(15.10 hodin)
(pokračuje Černý)
Podle průzkumu, který provedly na jaře Washington Post a ABC News a který byl zveřejněn v dubnu, se pouze 30 % obyvatel Spojených států domnívá, že afghánská válka stojí za to, aby se v ní bojovalo. Dokonce i většina republikánů s tím souhlasí. Velkou roli v tom jistě hrají ztráty na straně Američanů a astronomické náklady na afghánskou válku, které nekorespondují se snahou republikánů zásadně snížit výdaje. Ostatně ukončit válku rozhodně není laciná záležitost. Spojené státy chtějí do konce tohoto roku stáhnout asi 23 tisíc vojáků. Každý kamion, který přejede přes afghánsko-pákistánskou hranici, je ale stojí na pět tisíc dolarů a možná bude hůř. Vztahy mezi Spojenými státy a Pákistánem se už delší dobu zhoršují a minulý týden uskutečněná návštěva ministra obrany USA Leo Panetty v Afghánistánu rozhodně zlepšení vztahů neavizovala.
Prezident Karzáí 18. března řekl: Afghánistán je posedlý dvěma démony - Taliby a Američany. New York Times citovaly anonymního evropského diplomata, který k tomu dodal: Nikdy v dějinách neutratila žádná supervelmoc tolik peněz, neposlala do země tolik vojáků a přitom neměla tak malý vliv na to, co říká a dělá její prezident. Prezident Karzáí ale musel reagovat na sérii excesů Aliance. A excesů, které ani po jedenácti letech marného snažení o hmatatelný úspěch neubývá. Průvodním jevem tohoto snažení je několik tisíc mrtvých Afgánců každý rok. Například list Guardian odhaduje, že v důsledku vojenských operací bylo zabito na 40 tisíc lidí. V posledních měsících musela každým otřást série fotografií a informací o tom, co američtí vojáci napáchali: američtí vojáci močící na mrtvoly povstalců, přiznání existence jednotky smrti, jež zabíjela afgánské civilisty kvůli trofejím, pálení Koránu na vojenských základnách, masakr 16 civilistů, včetně žen a dětí, 38letým seržantem z Washingtonu a řada dalších nepřehlédnutelných excesů, z nichž mnohé mají charakter válečných zločinů.
S touto praxí ostře kontrastuje působení našich vojáků, kteří jsou hodnoceni jen v superlativech, i když i mezi nimi se v minulosti našlo několik jedinců, kteří se nevyhnuli prohřeškům, které ale s řáděním Američanů nejsou naprosto srovnatelné. Jaký div, že americká mírová jednání s Talibanem po tom, co Američané předvedli letos na jaře, selhala a následovala série koordinovaných útoků na Kábul a jiné části země. Předtím ale prezident Obama stihl na letecké základně v Bagrámu na začátku května pronést projev o tom, že se válka chýlí ke konci. Pro jistotu ale hned nato podepsal v Kábulu s prezidentem Karzáím smlouvu, na základě které američtí vojáci v Afghánistánu zůstanou do roku 2024.
Pokud se ČR flexibilně přizpůsobí, jak se předpokládá v dokumentu, z něhož jsem citoval v úvodu, je pravděpodobné, že se o afghanizaci naší stále se zmenšující armády bude hovořit ještě několik let. A to je to, oč tu běží. Zmíněný proces afghanizace naší armády je z vojenského hlediska rozporuplný. Mimo jiné znamená, že jsme armádu budovali v posledních letech především proto, aby obstála v misích. Toto heslo měl ve štítu prakticky každý ministr obrany za poslední léta. Dnes máme armádu dobře vybavenou a vyzbrojenou, bojové zkušenosti vojáků jsou značné. Je však otázka, za jakou cenu ji máme, co jsme za to zaplatili a jak dlouho nám to vydrží.
Resort obrany je stejně jako ostatní resorty vystaven kruté redukční dietě. Každou chvíli jsme informováni o omezování některých činností. Ruší se útvary a letecké základny, optimalizují - rozuměj redukují - vojenské újezdy, omezuje se výcvik, přestávají se obnovovat některé zbraňové systémy důležité například pro zajištění protivzdušné obrany státu. Prakticky jedinou opravdu zajištěnou činností armády tak zůstávají zahraniční mise. Přitahují na sebe akvizice nové techniky a zbraní využitelných především v zahraničních operacích. Tomuto trendu odpovídá i výcvik. Piloti vrtulníků vyslaní do Afghánistánu se bez výcviku ve srovnatelných velmi náročných podmínkách nemohou obejít, ale to v případě afghánské mise platí téměř o všem. Finanční nároky na zajištění takových extrémně náročných činností jsou nesrovnatelně vyšší než na běžný výcvik. Kalkulace nákladů na zajištění misí uvedená ve sněmovním tisku číslo 698 tak představuje jen zlomek skutečné ceny, kterou český daňový poplatník zaplatí za flexibilní postoj k požadavkům Aliance a zejména Spojených států na naše další angažmá v zahraničí.
V prvním desetiletí tohoto století se rozpočet kapitoly Ministerstva obrany pohyboval nad 50 miliardami ročně. Nejštědřejší byl v roce 2009, kdy dosáhl téměř 56 miliard. Mandatorní výdaje tehdy tvořily 43 %, programové financování 30 % a ostatní běžné výdaje 26 %. Téměř ideální stav. Generálové by rádi viděli rozpočet ještě vyšší a hlavně potřebují stabilitu, aby každý rok nemusel být přijímán nový strategický dokument se zdůvodněním, že nový, samozřejmě nižší zdrojový rámec neumožňuje, v co doufali. I ve finančně štědrém roce 2009 už ale byl problém ufinancovat všechny aktivity především v souvislosti se zahraničními misemi. Česká armáda je ve své současné velikosti prostě postavena na rozpočet nad 50 miliard. Bude-li o pětinu nižší a bude-li toto podfinancování pokračovat, tak pak nezbude, než přistoupit k dalšímu snížení počtu lidí a techniky.
Letošní rok vojáci hospodaří se 43,5 miliardy a při schvalování rozpočtu se počítalo s výhledem na rok 2013 ve výši 38,8 miliardy. Jaký bude skutečně, to uvidíme za pár týdnů. Dramaticky se ale už teď zhoršuje skladba výdajů. Mandatorní výdaje se blíží k 60 % a na rozvoj a výcvik zbývá stále méně prostředků. Vláda vůbec nepřipouští, že by její prioritní úkol zajistit mise byl i za těchto podmínek nesplněn. Dlouhodobě však dochází k tomu, že jsou omezovány činnosti vedoucí k zajištění obranyschopnosti státu. Rezignace na udržení a obnovu některých schopností může mít pro obranyschopnost země fatální následky. Ztráta některých schopností armády je nevratná. Rozhodně ne v reálném čase a za přijatelných finančních nákladů. Pokud nedojde ke změně orientace v budování armády prioritně na zajištění obrany země, bude na místě začít uvažovat mj. i o změně názvu rezortu, například na Ministerstvo zahraničních operací, ale i to byl platilo jen krátkodobě.
Mnohokrát jsme zdůrazňovali, že máme zásadní výhrady proti našemu vojenskému angažmá v Afghánistánu. Jsme přesvědčeni, že tamní situace nemá vojenské řešení. Bojovat proti terorismu převážně vojenskými prostředky je kontraproduktivní. Náklady, které mezinárodní společenství včetně ČR vynaložilo na skutečnou pomoc, obnovu a rozvoj Afghánistánu, jsou nepatrným zlomkem obrovských částek utracených za toto válečné dobrodružství. ***