(12.00 hodin)
(pokračuje Opálka)
Jsem přesvědčen, že ve veškerém dění by mělo být vždy sledováno, co bylo příčinou a co až následkem. Avšak v oblasti sporu o církevním majetku mnozí církevní a političtí znalci tuto zásadu uznávat nechtějí. Prostě se to zrovna teď nehodí.
Vzpomenu jednu dnes možná u mnohých již zapomenutou skutečnost. Po druhé světové válce bylo z politických stran nejvíce věřících občanů právě v Komunistické straně Československa. Vstupovali do ní spontánně, a to nejen v Československu. Poměry mezi státem a církví katolickou se tehdy zhoršily tím, že dne 1. července 1949 vydal papež Pius XII. známý dekret o exkomunikaci. Do klatby byli dáni všichni věřící, kteří se stali či stanou členy komunistických stran nebo je budou jakkoli podporovat nebo s nimi spolupracovat. Současně to byl papežský příkaz pro duchovní a řeholní řády tuto klatbu realizovat, což znamenalo postavit se na odpor tehdejšímu státnímu československému zřízení. Proč se k této příčině, která předchází následným reakcím, nechce dnes nikdo hlásit? Zde je totiž třeba hledat počátek všech následných kritizovaných kroků v průběhu celé studené války. Všechno se totiž mohlo vyvíjet jinak. Tato papežská vůle má své důsledky dodnes. A že si nevymýšlím, dokládám tím, že v naší televizi byl již několikrát uveden americký dokument o tom, jak vyhlášení oné klatby snášely např. katolické rodiny v Itálii.
Také připomínám, že poslední znárodnění tzv. církevního majetku, které nabylo platnosti v březnu roku 1948, bylo projednáváno zákonodárným shromážděním již dávno před únorem 1948, a to za účasti všech parlamentních stran. Jen se podívejte na stenozáznamy z té doby a pokuste se je dát do souladu s dnešními argumenty. Budete překvapeni.
Ale vrátím se opět k problematice ve všech pádech skloňovaného majetku. Nebudu rozebírat roli císaře Josefa II. či jednotlivých pozemkových reforem. Omezím se jen na konstatování, že je prokázáno, že diskutovaný majetek má různý původ. Vzešel z darů králů, šlechty i kapitálu, vzešel z darů nebo věna věřících, členů řádu či kongregací. Přispělo i zahraničí. Ale vzešel za staletí i ze solné daně, prodeje odpustků, roboty, prostě z utrpení, krve a potu našich předků, z čarodějnických procesů, trestuhodných činů, ze zcizení majetku českých nekatolických emigrantů či zcizením sakrálních staveb jiných církví. Je těžké rozlišit, která část jak byla nabyta. Ale určitě by to šlo.
I dnes se na uchování, zhodnocování a rozšiřování církevního majetku, který již církevní instituce nabyly v několika vlnách takzvaného narovnání křivd vůči církvím, podílí nejen rozpočty státu. Jen z kapitoly ministerstva kultury to činí 1,4 miliardy korun ročně, a to samozřejmě včetně platů. Ale nemalou měrou jde i o rozpočet dalších ministerstev. Rozpočty krajů, obcí a daňově zvýhodněné dary právnických a fyzických osob. Už někdy někdo sečetl takovéto roční saldo? To by byla částka!
Jsem přesvědčen, že majetek církevních organizací má být využíván za prvé k bohoslužebné činnosti církví, kterou si mají platit samotní věřící z církevních daní, není to nic ojedinělého, a za druhé pak k humanitárním, sociálním, vzdělávacím či kulturním účelům, na které přispějí veřejné rozpočty i jejich účastníci. To nikterak nebrání odluce církve od státu. Vnímám však, že rodící se rozsáhlé možnosti hospodářské činnosti s novým majetkem již dnes lákají spoustu osob k zakládání různých subjektů a k nadějné perspektivě svého vlastního zapojení.
V nám blízkém Maďarsku je cesta obdarování církví majetkem státu zcela mimo realitu. A to je jen kousek přes hranice.
Ve Francii, v zemi s katolickou tradicí, je takovýto majetek dlouhodobě ve vlastnictví státu a obcí. Tedy i bez našeho února 1948. Dovolím si k situaci ve Francii několik poznámek jen proto, abych dokumentoval, že různé přístupy nejsou nijak závislé na komunistických stranách a jejich vlivu. Odkazuji na publikaci vydavatelství Akademia z roku 2002 pod názvem Stát a církev v zemích EU, je tam myšleno EU15, a je zajímavé si přečíst, jaká je situace s církevním majetkem v těchto jednotlivých zemích. Možná to měla být povinná četba předtím, než jsme začali sněmovní tisk vůbec projednávat.
Dekretem z 2. listopadu roku 1789 - opakuji, roku 1789 - rozhodlo Francouzské národní shromáždění o zestátnění církevního majetku a o jeho prodeji za účelem vyrovnání státního deficitu. Úplný opak současné situace v ČR. Na oplátku stát přislíbil hradit duchovním přiměřené mzdy, výstavbu potřebných budov, pomoc při jejich údržbě a některé provozní náklady. V roce 1901 přistoupili zákonodárci ve Francii k jakémusi vyhnání všech řádů a kongregací ze země. Tento krok byl postupně napraven, ale článkem 2 zákona z roku 1905 zrušil stát rozpočtovou položku pro církve, a ukončil tak vyplácení duchovních a všechny ostatní subvence z veřejných prostředků. Toto ustanovení z roku 1905 stále platí, ale po velké válce, později nazvané první světové, i po druhé světové válce se situace postupně reálně měnila a došlo i k dohodám se Svatým stolcem.
Dnes má církev ve Francii dva finanční zdroje. Na jedné straně soukromé prostředky, především dary věřících, na straně druhé státní pomoc, která však nemá formu přímých subvencí. Stát platí duchovní ve státní službě, tj. pouze ve věznicích, nemocnicích a školách. Ručí za dohodnuté investiční půjčky, pokud se církev rozhodne postavit nový kostel. Umožňuje daňové zvýhodnění darů, které však nesmějí být použity na platy duchovních. Platy se platí pouze ze zvýhodněných církevních daní. A zejména je stát vlastníkem církevních budov vyvlastněných před rokem 1905. Francouzský stát a jeho obce dávají sakrální budovy dle požadavků a potřeb do dlouhodobých pronájmů různým církvím - i střídavě dle měnících se podmínek. Přesto nikdo ve vládě, v parlamentu či ve společnosti tento systém nezpochybňuje a nehovoří o nějaké historické krádeži. Naši diskusi by tam stěží pochopili. ***