(12.10 hodin)
(pokračuje Opálka)
Například jak to je u nás, dokumentuji televizním pořadem Máte slovo dne 7. června toho roku, kde dva přítomní koaliční poslanci tvrdili, že přejde-li majetek de facto do rukou církve, Vatikán či papež nebudou o jeho dalším využití rozhodovat. Rovněž oba vyloučili, že by navrácení majetku ovlivnilo suverenitu České republiky. Oba lze usvědčit buďto z neznalosti, či přímo ze šíření nepravd. Skutečnost dokládám Kodexem kanonického práva Vatikánu vydaným 25. ledna 1983. Tam se na straně 555 ve stati druhé Správa majetku kánon 1273 uvádí - opět cituji: "Nejvyšší správa a nakládání veškerým církevním majetkem přísluší papeži vzhledem k jeho nejvyšší vládní moci." Myslím, že netřeba nic víc dodávat. Tomuto ustanovení totiž odpovídají i zvažované kroky Svatého stolce o možném vyslání do České republiky pověřených kardinálů s odbornými týmy, a to k rozhodovacím a kontrolním činnostem nad správou státem darovaného majetku velké řadě čekajících subjektů. I biskupství mají totiž stanoveny roční limity - tuším, že 40 milionů korun - k oprávněnému rozhodování bez konzultací.
Vnímám silně i obavy, že při takzvaném vydání majetku státem konkrétnímu nabyvateli existuje oprávněné nebezpečí, že se majetek dostane cestou neprůhledných společností do rukou třetích osob. Vzpomenu jen známý a nezapomenutelný případ řeholního řádu voršilek s nabytou nemovitostí u Národního divadla v Praze. Myslím, že by nám mohl o tom vyprávět i exministr Cyril Svoboda, který tehdy jako právník tuto společnost zastupoval.
Dnešní hlasování má tedy více než historický význam. Buď se budeme seriózně zabývat tím, jak čelit hospodářskému rozvratu republiky, její klesající ekonomické výkonnosti i úpadku morálky, vzdělání, kultury a zvyšování chudoby obyvatelstva, nebo se touto kauzou, obrazně řečeno, posuneme zpět do středověku a zkomplikujeme tím život nejen sobě, ale i dalším generacím.
Navrhovaná forma státního daru je dle různých průzkumů veřejného mínění pro většinu národa nepřijatelná. A argumentace, že se má vrátit, co bylo ukradeno, je z mého pohledu falešná. Záleží totiž, jak už jsem podotkl, na historickém pohledu. Záleží na tom, v kterém roce, v kterém století, v kterém historickém údobí budeme ony změny vlastníků či správců majetku zkoumat. I zahraniční příklady ukazují, že není vše tak jednoznačné, jak se nám koalice snaží namluvit. Využívá k tomu ale umně antikomunistické argumentace. Náš národ však má historickou paměť. Tak jako nezapomíná na potupnou popravu českých pánů popravených 21. června roku 1621 a na jména strůjců poprav Karla z Lichtenštejna a kardinála Dietrichsteina, tak si bude pamatovat nebo si v budoucnu vyhledá i jména těch z nás, kteří se pod tento vládní návrh podepsali svým souhlasem, svým hlasem.
Proto je naše jednání a rozhodování o této předloze historicky důležité a já žádám, aby bylo hlasováno v závěrečném hlasování po jménech. To je můj procedurální návrh.
A nakonec řečnická otázka a k ní pár poznámek. Je v české římskokatolické církvi, která je hlavním tahounem tohoto kroku, oproti půl milionu nezaměstnaných občanů tak těžký a neúnosný sociální stav, že se tato církev i pod výhrůžkou soudních řízení dožaduje vlastnictví spravovaného i dalšího majetku? Vždyť všichni katoličtí duchovní mají zajištěné zaměstnání do 70 let věku. Žijí sami, nemají rodiny a děti. Mají platy nad úrovní učitelů, které jim nebyly sníženy. Mají naturální bydlení na farách, neplatí nájem a snad ani inkaso ze své mzdy. Kromě stálého platu mají nekontrolovatelné příjmy z náboženských úkonů - křtů, svateb, biřmování, mší, pohřbů, darů a sbírek. Tuším, že jejich naturální příjmy také nejsou zdaněny. Mají zajištěnou péči ve stáří na rozdíl od normálních občanů ve svých sociálních zařízeních. A početní nárůst duchovních stále roste. Stát nic nereguluje. Jejich postavení a zajištění je oproti ostatním občanům zcela nadstandardní. Pro prosté věřící však římskokatolická církev hlásá, že jsou poutníci na zemi. Vyzývá je, ať neshromažďují bohatství, nevzpírají se božím zákonům, ctí chudobu a pokoru, neboť tak dosáhnou věčného života po smrti, kde jsou jejich rodiče a drazí.
Nemám, a to říkám upřímně, opravdu nic proti věrouce, je soukromou záležitostí každého věřícího občana. Neměla by ale být v rozporu s praxi nejen církevních hodnostářů, ale i řady politiků, kteří jednají ve střetu zájmů a tento střet by měli v souladu se zákonem nejpozději před hlasováním veřejně oznámit.
Jsem přesvědčen, že je potřebné takovouto formu vládního návrhu zákona zamítnout a připravit rychle nový zákon či novelu zákona, která stanoví jak limity pro registraci nových církví a náboženských společností, tak limity pro počty duchovních hrazených ze státních prostředků, jakož i redukci jejich platů po vzoru zaměstnanců státní správy. Optimalizujeme-li mzdové náklady a počty zaměstnanců ve školách, zdravotnictví a dalších odvětvích státní správy, není důvod takto nečinit i u duchovních, zejména když počet praktikujících věřících soustavně klesá. Jsme totiž, jak se ukazuje, bezkonfesní společností.
Osobně jsem po vzoru Spolkové republiky Německo pro zavedení církevní daně a proti privilegovanému postavení církví. Stát by se pak měl zbavovat finanční účasti na různých činnostech, ale nechat si vliv na opravy kulturních památek, spolufinancování zejména v sociální oblasti.
Závěrem si dovolím připomenout slib poslance, tedy poslední má citace v tomto proslovu: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." A zdůrazňuji: V zájmu všeho lidu, což je v realitě často problém. Ale i přes koalicí zamítnuté celonárodní referendum, které o této problematice žádal vyhlásit poslanecký klub KSČM, lze dokládat a je nezpochybnitelné, že většina občanské společnosti je proti přijetí tohoto vládního návrhu.
Vážené kolegyně, kolegové, děkuji všem těm, kteří to vydrželi a můj projev vyslechli. (Potlesk zleva.)***