respektuji právo opozice požádat o hlasování o nedůvěře. Na druhu stranu i opozice si musí být vědoma toho, že za prvé má usilovat o to, získat většinu pro své hlasování, a za druhé mít promyšlený krok B, tzn. krok, který bude řešit politickou situaci v případě vyslovení nedůvěry. Ani jeden z těchto kroků opozice promyšlený nemá, a dokonce je naprosto ostentativně ignoruje. Znamená to, že se jedná pouze o politicky deklaratorní gesto, nikoli o vážně míněný krok v souladu s Ústavou ČR.
Také bych chtěl připomenout, že sociální demokraté mluvili o hlasování o nedůvěře již v prosinci loňského roku. To znamená, že amnestie prezidenta republiky - to chci zdůraznit, to je právoplatný název tohoto aktu, nikoli amnestie vlády ČR - je pouze záminkou vyvolání tohoto hlasování a je to snaha pouze využít rozjitřené atmosféry, kterou tato amnestie způsobila v české společnosti. Čili vůbec nejde o hodnocení amnestie, jde o politicky folklórní krok, kde tato amnestie prezidenta republiky je pouze záminkou.
V souladu s Ústavou ČR je amnestie výsostné právo prezidenta republiky. Je to jeho rozhodnutí. A chci také připomenout, aby každý, kdo si tu amnestii přečte, zaznamenal, že je psána v první osobě jednotného čísla. I tato lingvistická značka ukazuje, o co se ve skutečnosti jedná. Je to individuální akt, který je dělán podle nejlepšího vědomí a svědomí konkrétním představitelem, kterým je momentálně prezident republiky. Je to akt individuálního soucitu a akt individuálního milosrdenství. Již z této definice plyne, že každý z nás má jinak nastavené hranice tohoto individuálního aktu. A protože se jedná o akt individuálního soucitu a akt individuálního milosrdenství, nemůže se takový akt z logiky věci stát předmětem politického vyjednávání, politické licitace nebo politického handlu, nebo dokonce nějakého obchodu.
Je ústavní zvyklostí, byť ano, připouštím, řídkou, protože toto je teprve třetí amnestie za dobu trvání Ústavy ČR schválené v roce 1992, že amnestie vyhlášená rozhodnutím prezidenta republiky je kontrasignována premiérem bez projednání a schválení ve vládě. Jestliže se ocitnete v situaci, ve které jste se ocitli poprvé jako já jako předseda vlády v případě této amnestie, je ten nejsprávnější a jediný možný způsob podívat se, jak v analogických situacích z hlediska ústavní zvyklosti postupovali vaši předchůdci. Se vší zodpovědností a důrazem prohlašuji, že jsem postupoval úplně stejně, jako postupoval v roce 1993 předseda vlády Václav Klaus a v roce 1998 předseda vlády Josef Tošovský. Jinými slovy, postupoval jsem přísně a přesně v souladu s touto ústavní zvyklostí.
Tato ústavní zvyklost také poukazuje, že v tomto konkrétním případě, tzn. kontrasignace amnestie, se jedná o akt tzv. právní kontrasignace, nikoli politické kontrasignace. Chci také odmítnout teorie nebo podsouvání názoru, že já jsem v této souvislosti s právní kontrasignací mluvil o všech kontrasignacích obecně. Není tomu tak. Mezi těmi kontrasignovanými akty jsou bezesporu i akty, které jsou předmětem politické kontrasignace. Nikoli však akt individuálního soucitu a individuálního milosrdenství, což je případ amnestie, případně abolice. Tam se jedná o právní kontrasignaci, kde předseda vlády, resp. pověřený člen vlády - protože já jsem mohl alibisticky delegovat tuto pravomoc např. na ministra spravedlnosti, neučinil jsem tak, protože já mám nést tuto zodpovědnost -, posuzuje tento právní akt, který je výrazem individuálního soucitu a individuálního milosrdentsví, ze tří aspektů. Aspekt první: Je tento akt v souladu s Ústavou a správním pořádkem České republiky? Aspekt druhý: Je tento akt prezidenta republiky vykonatelný? A aspekt třetí: Neobsahuje tento akt prezidenta republiky zjevný nelegitimní exces? Pokud si na tyto otázky odpoví předseda vlády tak, že tento akt prezidenta republiky je v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky, že je vykonatelný a že se svým podpisem vláda zavazuje k tomu, že ho vykoná, a že neobsahuje žádný zjevný nelegitimní exces, vzhledem k tomu, že se jedná o právní kontrasignaci, trvám na tom, že premiér má podepsat.
To, že na to mohou být rozdílné názory, mj. i proto, že se jedná o řídké případy - znovu opakuji, za dvacet let pouze tři amnestie -, naprosto připouštím. Nechť se, dámy a pánové, rozvine debata, která povede k vygenerování nějakého názoru. Já to naprosto připouštím. Já jenom zcela jednoznačně prohlašuji, že postup předsedy vlády v mém případě byl postupem, který byl ústavní zvyklostí. Já jsem postupoval stejně jako ve dvou předchozích případech. Jestliže výsledkem této debaty bude jiný výklad, změna, tlak na to, aby premiér někdy v budoucnosti, kdy bude znovu nějaká amnestie, postupoval jinak, já to připouštím.
Já teď nebudu komentovat silácká slova např. pana předsedy Ústavního soudu dr. Rychetského, protože mu tato silácká slova umožnila především hluboká neznalost konkrétních faktů kolem amnestií vyhlašovaných za posledních dvacet let, protože on se vyjadřoval k něčemu, co se týkalo spíše amnestií, které byly za první republiky, nikoli v posledních dvaceti letech. Je to prostě zbytečné. Ale znovu opakuji, je to legitimní debata a nechť se vygeneruje názor, který změní dosavadní ústavní zvyklost. Protože znovu opakuji, můj postup byl v souladu s ústavní zvyklostí, která byla uplatněna v těch dvou předchozích případech. Nastane-li někdy v budoucnosti případ čtvrtý, ano, bude-li vygenerován názor, který změní tuto ústavní zvyklost, nechť se tak prosím stane.
Chci také jednoznačně zdůraznit, že předseda vlády v tomto okamžiku také posuzuje to, zda je tato amnestie vykonatelná, protože čistě teoreticky může obsahovat ustanovení, která vláda nemůže vykonat, a v tom případě by samozřejmě předseda vlády, ať by jím byl kdokoli, nemohl a nesměl podepsat. Zrovna tak pokud by obsahoval tento amnestijní krok nějaký zjevný nelegitimní exces, opět by nemohl předseda vlády podepsat.
To, co já považuji za důležité, je, že mě samozřejmě jako ústavního činitele, jako předsedu vlády i jako občana České republiky nesmírně trápí a rmoutí společenská rozjitřenost, která byla způsobena vyhlášením této amnestie. Je to věc, která mě skutečně vede k hlubokému zamyšlení, protože má-li být výsledkem aktu soucitu a milosrdenství větší společenská konfrontace a větší rozjitření společnosti, tak je to věc, která je velmi vážná, a my všichni bychom se nad ní měli vážně zamýšlet.
Na druhé straně i tato amnestie ukazuje minimálně dva kroky, které budou nezbytné, protože i tato amnestie v těchto věcech slouží jako jisté memento. První je situace v našem vězeňství. V českých vězeních, dámy a pánové, sedí podstatně více lidí, než je jejich kapacita. A to výrazně, v řádech několika tisíců. A to ještě za této situace, kdy bylo amnestováno zhruba 6 tisíc vězňů, dalších 6 tisíc v uvozovkách pravomocně odsouzených potenciálních vězňů běhá po svobodě. V České republice ve vězeních skončí velmi často i pachatelé bagatelních trestných činů, které jsou ve vyspělých zemích na západ od nás trestány jinými způsoby, alternativními tresty, domácím vězením apod. Čili toto musí být vážným mementem pro celou politickou reprezentaci ke změnám v trestní politice směrem k její větší efektivnosti a moje vláda tímto směrem jednoznačně jde a půjde. To znamená k větší efektivitě trestní politiky, k tomu, aby skutečně např. pachatelé bagatelních trestných činů byli trestáni jiným způsobem než mimochodem finančně poměrně náročným způsobem vězení. Chci připomenout Poslanecké sněmovně, že každý den vězně ve vězení stojí daňové poplatníky tisíc korun, tzn. 30 tisíc korun za měsíc. Jen pro porovnání, průměrná částka, kterou stojí zpravidla veřejné rozpočty klient ústavu sociální péče, je někde okolo 20 až 22 tisíc - jenom abychom porovnali, kam z našich kapes jako daňových poplatníků dáváme, bohužel, větší částku. Čili zbytečně přeplněné věznice jsou špatně a tato amnestie je mementem k tomu, abychom změnili i tuto trestní politiku. ***