(11.50 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Protože samozřejmě nejde jenom o to, přemalovat základní čísla, která jsou předmětem usnesení Sněmovny v prvním čtení o státním rozpočtu, tedy objem příjmů, objem výdajů, celkové saldo, a samozřejmě k tomu patří i dotační vztahy k Evropské unii a k územním samosprávám. Já si myslím, že debata, která je v této Sněmovně, ale která je i ve společnosti mezi ekonomickými experty, která zaznívá na půdě tripartity, to znamená od zástupců zaměstnanců i zaměstnavatelů, by měla být zohledněna v přepracovaném návrhu státního rozpočtu, a že nejde jenom o to, prostě ignorovat onen balíček, pokrátit o čísla, která znamenají základní parametry, a jedeme dál močálem černým, kolem bílých skal, nic se neděje, všechno je tak, jak bylo původně naplánováno.
Zamyslete se tedy nad debatou, protože v ní můžete najít určité inspirující momenty. Já věřím, že je to skutečná inspirace, že to není jenom gesto, jako když známý klasik vzkazoval vynálezci rádia panu Marconimu, jestli by to náhodou nešlo i bez těch drátů. Já myslím, že tato inspirace, která je tady přednášena, je daleko zásadnějšího charakteru.
Především bych se rád zamyslel nad tím, zda jsme schopni dostatečně analyticky pohlédnout na trendy ekonomického vývoje, a to nejen v České republice, ale především v Evropské unii. Ona makroekonomická východiska, která jsou každý rok při rozpočtu tady skloňována, a pokaždé, když je doba nejistá, tak pan ministr financí říká "no, já přece nemohu garantovat, jak to přesně dopadne, to neví nikdo, nemám křišťálovou kouli, já musím být připraven na nějaký rozumný střední odhad". A zajímavé je, že v době, kdy se ty odhady rozevírají, kdy je jasné, že prostě nějaká lineální predikce určitě nevyjde, tak pokračujeme se stejnými čísly. Pak to samozřejmě dopadá tak, jak to dopadlo v roce 2009, jak to dopadlo v roce 2012, a jistě bychom byli velmi neradi, aby to tak dopadlo v roce 2013, protože pak tady ta debata, jestli na balíčku ztratíme 13 miliard, 15 miliard, nebo dokonce 20 miliard, je debata velmi virtuální, protože reálný vývoj daňového inkasa, který logicky musí vycházet i z reálného ekonomického vývoje, bude prostě úplně jiný.
Připomínám, že v roce 2012, když bylo prognózováno tempo růstu plus 2,5 %, a nyní přiznáváme, že to bude minus půl procenta, což je rozdíl tří procentních bodů - tří procentních bodů! -, takže logicky dochází k výpadku, a ono slavné DPH, které už v letošním roce se zvyšovalo, a to podstatným způsobem, tedy 14 a 20 % sazby, se neplní, a neplní se aktuálně asi o 20 % a Ministerstvo financí samo prognózuje, že to bude částka ještě vyšší, možná až 30 miliard na konci roku.
Takže o jakých číslech se tu bavíme? O jakých parametrech státního rozpočtu se tu bavíme? Kde je ta uhrančivá hranice 100 miliard korun státního deficitu, když ani tato hranice nemusí být vůbec splněna, ale z úplně jiných důvodů, z úplně jiných důvodů, než my se tady dnes bavíme?
Jestliže v roce 2012 ekonomika přešla do recese, tak celá řada ekonomických analytiků si myslí, že tato recese, která je specifická pro evropský kontinent, bude pokračovat, a že tudíž do naší ekonomiky budou vstupovat dva faktory. Jeden je exogenní, vnější, tedy vliv toho, že jsme spojeni velice úzkou vazbou s trhy Evropské unie, a tudíž se nabízí otázka, co dělá vláda pro to, aby tuto vazbu, která nyní působí velmi negativně, kompenzovala, aby vázala ekonomiku především obchodně, obchodními vztahy, na trhy, které jsou rostoucí. Jestliže Evropská unie je v recesi, tak jsou trhy, které vesele narůstají. Rusko plánuje na příští rok plus 3 %, Čína 8 % atd. Čili jsou možnosti, které nejsou využívány.
Pak tady máme vlivy endogenní neboli vnitřní. Jestliže ekonomický vývoj v České republice je ještě horší než v jiných sousedních, také evropských zemích, tak logicky nepůsobí jenom samotná ekonomická recese v Evropě, ale něco k tomuto faktoru přidáváme vlastním přičiněním, něco negativního, a to je dlouhodobá absence prorůstové politiky, protože zkrátka škrtáme, škrtáme, škrtáme, abychom se dostali do těch účetnických čísel, a pak najednou zjišťujeme, že se nám ta účetnická čísla neplní, protože jsme si podvázali ekonomický růst, na který jsme se lidově řečeno vykašlali. Je to v letošním roce a bude to v příštím roce. A proto dokonce možná i korigovaná říjnová prognóza, která se má brzy narodit, onen konsensus různých odhadů, který v červnu hovoří zatím o kladném čísle plus 1 %, bude nějakým způsobem korigována, možná, pokud to uděláte pouze jakýmsi váženým průměrem, jedni říkají tolik, druzí tolik, tak uděláme zlatou střední cestu, to není příliš kvalifikovaný odhad, ten by měl vycházet z mapy rizik, protože v nestabilních situacích lineární prognózy prostě nefungují, tak se zamysleme nad tím, jaké důvody vedou k negativnějším prognózám. Setrvačná je zatím centrální banka, byť opatrnější, která uvažovala už v srpnu o 0,8 %, čili měla horší čísla než Ministerstvo financí. Předpokládám, že to bude ještě zhoršovat. Ale Česká národní banka je, pokud jde o změnu prognózy trendů, velmi opatrná instituce, ale takový Svaz průmyslu a dopravy už prognózy sepisuje velmi nízké, a alarmující je prognóza ČMKOS, tedy odborářského svazu, který uvažuje o záporných číslech minus 1 % až minus 1,5 %.
Takže toto riziko by měl nový návrh státního rozpočtu důkladně zvážit a využít.
Kromě takzvaně úsporného balíčku, nebo chcete-li konsolidačního balíčku pana ministra Kalouska, o kterém je tak zuřivá debata, jsou tady vazby, které jsou také nesmírně důležité. V minulém období jsme zacvičili s rozpočtovým určením daní s původním záměrem, že pomůžeme těm, kterým dosud nebylo pomoženo, rovnoměrněji rozdělíme podíl obcí. Důsledek toho je, že jsme vnesli zmatek do vlastních řad, že slibované peníze pravděpodobně vůbec nedorazí a že i z tohoto důvodu budou velmi znejistěny rozpočty územních samospráv.
Připomněl bych také penzijní reformu, která je nyní v situaci, kdy ani nevíme, jak velký objem peněz bude vyveden ze státního penzijního pilíře, a přitom stát se těžko může vzdát odpovědnosti za státní penze, a pokud tam ty peníze budou chybět, tak je logicky musí dorovnat, aby splnil zákonné požadavky penzistů. A protože v tuto chvíli určitě nebudeme měnit zákony, které upravují sociální mandatorní výdaje, tak to logicky budeme muset vydotovat ze státního rozpočtu. Nebylo by nakonec opravdu v tuto pohnutou dobu lepší aspoň odložit penzijní reformu - to uděláte krátkou novelkou účinnosti zákona - aspoň o dva roky, a toto riziko, které v objemu může představovat dalších minimálně 20 mld. korun, bychom eliminovali už v této fázi a zohlednili to samozřejmě i v balíku, který se váže na rozpočet? Já si myslím, že ano.
Samotná fiskální politika vlády je v zajetí toho, že se stalo jakýmsi posvátným textem to, co je napsáno v programovém prohlášení vlády. Ano, sliby se mají plnit i o Vánocích, ale jestliže zjistíte, že ten slib narazil na realitu, že východisko z krize v roce 2009 jsme nezvládli, že nová recese z roku 2012 nás vrátila do stejných problémů, že ekonomika, pokud jde o objem ekonomického výkonu, je dokonce před úrovní roku 2008, tak si přece nemůžete nepoložit otázku, jestli schválená trajektorie konsolidace veřejných financí, schválená trajektorie oddlužování, je reálná. ***