(15.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Nicméně mi připadá důležité to, že jsme se s tím nespokojili a že se zvolil ještě daleko ambicióznější cíl, a sice budování demokracie v Afghánistánu. A to si myslím je to, co si zaslouží pozornost a řekněme to shrnutí a poučení z toho.
Protože jaký je výsledek tohoto pokusu o budování demokracie? To byl pokus, který na sebe vázal značný vojenský byrokratický aparát, obrovské množství prostředků, a všichni dobře víte, že příjemcem poměrně obrovské finanční pomoci, z velké části z toho profitovala spíš poměrně dost zkorumpovaná, nebo masivně zkorumpovaná vláda a třeba také poradci, kteří tam inkasovali prostředky. A výsledky přitom samozřejmě nejsou a nebyly vůbec oslňující. Právě naše pozice dnes je vlastně po všem tom úsilí výrazně horší, než byla v bodě, kdy možná ta akce byla na kulminačním bodě a kdy ji bylo třeba už nějakým způsobem ukončit.
Jenom pro ty, kdo by chtěli získat představu o rozsahu korupce, tak vám připomenu, že v roce 2009 současný prezident Karzáí převedl do Dubaje 2,5 mld. dolarů - on se svou rodinou a nejbližšími ministry, kteří hrabali společně s ním. Takže on samozřejmě pan Karzáí je v současné době zřejmě daleko lépe zaopatřen pro eventuální exil, než byl jeho předchůdce Nadžíbulláh v minulosti, a má tedy větší šanci uniknout tomu poměrně krutému osudu, který potkal jeho předchůdce Nadžíbulláha.
Takže tím chci říci, že v této chvíli se bohužel obávám, že nebylo dosaženo těch strategický cílů, které byly předpokladem toho, abychom skutečně mohli mluvit o úspěšném konci. Pan Rasmussen, všiml jsem si, mluvil o tom, že zůstaneme do úspěšného konce. Dneska si je dobré ujasnit, co bychom za ten úspěšný konec považovali. Jasnější je pro mě to, co řekl prezident Obama, který řekl, že po roce 2014 afghánská válka skončí. Tak si řekněme, jaké budou asi zřejmě výsledky. Ono je to stejně zajímavé takto vyhlašovat konec dopředu, protože člověk v těchto věcech úplně jistě neví, kde budeme na konci roku 2014. Nicméně to, co si myslím, že je hlavní problém, je, že se nepodařilo dosáhnout těch cílů, které jsme si vlastně i ve vojenské oblasti a v oblasti zvládání situace tohoto státu předsevzali. Především mám na mysli, že se nepodařilo dosáhnout centralizace moci v Afghánistánu, ovládnutí místních vojenských velitelů, nepodařilo se likvidovat nebezpečí znovuoživení, znovuobnovení pozice Talibanu v afghánské společnosti. To je evidentně to, co mělo zabránit fragmentaci Afghánistánu do budoucna, a toho se prostě nepodařilo dosáhnout. A to je dost důležité, protože dneska je NATO v Afghánistánu vlastně jedinou silou, která udržuje zdání jednotného afghánského státu.
Odborníci předpokládají, že pokud stáhneme zahraniční vojska definitivně, dojde k dezintegraci Afghánistánu a jeho dělení na menší celky ovládané místními vládci. Scénář, pokud se naplní, tak je samozřejmě nejasná budoucnost afghánské armády, která podle našich záměrů má převzít odpovědnost za bezpečnost země. Nicméně tady se potom klade otázka, kdo bude vlastně příjemcem oněch 4 mld. dolarů západní pomoci určené na financování afghánské armády a policie, pokud bude takto probíhat fragmentace země. To jsou podle mě dost těžké otázky a tam je vidět, že předvídání nějakého úspěšného konce je v této chvíli poměrně dost odvážné, protože já si ho úplně představit neumím.
Proto si myslím, že je důležité si tady tyto scénáře, ten průběh událostí, opakovat, aby se chyby v budoucnosti neopakovaly znovu. Myslím si, že si to nemůžeme dovolit. Myslím si, že není ani tak jednoduché zvládnout teď to stahování vojáků, to si uvědomuji. Proto se domnívám, že nějaké rychlé stahování v ranku jednoho roku, jak jsem také někde zaregistroval, by nebylo příliš realistické. Dokonce se domnívám, že i ten francouzský záměr rychlého stáhnutí nemusí být jednoduše realizovatelný a i pro francouzské vojáky může být problém zvládnout to v tak krátkém čase. Takže to se prostě uvidí, jak to bude. Tím chci říci, že tady nebudu tvrdit, že se to všechno má zvládnout nějak daleko rychleji. Myslím si, že to opravdu není jednoduchý proces.
Myslím si také, že jednoduchý nebude ani návrat vojáků často do normálního života, a chtěl bych to tady zmínit proto, že bych byl rád, kdyby se na ty vojáky pamatovalo s určitou resocializací a zvláště těm, kde je předpoklad, aby se jim pomohlo vrátit se do normálního života. Neříkám to tady jenom jako nějakou kosmetiku, myslím si, že to je obtížná věc, nejednoduchá a vážná. Pokud mi to někdo nevěří, tak jenom vzpomenu to, co si pamatuji, myslím, že se to stalo někde v Chomutově, přepadení banky, bylo to před pár lety, našimi bývalými profesionálními vojáky z mise v Balkánu. Já to říkám prostě se vší vážností, že takové problémy tady mohou být a je důležité při postupném stahování většího množství vojáků na to myslet. Myslím si, že to je věc důležitá a i takovýmto způsobem je třeba při tom stahování i na tyto věci myslet.
Nemohl jsem tady víc než naznačit, co je pro mě důležité, o čem je důležité se bavit v souvislosti s touto další etapou, ale samozřejmě že beru stahování i harmonogram jako určitý realistický plán a v tomto případě myslím poprvé mám podporu pro to, protože si myslím, že akce samotná je jediná možná. Otazník podle mě ale je, co bude dále. To si myslím, že zdaleka tak jisté není. Přál bych si nicméně, aby i to naše stahování proběhlo pokud možno bez nějakých vážných ztrát a abychom to zvládli co nejlépe z hlediska zdaru zdraví našich vojáků.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu místopředsedovi Zaorálkovi. Prosím nyní o slovo pana poslance Alexandera Černého.
Poslanec Alexander Černý: Dobré odpoledne, vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové. Dovolte mi, abych se také vyjádřil k téhle, jak už několik lidí zdůraznilo, významné materii. Ona je významná mimo jiné i tím, že ji předkládají dva ministři.
Já si dovolím jenom připomenout, že už je to podruhé, co návrh na působení sil a prostředků resortů Ministerstva obrany v zahraničních operacích se předkládá na dva roky s výhledem na rok třetí. Naprosto chápu, že vojáci jsou s tímto postupem spokojeni, mohou v této oblasti, nebo alespoň v této oblasti trochu plánovat. Pro nás to ale znamená, že máme daleko delší lhůtu pro to, abychom se k těmto citlivým otázkám mohli vyjadřovat - místo roku zpravidla dva.
Na výboru pro obranu mě zaujalo, že pan ministr zahraničních věcí spojil projednávání této materie s otázkou rozpočtu armády na příští rok, jako kdyby měl obavy o zajištění obranyschopnosti, a motivovalo mě to k tomu, abych vám sdělil na toto téma a v této souvislosti několik slov.
Už hodně let je naprosto dominantní misí Armády České republiky naše nasazení v Afghánistánu. V tomto předloženém tisku tomu není jinak. Dnešnímu projednávání předcházely některé kroky, o semináři už řeč byla, ale v únoru 2012 byl zpracován materiál Strategie působení České republiky v Afghánistánu v letech 2012 až 2014, kde se mimo jiné praví: "Působení Armády České republiky je závislé především na vývoji bezpečnostního prostředí v nadcházejícím období, schopnostech centrální vlády i vlád provinčních spravovat území a provádět potřebné reformy a v neposlední řadě na rozhodnutí klíčových partnerů, zejména Spojených států. Z těchto důvodů je nutné, aby Česká republiky byla flexibilní a schopná přizpůsobit své aktivity vývoji situace."
Předložený materiál se pro změnu zase odvolává na solidaritu se spojenci v Alianci. Je dobré vědět a připomínat si, kdo rozhoduje o zahraničněpolitických a vojenských aktivitách České republiky. Čtvrtého dubna letošního roku bývalý náměstek ministra obrany v Reaganově administrativě a dnes konzervativní republikánský analytik Lawrence Korb zveřejnil článek, který nesl titul Je čas nechat Karzáího, aby nás vykopl. Korb napsal, že Spojené státy si od roku 1945 vedou mnohem lépe v zahajování válek než v jejich uspokojivém zakončování. Tvrdí, že pro Spojené státy by bylo nejvýhodnější, aby byly co nejdřív donuceny k odchodu z Afghánistánu. ***