(12.20 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Jenom tam zůstala nějaká kniha. (Hlasy ze sálu: To je Bible.) Aha, to tam bude možná celou dobu. Já jenom kdyby tam každý nechal knihu, tak tam budeme mít za chvilku celou knihovnu. (Smích v sále.) Prosím, knihy odnášejte s sebou po skončení projevu. (Poslanec Opálka se pro vrací knihu.)
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji a omlouvám se.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Nic se neděje.
Prosím pana poslance Paroubka, který je dalším přihlášeným.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, dámy a pánové, v české společnosti u drtivé většiny občanů vzbuzují církevní restituce značný odpor, který oživuje antiklerikální nálady. V situaci hospodářské recese, dlouhodobých i momentálních problémů státního rozpočtu jsou v současném pojetí restituce neospravedlnitelné.
Proč vláda chce vlastně za každou cenu prosadit tento zákon? Vždyť to nemá politickou logiku. Tři čtení ve Sněmovně, třikrát ohňostroj ze strany levice, poté levicový Senát provede zdrcující kritiku návrhu zákona, a pak znovu do Sněmovny a znovu ohňostroj. Ztráty politických bodů vládních stran jsou z toho nabíledni.
Můžeme samozřejmě věřit různým spekulacím a možná i fámám o tom, kterak se bude obrovský nemovitý majetek - mluví se o 75 miliardách korun, reálně to může být ještě více - po předání do rukou církve od státu rozprodávat a kdo všechno s ním bude obchodovat a kdo na tom všechno z vládních a vládou spjatých politiků má zájem. To může a nemusí být pravda. Vycházím přitom ale z toho, že u nás v České republice se vůbec nic neutají, a pokud něco takového bude, časem se to stejně dozvíme. A pak budou skandály a možná i policejní obvinění politiků, která jsou koloritem dnešních dnů.
Podle mého názoru je česká pravice posedlá myšlenkou vytvořit z katolické církve pilíř konzervativního myšlení v zemi. Jde o jakousi modifikovanou, modernizovanou variantu někdejšího spojenectví trůnu a oltáře, jak jej kdysi při restauraci Bourbonů po roce 1815 zažila Francie nebo jak bylo uplatňováni ve staré habsburské monarchii.
Symbolem církve bojující a vítězné se má ještě v tomto roce stát reinstalace mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, uskutečněná iniciativou pražského primátora Svobody. Mimochodem, je příznačné, že již dávno potichu z Karlova náměstí v Praze zmizela socha husitského kněze Jana Želivského. Toho má česká pravice pravděpodobně za svého druhu komunistu oné doby, tedy 15. století. Mimochodem, nedávno jsem v jednom antikvariátě narazil na knihu Želivského kázání. Byla v latině. To tedy nevypadalo na nějakého komunistu. Ostatně, stejný radiální způsob vyjadřování jako Želivský měli o století později i představitelé reformace Luther nebo Kalvín. Záměna Želivského sochy mariánským sloupem je příznačná pro uvažování dnešní pravice asi tak jako po Bílé hoře to bylo pro katolické triumfátory svržení a rozbití husitského kalicha z výklenku portálu hlavního utrakvistického kostela v Praze, Týnského chrámu, a jeho nahrazení sochou Panny Marie vítězné, vytvořené mimochodem právě z roztaveného kalicha.
Katolická církev dostane podle tohoto zákona k dispozici od státu obrovský nemovitý majetek. Jeho drobty utrousí také nekatolickým církvím. Každoročně bude od českého národa dostávat po třicet let nemalé reparace. Díky tomu bude katolická církev moci v zemi vybudovat svou ucelenou mocenskou doménu, v zásadě nezávislou na státu. Katolická církev bude disponovat vlastním školstvím od základních škol přes střední školy a chybí už jen katolická univerzita. Česká pravice si od toho slibuje vytvoření nejdůležitější ideové základny konzervativních, tedy pravicových sil v zemi. To má být dlouhodobý důsledek, plod církevních restitucí, jak je prosazuje Nečasova vláda.
Naopak nemám nic proti rozšíření počtu diakonií a práce pro chudé, nemocné a bezmocné, jestliže se katolická církev vydá touto cestou. Pokud to nebude určeno jen pro katolické věřící, ale pro všechny, bude to jistě chvályhodná činnost ve prospěch celé společnosti. Obávám se, že toto ale není hlavním záměrem. A samozřejmě z těchto peněz poskytovaných katolické církvi v příštích třiceti letech bude moci být vynaloženo - a to je opět zájmem státu - co nejvíce na obnovu zdevastovaných církevních, tedy kulturních, památek.
Uvidíme, čemu dá katolická církev přednost, zda ideálům prvotní církve a práci pro bližní a veřejnosti, anebo mamonu.
Církve nekatolické, a to říkám jako věřící jedné z nich, se nechaly zlákat katolickou církví k majetkovému narovnání se státem, které po dramatickém snížení finančního plnění od státu po sedmnácti letech bude znamenat u některých z nich jejich zánik, přesněji nejprve výprodej majetku některých nekatolických církví a po zkonzumování výnosu z něj konec té které církve. Určitě ne všech a určitě ne hned. To může uklidnit svědomí těch, kdo pro tento zákon budou hlasovat.
Zištný postoj církví, resp. církevní hierarchie - já bych to odděloval od prostých věřících -, především pak katolické církve, vede nepochybně k dramatickému poklesu počtu věřících naprosté většiny církví, který zaznamenáváme v naší zemi v současnosti.
Národní socialisté přitom nezpochybňují myšlenku restituce majetku církví jako takovou, pokud nedojde k prolomení restituční hranice 25. února 1948 a pokud nebude vydán majetek, který církvím nikdy nepatřil nebo s ním nikdy nenakládaly. Co však je pro nás zcela nepřijatelné, to je výše finančních reparací církvím, zejména církvi katolické, v příštích třiceti letech, které se z proponovaných 59 mld. korun náhrad mohou dostat součtem až blízko ke 100 mld. korun. A není pro nás při vydávání majetku církvím, přesněji katolické církvi, ani rozhodující, že majetek katolické církvi z velké části nepatřil v majetkových kategoriích srovnatelných s dneškem, vesměs tedy nebyl jejím vlastnictvím. V tom lepším případě alespoň zčásti patřil institucionálním součástem katolické církve, církevním řádům, farnostem apod.
Jinak chvályhodná zásada co bylo komunisty ukradeno, musí být navráceno prostě v případě předávání majetku církvi nevystihuje situaci, která byla před únorem 1948. Lépe odpovídá, budeme-li hovořit o darování státního majetku církvi, které tímto zákonem připravujeme. Nic proti tomu, ale nazývejme věci pravým jménem, pravdivě.
Připomínám, že například živnostníci, jejichž obchody, dílny, firmy s vybavením, zbožím, s jejich majetkem, byly dříve či později po únoru 1948 důsledně znárodněny, nedostali po roce 1989 nic. Žádné restituce v tomto případě neproběhly. ***