(22.10 hodin)
(pokračuje Paroubek)
5. Ani z právního hlediska, pokud se na věc chceme dívat objektivně, se nejedná o restituce, tedy o návrat ke stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Na řešení této situace nelze seriózně použít jinak hojně a často správně využívanou zásadu "co bylo komunisty ukradeno, musí být navráceno". Pokud by cílem tohoto zákona mělo být částečné nebo úplné obnovení stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát opět majetkem veřejným a také by k veřejným účelům byl využíván. Stát by musel hospodaření s ním kontrolovat, jako tomu bylo za staré monarchie, za první, druhé, třetí Československé republiky, tedy až do 25. února 1948. Nejde tedy o odstranění křivd způsobených komunistickým režimem. Katolická církev má získat majetek či náhradu za něj, který jí velmi často nikdy nepatřil. Ba dokonce ani před první pozemkovou reformou po vzniku Československé republiky.
6. Vládní návrh zákona, bude-li přijat, může otevřít cestu k tomu, aby český stát byl poháněn podle tohoto zákona k odpovědnosti na tvrzení neplnění zákonů a smluv, protože mu může být vytýkána nerovnost zacházení s různými subjekty ve vztahu k uspokojení jejich restitučních nároků. Jinak řečeno, s různými okruhy restituentů by bylo zacházeno a bylo zacházeno v případě uplatnění tohoto zákona ve vládou navrženém znění velmi rozdílně.
7. Návrh zákona, jejž máme před sebou, se hlásí k restitučním principům a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala soukromým majetkem, který jí byl odebrán. Něco jiného je to u nekatolických církví. Tam samozřejmě ten majetek byl jejich.
Co říci závěrem? Cílem české pravice, a mě to nějak zvlášť nepohoršuje, je nalézt v katolické církvi ideové zázemí českého konzervatismu, doménu, jakýsi stát ve státě, opírající se o svůj majetek, o vlastní školství, nemocnice, zařízení sociální péče, v případě školství, nemocnic, zařízení sociální péče, vzdělávacích ústavů s tím nemám žádný problém, ale také jiná hospodářská zařízení, která by ještě po třicet let byla podporována výplatou dotací, reparací ze státního rozpočtu. Mám-li být upřímný, do budoucna se neobávám nějakého přehnaného vlivu katolické církve ve společnosti, kdyby se tento záměr podařilo prosadit. Tedy přehnaného vlivu ultrakonzervativního, ultramontánního katolicismu u nás se nebojím. Pokud katolická církev nebude pracovat pro lidi, ale jen pro uspokojení zájmů nejvyššího kléru, jako je tomu v tomto případě, bude dále ztrácet vliv ve společnosti, i když se bude koupat v penězích. Všude ve světě, a nejvíce v rozvojovém světě, katolická církev pracuje zejména pro obyčejné lidi, věřící i nevěřící. Nebojím se proto, že by došlo v budoucnu k nějakému návratu do daleké minulosti. Dokonce snad do temného středověku s jeho inkvizicí a autodafé. Toho se opravdu nebojím.
Myslím, že z provedeného shrnutí je jasné, proč Národní socialisté nepodpoří předložený vládní návrh.
A na závěr jako bonus pro ty z vás, kdo vydrželi poslouchat, chci připomenout 600 let stará slova Jana Husa, která se velmi hodí pro současnou situaci: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství.
Děkuji. (Potlesk z levé části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan kolega Opálka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, když jsem vcházel před deseti lety do této sněmovny, tak jsem měl despekt. Měl jsem úctu k tomuto sálu, měl jsem trošku jiné představy. Za těch deset let, pravda, se moje naivita, i když jsem politicky nebyl zcela nečinný, postupně vytrácela. Dnes můžu říct, že jsem se hodně styděl. Styděl jsem se za situaci, ve které se politika České republiky nachází.
Před každým třeskem bývá velká apatie. A lidé si tuto apatii vytvářeli v sobě, ve svých rodinách a začínají s ní pomalu vystupovat. K volbám jich zatím nepřišlo mnoho. Ale to, co se děje, to si jistě budou všichni dlouho pamatovat. Já musím říci, že jsme dnes, 7. listopadu, svědky takové malé listopadové české legislativní revoluce.
Ale abych nezdržoval, budu se držet textu napsaného, neboť bych jinak mluvil asi déle.
Chtěl bych v tom textu naznačit dva problémy a vyvrátit i to, co se snažila uvést paní ministryně. To je jednak problém nabytí majetku církví a jednak taky problém, který je vyhraněn po roce 1948 - co bylo ukradeno, musí být vráceno -, neboť ty peripetie historické jsou trošičku jiné. A tak k textu.
Projednáváme v podstatě ve čtvrtém čtení netransparentní, průlomový a velmi konfliktní návrh zákona. Zákona, který má z původních neúplných vlastníků udělat nově vlastníky úplné, zákona, který nectí princip rovnosti. Zákona, který je popřením pokrokových tradic našeho národa, který je konečnou porážkou idejí husitského hnutí, dokonáním porážky na Bílé hoře a zavržením základů, na kterých stavěli naši státnost prezidenti Masaryk a Beneš, zákona o nových mandatorních výdajích.
Nejsem sice absolventem plzeňských ani jinde získaných obojích práv, ale rozumím ustanovení Ústavního soudu České republiky tak, že nestanovuje, jak mají zákonodárci problém církevních restitucí řešit, ale že mají konečně rozhodnout, neboť je zde dlouhodobě blokován majetek a navíc církve dostávají téměř dvacet let státní prostředky snad v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Je pouze věcí státu, zda se vůbec rozhodne restituce provést a v jakém rozsahu. My jsme pro to, aby to bylo spravedlivé. A z jakého pohledu, tedy pohledu filozofie, jak se moderně říká, jsme kritizováni Ústavním soudem za nečinnost? Toť možná ukáže další jednání Ústavního soudu.
Navíc v předloze nejde o restituce, jak se často uvádí, neboť restituce znamená navrácení do původního právního stavu, ale návrh zákona převádí majetek do zcela jiného právního režimu, než měl před znárodněním, po kterém převážně sloužil veřejnému zájmu. Nově se má totiž posílit majetková pozice církve proti stavu před únorem 1948 vzhledem ke zrušení omezení církve nakládat s tzv. církevním majetkem, a to v důsledku zrušení zákona o státním dozoru. A tak se má vydat i majetek, který spadá do režimu zákona o revizi první pozemkové reformy z roku 1948, ale k jehož realizaci docházelo opožděně až po 25. únoru 1948. Hovořila zde o tom, ale z jiného pohledu, jak paní ministryně, tak můj předřečník kolega Paroubek.
Stále slyšíme, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. No, chtěl bych se, vážení, dožít toho, až tento slogan bude uplatňován na kauzy související s rozkradením majetku České republiky po roce 1989. ***