(13.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Nejen 20. století reprezentuje značně rozporuplný historický vývoj, v němž nacházíme i zjevnou alternativnost jeho možností, z nichž se nakonec realizovala jen jedna. Ani údajně poražená alternativa však nezmizí z historie úplně. I ona má tendenci prosazovat se dál v určité podobě, za určité nové situace. Ano, jde především o to, vysvětlit ono lidské hemžení a pochopit, co se stalo a proč se tak stalo, a to v kontextu tehdejší doby.
Mám na mysli např. jistého Karla Schwarzenberga, který v roce 1889 na Zemském sněmu českém pronesl následující slova: "My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na Sněmu českém proti koncilu kostnickému. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století. A my Schwarzenbergové budeme bojovati proti vám, husitům, s touž vážností, jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům."
Ne, nechci se stylizovat do role horlivého aktéra historického šermu. Vadí mi ovšem, že v Kostnici byl nejvyšším prelátem Baltazar Cossa, mořský pirát, lupič a vrah, cynik a prostopášník, který holdoval i sodomii. Jsem na straně Giordana Bruna, který byl vlečen z papežského vězení v Andělském hradě k upálení na římském náměstí Květinového pole s železným náhubkem, aby cestou nemohl ani ceknout. A vadí mi taky nejen to, že novokřtěnecký kazatel z rodné jižní Moravy Baltazar Hubmaier byl upálen, ale i to, že jeho nevinná žena byla prý humánně utopena v Dunaji s kamenem na krku.
Opakovaně jsem také odsoudil i všechny nezákonnosti z padesátých let 20. století a vyslovil jsem upřímné politování nad jejich projevy ve všech podobách a neodčinitelných důsledcích. Ne, nemám hroší kůži a kachní žaludek. Proto mně vadí i týrání, kterého se dopouštěli na iráckých vězních američtí a britští vojáci, kteří je bili tyčemi, pouštěli na ně psy, přivazovali jim elektrické dráty ke genitáliím a pouštěli jim elektrický proud do penisu. A o waterboardingu, tedy navozování mučivého pocitu tonutí, věděli i demokraté. Kdykoliv slyším o používání této metody (hlasité projevy z pravé strany Sněmovny)...
Kdykoliv se mně tedy vybaví tyto metody, vybaví se mi španělská inkvizice, jejíž odsouzeníhodná činnost byla zdrojem tučných příjmů. Ano, patří k jizvám na tváři dějin, že neštěstí jedněch přináší druhým užitek a zisk. Je skutečností, že podle zákona z 21. března 1948 o nové pozemkové reformě nemohl půdu vlastnit subjekt, který na ní sám nepracoval, čímž církev přišla o zcela konkrétní pozemkový majetek, a to podobně jako ve Francii počátkem 20. století bez náhrady. Z privilegované veřejné korporace se stala soukromá právnická osoba.
Teze o tom, že co komunisté ukradli, musejí vrátit - napsal k dané věci spisovatel a scénárista Zdeněk Mahler - je fundamentální. Komunisté si počínali skutečně jako Robin Hood nebo Jánošík. To, co církvi vzali, vzápětí dali veřejnosti, ve veřejných institucích to poté používali všichni, včetně katolíků.
Církev vždy učila, že jestliže něco, co slouží měšci, hubí duši, tak přednost by měla získat duchovní blaženost. Rovněž tak neuznávala za mravné hromadit více peněz, než ten či onen člověk potřebuje k životu. Považuji za vhodné připomenout i tato svatá slova: Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatec vejde do království nebeského.
Ovšem to, co zejména katolická církev říkala a co ve skutečnosti dělala, nebylo a není ani dnes totéž. Vskutku nadčasově pak zní následující slova Tomáše Garrigua Masaryka: Je nutno vynaložit velmi mnoho úsilí na odpolitizování církve, která touží získat co největší hospodářskou i politickou moc. Církve se však nedovedou zříci politizování, stejně jako majetku. Neustále usilují o svou ztracenou moc.
"Děkuji vám za váš projev k tzv. církevním restitucím," oslovil mne nedávno písemně jistý Jaroslav B. "Jsem ročník 1974 a se zájmem poslouchám vaše projevy. Přijal jsem Ježíše Krista jako syna božího a nemohu souhlasit s tím, co provádějí naše církve - tzv. ekumena. Jde to ostře proti Bibli, proti Kristu a čeká je za takové jednání jednoznačná odplata. Bible, Kristus hovoří jasně. Celkově, pokud jde o celý ten systém papežství, Vatikánu, katolicismu, to, jak před papežem klesají mocní a obyčejní tohoto světa," cituji stále z uvedeného dopisu, "je něco strašného a odporného." V závěru svého dopisu pak uvedený autor napsal: "Děkuji, že se našel někdo, kdo použil Bibli k tomu, aby usvědčil nyní a zde ty, kteří by to měli vědět nejlépe." Pozoruhodný dopis. Z jeho obsahu jasně vyplývá, že i člověk ctící skutečné křesťanské hodnoty může posuzovat tzv. církevní restituce i mocenské hry církevních hodnostářů kritickým, takřka masarykovským pohledem.
"Mně nebude vadit," prohlásil poněkud naivně v srpnu 2004 tehdejší premiér Stanislav Gross, "když bohatí budou ještě bohatší, ale bude mi velmi vadit, když chudí budou ještě chudší." Bohužel, nic nepotvrzuje, že jedno bez druhého je snad možné. A tak na jedné straně prudce přibývá občanů republiky, kteří zemřeli tak chudí, že po nich nezbylo ani na vlastní pohřeb, a na druhé straně vláda hodlá rozdávat miliardy církevním prelátům. A to mně vadí.
O to víc oceňuji nedávné prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické, v němž pranýřuje koaliční vládu a politiky, že nedokážou řádně hospodařit a dluhy řeší na úkor sociálně slabých. Evangelíci se pustili i do vládních reforem, které, jak vyplývá z jejich prohlášení, uvádějí ty nejpotřebnější do ještě větší bídy. "Žádná vyspělá demokracie," cituji stále z jejich prohlášení, "si nesmí dovolit házet tyto lidi přes palubu."
"V této chvíli není na církvích," uvádím slova evangelického kazatele a předsedy Ekumenické rady církví Joela Rumla, "aby přicházely se zákonodárnými iniciativami. Vláda má sama rozpoznat své možnosti a síly. Pokud chce něco změnit, tak ať zastaví projednávání ve Sněmovně a přijde za námi. Premiér, ministr financí, celá koaliční vláda a preláti římskokatolické církve i v této pohnuté době, kdy chudne český stát a kdy chybí prostředky na pomoc potřebným, zastávají podivný mravní kánon, který ve svých kázáních zmiňoval již Mistr Jan Hus. Ten mravní kánon, pro který římskokatolickou církev kritizoval Karel Havlíček Borovský a pro který z ní vystoupil Tomáš Garrigue Masaryk. ***