(22.00 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Ptám se: Co se stalo od té doby tak dramatického, že ti, kdo kardinála Tomáška na pražském arcibiskupském stolci nahradili, postupně to byli arcibiskupové Vlk a Duka, dnes mluví zcela jinak? Ale ptám se také, proč česká média nikdy, vůbec nikdy tato slova kardinála Tomáška nepřipomínají. Jako by je řekl omylem nebo jako by je nikdy neřekl. Možná že by nám to dnešní představitelé katolické církve mohli vysvětlit. Proč dělají, jako by slova Františka Tomáška nikdy neslyšeli. Nevěřím tomu, že by František Tomášek chtěl někoho obelstít, to nebyl jeho styl. Prostě to myslel tak, jak to řekl. Vůbec o tom nepochybuji. Jemu se skutečně jednalo o duchovní obnovu katolické církve a českého národa.
Dnešní představitelé katolické církve mluví o majetku, o křivdách starého režimu, jistě velmi často oprávněně, a v letních měsících s chutí přirovnávali demokratickou politickou stranu k nacistům a fašistům. Jako by netoužili po ničem jiném nežli přeměnit svou církev ve státem dobře dotovanou realitní kancelář. V letních měsících začali takto vystupovat i někteří představitelé nekatolických církví. Jako věřící jedné z nich se s tím neztotožňuji. Je mi líto, ale husitská církev, jejímž jsem členem, ke které se před únorem 1948 hlásil milion občanů, zaznamenala při předposledním sčítání lidu 100 tisíc členů a při tom posledním již jen 40 tisíc členů. Podobně sestupné trendy počtu členů jsou téměř u všech českých církví. Být jejich vrcholným reprezentantem, hledal bych důvody tohoto stavu. A nejsou určitě v dosavadním malém hmotném a finančním zabezpečení.
Pokud jde o církve, jejich hmotné zabezpečení a vládou připravované církevní restituce, zastávají národní socialisté následující názor, v mnoha směrech totožný s přístupem národně socialistické strany za první Československé republiky a v letech 1945 až 1948.
1. Stát financoval již od uzavření smlouvy mezi československou vládou a Vatikánem z roku 1928, zvané Modus vivendi, katolickou církev takzvanými kongruovými předpisy. Obdobně československý stát přistoupil po roce 1928 i k financování nekatolických církví. Tento postup považujeme za dobré východisko i pro dnešek.
2. Úvahy o církevní dani nepovažujeme v této souvislosti za šťastné. Její uplatnění by znamenalo vážné finanční těžkosti a postupně zánik řady nekatolických církví.
3. Zredukovat objemy podle tohoto vládou předkládaného zákona vydávaného církevního majetku. V každém případě chceme uplatnit výčtovou metodu vydávání. Ta bohužel byla vlastně před chvílí odmítnuta. Tvrzení, že nejde u předem dělat přehled majetku požadovaného k vydání, nepovažujeme za relevantní a slušné.
4. Zastavit úvahy o finančních reparacích vůči církvím za škody, které utrpěly za starého režimu.
Proč vlastně takto uvažujeme? Nepředpokládáme, že by se katolická církev do budoucna vzdala svých požadavků na opravy kulturních památek, kostelů a podobně, a domníváme se, že za 17 let, vlastně ještě před ukončením této doby, kdy má úplně končit financování církví státem, se alespoň některé církve budou dožadovat financování svých provozních potřeb od státu nadále. Argumenty se jistě najdou. Těch viníků jejich neutěšené situace bude celá řada - komunisté, Josef II., první republika. Kromě toho žádná ze skupin restituentů nebyla uspokojena ve svých nárocích tak velkoryse, jako tomu má být u katolické církve. Živnostníci, kteří byli vyvlastněni v různých obdobích po roce 1948, zbaveni výrobních prostředků, zboží a podobně, nebyli odškodněni vůbec. Sokolu, DTJ, nekomunistickým politickým stranám a dalším a dalším byly majetky vydávány jen velmi střídmě, tedy v míře možností, jež stát po roce 1989 měl.
Proč pro návrh tohoto zákona národní socialisté nebudou hlasovat? Shrnu to do několika bodů.
1. Katolická církev v minulosti neměla v československém právu právní subjektivitu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu. Jinak řečeno, drtivá většina touto církví nárokovaného nemovitého majetku katolické církvi nikdy v pravém smyslu slova nepatřila. Církev k němu v minulosti měla, tedy před příchodem komunistického režimu, pouze takzvané právo hospodaření, tedy měla právo jej držet a brát z něj benefity, užitky, ale neměla právo s ním nakládat a zcizovat jej, jak to výstižně vyjádřil císař Svaté říše římské, český a uherský král Josef II., ve vládní normě z 19. prosince 1781. Cituji: "Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše to, co v církvi je ne božského, nýbrž z lidského vynálezu a ustanovení, a co, ať je to cokoliv, jen povolení nebo schválení vrchnostenské moci svou existencí děkuje. Této moci musí tedy příslušet právo všechna podobná dobrovolná povolení nejen změnit a omezit, nýbrž i zrušit, kdykoliv toho zájmy státní, nepřístojnosti nebo změněné časy a poměry vyžadují." Nechápu, proč by se dnes státní moc měla chovat jinak, pokud jde o zájmy státu, nežli se choval osvícený monarcha v čele rakouské říše v roce 1781.
2. Předkladatelé zákona tvrdí, že není možné přesně určit rozsah majetku, který bude církvím vydán. Nehodlají tak učinit ani před přijetím tohoto zákona. Rozsah majetku nahrazeného katolické církvi je značně vyšší, nežli v roce 1948 uváděl arcibiskup Josef Beran v souvislosti s revizí pozemkové reformy z počátku první Československé republiky. Podle arcibiskupa Berana ubylo na církevním majetku v důsledku pozemkové reformy po vzniku Československé republiky 30 tisíc ha zemědělské a 10 tisíc ha lesní půdy. V důvodové zprávě k tomuto zákonu se ohledně základů pro poskytování náhrady ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72 202 ha, lesní přes 181 tisíc ha. Kardinál Beran tedy hovořil o cca 40 tisících ha, důvodová zpráva o více než 250 tisících ha. To je opravdu zvláštní rozdíl. Neobvykle velký rozdíl.
3. Smlouvy budou nevypověditelné, což omezuje právo budoucích parlamentů České republiky o těchto věcech rozhodovat a uplatňovat tak suverénní vůli lidu. Je to velmi kontroverzní idea, už proto, že se vláda při formulaci a prosazování tohoto zákona vůbec nesnažila vyjednávat s opozicí. Nepokusila se prokazatelně o politický kompromis. Jak já rozumím dosavadní diskusi k této problematice ve Sněmovně, myslím to troje čtení, opozice přitom není ve své velké většině proti myšlence restitucí církevního majetku jako takové. Vláda, vládní koalice vůbec nepřipustily myšlenku, aby o tak obrovském majetkovém přesunu a neslýchaném finančním transferu, který po 30 let zatíží občany, daňové poplatníky, rozhodovali sami občané v celostátním referendu. Samozřejmě mně vadí i to, že vláda ubírá na jedné straně kyslík občanům drahotními balíčky a škrty a na druhé straně jí nevadí přijetí tohoto rozpočtově náročného řešení.
4. Hrozí prolomení restituční hranice 25. února 1948. Takzvaná revize pozemkové reformy byla schválena československým parlamentem v roce 1947, ještě před komunistickým převratem v únoru 1948. Dělo se tak za aktivní účasti všech nekomunistických stran včetně národních socialistů, mezi kterými zvláště aktivně v této věci vystupovali generální tajemník této strany poslanec Vladimír Krajina a národně socialistická poslankyně Horáková. K fyzickému vydávání tohoto majetku státu docházelo ovšem často až po únoru 1948. ***