(13.40 hodin)
(pokračuje Grospič)
"Odmítání církevních restitucí znamená pohrdání Ústavním soudem," řekl pražský arcibiskup Dominik Duka, když hodnotil možné nejasné vyhlídky na termín projednávání předloženého zákona a na jeho možné odročení až na zářijový termín.
Mnoho poučení bychom zcela určitě našli právě v historii. A bylo by možná dobré, kdyby se i církev římskokatolická a její představitelé historií poučili. Našli bychom mnohá poučení v prvé pozemkové reformě a ve snaze vedení prvé republiky dostát odluky římskokatolickou církví a zbavit se jejího vlivu, který příliš zasahoval a měl snahu zasahovat do dění v České republice a narovnávat takzvané josefínské reformy a i pozdější kroky rakousko-uherské monarchie právě k církevnímu majetku.
Možná v této souvislosti je třeba zmínit i jinou věc. Stát - dnešní stát, který není schopen vybrat téměř 30 miliard na daních a na druhou stranu se velkoryse zavazuje téměř 30 let saturovat církve a ještě bohatě a velkoryse je obdarovávat, je státem zcela bohatým. Proč tedy sahá k výrazným sociálním škrtům a říká na straně druhé velké části společnosti, že musí šetřit a skousnout úsporná opatření.
Kladu si také právě proto otázku - kterou se vedle obrovských hospodářských dopadů, nerovnosti a nespravedlnosti chystá právě činit tato vláda, když velkorysým darem, především římskokatolické církvi, chystá připravované restituce, a právě církve římskokatolické se z 83 % budou tyto restituce dotýkat -, jestli v této souvislosti vláda také vlastně neporušuje suverenitu a integritu České republiky a jestli se vůbec cítí vázána poválečným uspořádáním a poválečným historickým vývojem, když bezostyšně v textu zákona prolamuje onu pomyslnou hranici roku 1948, ale i let 1945 a roku 1919.
Domnívám se, že pokud se staly nespravedlnosti, měly být odčiněny. Mohou být odčiněny na konkrétních případech. Ale po roce 1990 a v roce 1991 byly přece přijaty zákony, kterými církvi byl převeden již tehdy poměrně velký majetek, a musíme si právě proto klást otázku, proč právě církev římskokatolická bude očekávat další převedený obrovský majetek, když jeho historické opodstatnění, a možná institucionální vazby, tak jak byl zapsán nejen v pozemkových knihách, zdaleka nesvědčí o jejím dokladovaném vlastnictví, a tedy vlastnických nárocích.
V této souvislosti je třeba, tak jak se říká, že opakování je matka moudrosti, právě opakovat historická fakta. Rakouský zákoník z roku 1811, který postavil římskokatolickou církev jako veřejnoprávní korporaci, a na základě této dikce se přenesla i do prosincové ústavy z roku 1867 a především do takzvaných květnových zákonů z roku 1874, a pro ty, kteří nepovažují za podstatný tento historický exkurz, bych chtěl říci, že se to týká i zákona č. 50/1874, o vnějších poměrech katolické církve. Církve nevlastnily, toliko spravovaly svěřený majetek přímo či prostřednictvím farností či náboženských organizací a spolků nebo jiných podpůrných občanských sdružení. V těchto intencích byla přijata i odluka církve od státu 9. prosince 1905.
Co je k tomu třeba dodat? Možná pro někoho zanedbatelnou skutečnost, zejména pro vládu České republiky a Ministerstvo kultury, že prvá Československá republika vycházela právě z právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií a pro prvou Československou republiku to přineslo i právní dualismus v úpravách občanskoprávních a i ve vztahu k majetkovému postavení církví, odlišného charakteru pro země slovenské a pro země české, moravské a slezské.
Zákon č. 25/1919, takzvaný záborový zákon o pozemkové reformě, který hovořil o tom, že budou zabrány majetky do 150 ha zemědělské půdy a 250 ha veškeré půdy, včetně lesů a rybníků, ponejvíce zápasil právě s doložením historického církevního majetku, protože se ve větší míře ukazovalo, že církve nejsou zapsány jako vlastníci tohoto majetku, ale jako oprávněné právnické osoby pouze k jeho správě či držbě.
Přistupoval by k těmto otázkám podobně i dekret prezidenta republiky č. 12 z roku 1945. Obdobně také zákon č. 142 z roku 1947 o revizi prvé pozemkové reformy. Je třeba říci, že otázku hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností, tak jak jej přinesl zákon 218 z roku 1949 ve vztahu k uplatňování zákona o revizi prvé pozemkové reformy, se mělo dít za náhradu, ale touto náhradou byla považována nejen hospodářská saturace, ale i zabezpečení církví a náboženských společností. Ano, pokud se děly věci v rozporu s právními předpisy - s právními předpisy, které jsem citoval, určitě stojí za zmínku i ony nálezy Ústavního soudu. Na druhou stranu je třeba vědět, že domáhat se podle českého právního řádu neoprávněně zabraného majetku jednotlivými žalobami je právo vlastníků, ale není žádné právo státu saturovat tyto žaloby velkorysými dary a nepodloženými nebo neexistujícími právními doklady. Možná by tedy bylo mnohem průkaznější a bylo by pro veřejnost mnohem srozumitelnější, kdyby nedávno zmiňovaný a dnes v zákoně zhmotněný velkorysý dar v podobě 134 miliard, který není zohledněn v návrhu státního rozpočtu ani státního rozpočtového výhledu, byl pro jistotu přenesen na individuální žaloby jednotlivých náboženských organizací nebo církví.
Chtěl bych v této souvislosti říci, že zákon, který máme dnes předložený, má řadu sporných otázek, a je potřeba je také zdůraznit i zde před závěrečným hlasováním. Jde o § 2, kde se hovoří, že původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, kterým jsou majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a příslušenství, by měl být vydáván na základě čestných prohlášení. Jde o § 5 předloženého zákona, kde se hovoří o tom, že odnětí věcí bez náhrady a postupem podle zákona č. 142/1947, o revizi prvé pozemkové reformy, se mají vztahovat i věci, které jsou předmětem jednání tohoto zákona. Jde o § 9 odst. 1 týkající se postupu vydávání zemědělských nemovitostí a obdobně i § 10 odst. 1 při vydávání jiných než zemědělských nemovitostí, kde se nebude dokladovat, kdo je osobou povinnou, ale bude prokazovat stát, že potenciální osoby povinné nevlastnily.
Můžeme mít jakýkoliv vztah k hranici února roku 1948, zákona č. 142/1947 a Benešovým takzvaným prezidentským dekretům. Můžeme mít jakýkoliv vztah k historizujícím efektům. Ale nemůžeme pominout právní kontinuitu poválečného Československa i současné České republiky a neměli bychom dopustit přijímání takových zákonů, které budou zpochybňovat samu právní podstatu suverenity dnešní České republiky.
Chtělo by se tedy připomenout, že to byl právě současný prezident Václav Klaus, který se valnou část doby, kdy zastával v politice, bránil tomu, aby reálně proběhly církevní restituce a počátkem kuponové privatizace aby se stát dál zatěžoval dluhy ve prospěch církevních organizací.***