(19.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Neslyšíte vůbec na odpor veřejnosti vůči darům církvím, a jestli se vám něco povedlo, tak situace, kdy neděláte - to znamená, že jste zastavili - připravovanou reformu vysokých škol. Zaplať pánbůh, že nový pan ministr Fiala je aspoň tak pragmatický, že to zastavil. Bohužel ale stát je málo. Je třeba dělat, a to dělat v alternativách a vnímat ty alternativy.
Poslední poznámka, abych opravdu nezdržoval, chci být dneska spíše stručnější, je, že dneska hlavní téma není, jestli už je za svým zenitem terminátor české pravice Miroslav Kalousek, o kterém se říká náhradní premiér. Když pan premiér oficiální, pan premiér Nečas, nemá dostatečnou oporu, tak se opíral o Miroslava Kalouska. Ale hlavní problém je, že tato vláda zhoršuje situaci v zemi, zhoršuje ji v situaci, kdy se nám vrací recese a kdy se nemůže vymlouvat na to, že to, co přichází ze zahraničí, je ten vis maior, ten důvod, který ona neovlivní, a musíme jenom společně s ní přečkat do horších časů. Vždyť jestli česká ekonomika klesá, tak klesá víc než ta zahraničí. Ekonomika klesá, ceny rostou, to je přece dlouhodobě neudržitelná politika a česká vláda na tom má lví podíl a neměla by se na zahraniční vlivy vymlouvat. Prostě výsledkem je, že už třetí rok, tři roky za sebou, z toho podstatná část je doba vládnutí této vlády, zůstáváme pod úrovní roku 2008. Už tady o tom někteří kolegové hovořili. Tak evidentně je to důkaz toho, že nefunguje vaše politika, když jsme na tom hůř než sousední země, které jsou také v té mezinárodní ekonomické recesi. Takže potřebujeme spravedlivější mix opatření a potřebujeme opatření, která by nepodvazovala, ale naopak podporovala ekonomický růst.
Poslední věc, která tedy ale opravdu se vám nedaří. Nevím, jestli je to tím, že některé strany jsou takové roztěkané, nevědí, jestli mají být eurofobní, nebo euronadšené, a pro jistotu nedělají nic, ale z České republiky se momentálně stává země, která je na okraji, na periferii dění v Evropské unii. Česká republika je marginalizována v evropském prostoru. A mimo jiné to dokumentuje i to, že je velmi reálná hrozba zablokování evropských zdrojů, což je řád, který by velmi poškodil ekonomický růst, a uznává to koneckonců i pan premiér.
Takže sečteno spočteno, suma sumárum, tato vláda už má zápornou legitimitu. Je otázka, jestli si to sama uvědomí, anebo ještě bude to chvíli trvat, než ji do toho dokope veřejnost a tlak občanů. V podhradí se mluví ne o nelegitimitě vlády, to je takový trošku salonní výraz, tam se mluví o tom, že dívat se na to, na vládu, je v podstatě něco jako kupa hnoje. Ale prosím vás neurážejte tento vznešený materiál, protože hnojem se dají hnojit pole. Hnůj je užitečný. Vláda, ta svou prací otravuje i vzduch.
Čili včera bylo pozdě. Já si myslím, že je načase říci, že jsou alternativy, že nejste jediná cesta, že vývoj v České republice není jednosměrkou, a dejte lidem vybrat a odejděte! Volby to umožní. Děkuji. (Potlesk zleva.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Další přihlášenou do rozpravy je paní poslankyně Soňa Marková. Tedy ji prosím o slovo. A po ní je přihlášen pan poslanec Alexander Černý. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji za slovo, vážená paní předsedkyně. Vážení kolegové, vážené kolegyně, dovolte mi, abych i já svými několika málo argumenty přispěla k odpovědi na zásadní otázku, proč je třeba vyslovit nedůvěru vládě. Vládě, která zatím utrpěla pouze jediný úspěch, a to že se nerozpadla.
Jsme nyní svědky poněkud absurdního divadla, kdy současná koaliční vláda tvrdošíjně ospravedlňuje svoje další setrvání v čele České republiky, a to nutností pokračovat v projektu asociálních reforem, a to i přes to, že tyto reformy odmítá většina občanů České republiky, a to platí zvlášť o oblasti zdravotnictví. Aniž by byla v odborné i laické veřejnosti vůbec prodiskutována samotná potřeba a nutnost tak zásadních reformních změn, pokračuje tato vláda ve svých, nebojím se říci, pokusech na lidech. Přitom české zdravotnictví bylo možné ještě do příchodu Nečasovy vlády označit za kvalitní a vcelku efektivní, ovšem oproti vyspělým evropským zemím za pouhých 7 % hrubého domácího produktu.
Za hlavní problém této vlády v oblasti zdravotnictví považuji neustálé podkopávání principu solidarity a přesouvání finanční zátěže na pacienty pod falešnou záminkou zneužívání zdravotní péče z jejich strany. Zdravotnictví, kterým ročně protéká více než 290 miliard korun, právě toto zdravotnictví se díky působení pravicových vlád změnilo na možnou budoucí kořist dosud volných miliard veřejných peněz. To, co se naštěstí úplně nepodařilo vládě Mirka Topolánka, nyní bezohledně prosazuje vláda Nečasova a poslušným vykonavatelem se paradoxně stal ministr zdravotnictví Leoš Heger. Přitom právě on jako původně jeden z mála skutečně odborně způsobilých ministrů této vlády by měl ze své dosavadní úspěšné lékařské a manažerské praxe nejlíp vědět, jak napravit chyby a vyřešit dlouhodobé problémy českého zdravotnictví.
Vládou silou prosazovaná nepromyšlená zdravotnická reforma nectí podle názoru mnohých ani Ústavu České republiky včetně Listiny základních práv a svobod ani Úmluvu o lidských právech a biomedicíně či Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Z těchto pro Českou republiku závazných dokumentů jasně vyplývá, že každý občan má právo na patřičnou, to je úplnou a kvalitní, zdravotní péči, která se poskytuje bez požadavku přímého zaplacení. Ústava České republiky totiž předpokládá její uhrazení z fondů veřejného zdravotního pojištění. Stát není oprávněn omezovat úplnost patřičné péče a je povinen stanovit pojistné veřejného zdravotního pojištění zákonem tak, aby patřičná zdravotní péče o všechny občany mohla být poskytována. Samozřejmě hospodárně a pod dohledem zákona a celá solidárně hrazena z fondů veřejného zdravotního pojištění. Ministr zdravotnictví by měl podle mého názoru přijmout tento právní stav za základní východisko. Jde o to uznat, že musí být poskytována úplná a kvalitní zdravotní péče všem. To není péče ani zbytečná ani libovolně drahá. Standard musí zaručovat úplnost a kvalitu, a ne ji omezovat. Z hrazení může být vyloučeno jen to, co není léčení ani prevence.
Velmi často jsme přesvědčováni, že na takovouto zdravotní péči se nedostává finančních prostředků, protože s rozvojem medicíny samozřejmě neustále stoupají náklady. Navíc se dlouhodobě potýkáme s negativními důsledky hospodářské a finanční krize. Skutečně vyspělé země se však s nepříznivými dopady této krize snaží bojovat ne pouze bezduchými škrty, jak činí tato vláda, ale především zvyšováním veřejných výdajů na zdravotnictví. Nepovažují totiž tuto životně důležitou veřejnou službu pouze za jakousi černou díru na peníze, ale chápou, že investice do zdravotní péče se prostě vyplácejí. Pouze zdraví lidé totiž mohou pracovat a tvořit hodnoty. Česká pravice však tupě, nicméně o to vytrvaleji a důsledněji volí cestu spíše zaostalých zemí, kde výdaje na zdravotnictví kopírují vývoj ekonomiky a v době recese stagnují tyto výdaje, nebo dokonce klesají.***