(22.20 hodin)
(pokračuje Opálka)
Ale zpět k meritu věci. Otázka tzv. církevního majetku souvisí na našem území s různými údobími a s monopolním postavením církve římskokatolické. Dovolím si proto krátkou reminiscenci.
Křesťanství dostává zelenou počínaje koncem prvního tisíciletí. Z vůle státu, tedy panovníka, církev začala s vybíráním desátků, získala podporu státu, nárok na pokuty za nedodržování církevních nařízení a jiné. Stále ale šlo o správu majetku panovníka, čili zvláštní druh jmění panovníka, který mohl tento druh majetku kdykoliv církvi odejmout. Avšak po prosazení monopolu víry církev zahájila boj o tento majetek.
Biskup Ondřej doslova bojuje s králem Přemyslem I. - otázka interdiktu, exkomunikace a další metody jsou nátlakem, který nakonec vyústil v tzv. velké privilegium české církve na plný desátek a vlastnictví světského majetku. Došlo v té době tak fakticky k nedobrovolnému vyvlastnění bez náhrady ve prospěch církevních institucí. Dosavadní vlastníci se stali jen patrony s právem mluvit do toho, který duchovní bude na onom majetku působit. Církev se stala největším ekonomickým vlastníkem v zemi, uplatňovala své právo, inkvizici, prodávala odpustky apod. To vyústilo v lidové i akademické nepokoje, husitské hnutí a čtyři artikuly pražské, z nichž třetí požadoval odnětí majetku církvi a návrat k chudobě. Tento požadavek potvrzený i basilejským koncilem byl respektován až do Bílé hory. Církev tehdy ztratila majetek i samotný stav.
Po popravě vůdců povstání 21. června roku 1621 byl zrušen Rudolfův majestát o náboženské svobodě, vypovězeni nekatoličtí duchovní a vyhnána česká šlechta. Nastoupila doba temna a tuhá rekatolizace. Církev znovu získala konfiskacemi cca 80 % původního majetku. Již tehdy nešlo tedy o sto procent restitučního plnění. Tento rozdíl byl ale řešen zatížením lidu solnou daní. Omezení či regulování církevního majetku znovu prosadili cestou amortizačních zákonů Leopold I., Karel IV., Marie Terezie a zejména vzpomínaný Josef II. Například za Josefa II. byly zrušeny kláštery, které se nezabývaly posláním církve. Josef II. zostřil státní dohled nad církví s odůvodněním, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků. Ke statkům církve se znovu přihlíželo jako ke statkům státu, což je důležité zdůraznit. Ani Josef II. ani František II., který zabral církvi zlato a stříbro na financování války, nebyli přece komunisty. Většinu těchto rozhodnutí nezvrátil ani majetkový konkordát z roku 1855, který potvrdil v majetkové oblasti součinnost církve a státu. Avšak i přes zápisy tzv. církevního majetku v pozemkových knihách měla církev oprávnění běžného vlastníka, aby mohla s tímto nakládat bez souhlasu zemského politického úřadu. Její vlastnictví vždy mělo specifický charakter. K tomu dále stát později motivoval tehdejšími daňovými zákony církev k účelnému využívání majetku do konkrétních oblastí a snižoval takto státní výdaje na humanitární účely.
A co všechno museli věřící vykonat, aby měli vlastní farnost, se můžeme dočíst zejména v kronikách. Například na Moravském Slovácku je obec Prakšice. Od svého počátku patřila do farnosti v Uherském Brodě, vzdáleném pět kilometrů. Věřící proto usilovali o zřízení vlastní farnosti. V roce 1859 z vlastních prostředků postavili v obci místní kapli. Olomoucký arcibiskup Theodor Kohn povolil v ní sloužit v určité dny v roce bohoslužby. Po zřízení farnosti však bylo nezbytné postavit farní budovu, což se podařilo až v roce 1902 z peněžní sbírky od občanů. Stavební práce provedli občané zdarma a římskokatolická farnost byla ustavena základní dotační listinou olomoucké konzistoře po předchozím souhlasu státních úřadů. V obsáhlé darovací smlouvě je uvedeno: Za předpokladu, že veškerá vydání na zřízení a budoucí udržování fary budou hrazena z prostředků obce, arcibiskupství souhlasí se zřízením samostatné farnosti obce Prakšice. Obec Prakšice se zavazuje na věčné časy k povinnosti krýt zákonné příjmy duchovního správce, dále krýt veškeré potřeby fary, včetně udržování farních a kostelních budov, márnice, hřbitovní ohrady a případné rozšíření hřbitova. Obec se postará o pojištění budov proti ohni. Dále na sebe bere veškeré závazky vůči varhaníkovi a kostelníkovi. Majetek vytvořený občany obce je veden jako majetek římskokatolického farního obročí ve správě duchovního správce stvrzeného základní dotační, tj. darovací listinou. Dva zvony pro kostel byly pořízeny jednotlivými rodinami.
V roce 1927 se v této obci konaly další sbírky na přístavbu kaple. Za deset let se nasbíralo přes 60 tisíc korun. Aby se mohl postavit nový kostel, bylo třeba získat věřící z blízké, sousední obce Pašovice, která spadala pod farnost Velký Ořechov, vzdálené asi pět kilometrů. Teprve při tomto počtu věřících byla možnost dosadit do obce faráře. Ne tady jak dnes, jak si to kdo umane. Dnes se nikdo nikoho neptá a stát jen platí a platí zvyšující se nároky. Lásku k bližnímu projevila ořechovská farnost v převodu věřících občanů obce Pašovice do farnosti Prakšice tím, že žádala náhradu nejméně 50 tisíc korun. Společným úsilím věřících obou obcí byl z jejich finančních prostředků a dobrovolné práce postaven kostel v roce 1940. Celkové náklady činily přes půl milionu korun získaných od věřících. Dva oltáře zaplatily dvě sedlácké rodiny. Olomoucké arcibiskupství věnovalo na stavbu kostela část stavebního dřeva za symbolickou cenu 6 610 korun, ale dřevo si museli občané vytěžit a svými povozy odvézt z Kudlovské doliny vzdálené přes 50 kilometrů od obce. Dále dostali i 900 kilogramů sádry, kterou si museli občané postupně odvážet doslova po taškách ze skladu na Svatém Kopečku u Olomouce. Postupně až do současné doby byly opravy a údržba církevního majetku farnosti zapisovány ze sbírek a také z obecních rozpočtů. Stojí za posouzení, kolik úsilí, dřiny, práce, odříkání a nadšení byli a jsou schopni věřící, ale i další občané ve snaze mít v obci kostel a farnost. Ale na druhé straně, kolik k tomu přispělo olomoucké arcibiskupství, které tuto hodnotu získalo dotační smlouvou. ***