(13.00 hodin)
(pokračuje Klučka)
Dámy a pánové, je otázkou, zda je správné z hlediska státu i církve, aby se olomoucký arcibiskup, jemuž po první pozemkové reformě zůstalo přes 1 380 hektarů veškeré půdy, z níž zřejmě bylo něco prodáno, stal jedním z největších pozemkových vlastníků a pražský arcibiskup vlastník mnohem větší. Oni snad mají v církvi jiné poslání.
Začal jsem svou řeč pozdravem, který možná některé potěšil, některé zarmoutil. Skončím něčím, co je v římskokatolické liturgii zvykem. Víte, tam v jedné modlitbě se říká: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane, smiluj se nad námi. Já říkám: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, odpusť všem, kdo škodí nejen církvi. (Potlesk poslanců sociální demokracie.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Požádám pana poslance Josefa Smýkala. Další pak poslanec Laudát.
Poslanec Josef Smýkal: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, projednávání tzv. církevních restitucí probíhá dle mého názoru v napjaté atmosféře. Strany vládní koalice místo věcného vysvětlování a objasňování volí často cestu hysterického povykování o minulých krádežích, a to bez ohledu na historická fakta, ale také o zlodějích a lhářích, rozšafně argumentují tím, že odpůrci tohoto zákona, a nejde zdaleka jenom o poslance, nemají rádi, jak se říká flanďáky apod.
Z postojů vládní koalice vnímám jedno - a to strach, že by to nemuselo dopadnout podle jejích představ. A proč ten strach? Komu a co bylo slíbeno, přátelé? Hovoří se o tom, že byly tři poslední možnosti, jak si ještě tzv. hrábnout do státní kasy: ekologický supertendr, ten padl, restituce církevního majetku a penzijní reforma. Vláda Petra Nečase svým programem a svými konkrétními kroky doslova bije na poslední zvonění, aby zájemci tyto poslední možnosti využili, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na normální lidi, na celou společnost.
Nevím, zda koaliční kolegové vyjdou mezi své voliče. I když samozřejmě není volič jako volič - že, dámy a pánové především z koalice? Mám na mysli úplně normální lidi, kteří mnohdy žijí ze dne na den, na které tvrdě dopadají tupé vládní škrty a taková opatření, jako např. zvýšení DPH apod. Hovořím s nimi ve svém regionu - na Holešovsku, Kroměřížsku, ve Zlínském kraji. Věřím, že i paní Alena, resp. paní ministryně. A já s nimi mluvím opravdu často. Jsou mezi nimi často také věřící. A dokonce ani ti nechápou důvody k tak velkorysým tzv. církevním restitucím. Nechápou toho však více. Proč se tak má dít v době, kdy současnost ani budoucnost nejsou růžové, kdy není na normální zvyšování mezd, zvyšování penzí, kdy díry ve státní kase jsou snad větší než na D1, a mohl bych pokračovat. A co je důležité: Skutečnost, že tak zásadní věc bude schválena takzvanou stojedničkou, stodvojkou, stotrojkou, možná 104 hlasy, vnímají jako jakousi levotu koalice a jejich tzv. lidových přisluhovačů. Jeden z voličů se mě nedávno zeptal: "Proč to neschvalujete ústavní většinou? Vím, nejde to," řekl a dodal, "ale byl by to asi pěkný mazec a někomu by asi nebylo teplo po kožíšku."
Projednáváme návrh zákona, který se bude zásadním způsobem promítat do života společnosti na dlouhá léta, kterým možná otevřeme Pandořinu skříňku a ožijí historické souvislosti, které máme za uzavřené. Proto považuji za navýsost nezodpovědný přístup koalice. Opět a pokolikáté už se nepřipouští široká diskuse politiků, ekonomů, právníků, historiků a dalších kompetentních lidí. Žongluje se s nepřesnými čísly, kamufluje se, na co mají a nemají církve skutečný nárok. Hrozí nebezpečí, že náprava jedněch křivd může vyvolat křivdy jiné. A to vše se děje de facto se souhlasem, a nikoliv tichým, církví, zejména pak té katolické.
Nedávno jeden mladý katolický historik zaníceně vyprávěl, jak církev za druhé světové války sdílela těžký život s obyčejnými lidmi z nacismem porobených zemí Evropy, včetně protektorátu Čechy a Morava, a jak hrdinně bojovala proti fašismu. Nebudu s ním polemizovat. Nicméně mi dovolte paralelu s naším dneškem: Proč církev nesdílí s Čechy, Moravany a Slezany současné a očekávané budoucí potíže? Proč není ochotna jít na jakýkoli kompromis? Možná mi cosi uniklo, ale obávám se, že nikoliv. A je tu zase onen strach - tentokrát, že církve nedosáhnou na to, co si vyjednaly u jakéhosi kulatého stolu bez širokého politického a společenského konsenzu.
Nemohu na závěr nevzpomenout slova francouzského osvícence Holbacha: Když má člověk strach, přestává uvažovat. Bohužel je to i případ návrhu zákona o církevních restitucích. (Potlesk poslanců z levé části sálu.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: To byl poslanec Smýkal. Nyní ho vymažu a požádám pana poslance Františka Laudáta, připraví se Břetislav Petr. Prosím, pan poslanec Laudát.
Poslanec František Laudát: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, jenom pár věcí, aby to nebylo jen monotónní čtení věcí toho, co připravili asistenti či pisatelé mnoha mailů, které samozřejmě dostávám také.
Někdy zhruba asi v 80. letech se sešli filozofové z různých světových kultur a přemýšleli o tom, jestli by vůbec našli na této planetě u různých kultur společné průsečíky toho, aby zabránili válkám, nesvárům, nenávisti apod. Těch několik bodů, které říkaly, proč ten svět nefunguje v nějakém klidnějším režimu, jeden z těch asi pěti šesti bodů, na kterých, říkali, že by se měli v každém případě lidé všech kultur shodnout, byla úcta k majetkovým právům, samozřejmě vedle práv lidských. A ono se ukazuje - nedivme se, že se svět neumí dohodnout, když se neumíme dohodnout tady ani my, vzešlí z jedné kultury.
U Komunistické strany Čech a Moravy mě to nepřekvapuje, ona se tím nikdy netajila. A kam vedlo její pojetí úcty k majetkovým právům, všichni víme. Ale velice mě to mrzí u sociální demokracie. Protože já beru, jestli si někdo dá do svého názvu demokracie, tak že by měl tento jeden ze základních postulátů, který je možná hned někde pod těmi věcmi typu svobodná volba partnera, lidská práva, svobodné vyjadřování názorů, tak tam někde by mělo být, že nikomu bychom neměli sáhnout na majetek a každému bychom ho měli vrátit.
Tady chci odpovědět i panu místopředsedovi Zaorálkovi. Je to velice dobré téma např. pro ombudsmana, abychom zjistili, jestli někomu v současnosti je něco ukradeno, proč soudy častěji nesahají k exekucím zlodějů, vrahů apod. tak, aby odškodnili oběti. A myslím si, že tohle je ještě dluh, který naše společnost má. Ale k těm minulým křivdám nebo k tomu, co se stalo, nepřidávejme další.
Referendum o majetku. Měli na začátku druhé světové války udělat ve Spojených státech také referendum, když se tam odboráři bouřili proti povinné branné povinnosti, protože už ti trošku prozíravější politici věděli, že svět čeká naprosto zásadní střet o samotnou existenci nějakých kultur? Měli jsme udělat v roce 1989 - vždyť si přece vzpomínáte, že většina společnosti také nechtěla kapitalismus nebo přerod v jinou společnost, většina společnosti věděla, co už dál nechce. Takže dnes tedy vyhlásíme referendum o majetku církví, zítra třeba referendum o nějakém majetku podnikatelů, protože nabudeme dojmu, že už toho mají příliš moc. A i když si na to vydělají poctivě, vydřou si to, oni a jejich rodinní příslušníci nebo společníci, tak proč bychom neudělali to referendum? Pak přijdou na řadu živnostníci? Vždyť ono už to tady bylo. Akorát že se nedělala žádná referenda. ***