(10.20 hodin)
(pokračuje Votava)
Jistě, přes všechna pozitiva je to ale pořád jenom dětský domov, nemůže zcela nahradit rodinu. To si myslím všichni uvědomují, to si uvědomuji i já. Ze způsobu ale, jakým se do toho vláda pustila, já prostě obavy mám. Mám obavy, abychom s vaničkou nevylili i to dítě, jak se říká. V tomto případě doslova. Nemělo by to být tedy jen o zájmu státního rozpočtu či o zájmu pěstounů motivovaných - některých samozřejmě - zajímavou finanční odměnou. Na zřeteli bychom měli mít opravdu především a jen děti.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji také a zvu k mikrofonu paní poslankyni Miladu Emmerovou.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové, především chci poděkovat svým předřečníkům, kteří vyjadřují různé výhrady proti této předložené normě, a všechny pomohu podepsat. Zejména chci poděkovat panu ministrovi Hegerovi, který vyjádřil ty zásadní připomínky z pozice Ministerstva zdravotnictví, které, pokud vím, pracuje na normě o dětských centrech, tj. v podstatě o náhradě současných kojeneckých ústavů, které mají i nepřiléhavý název, pokud by měl zůstat. Ale pokud lze soudit, nezůstane podle přijatého zákona o sociálních službách.
Chtěla bych poděkovat i kolegovi Čechlovskému za velké úsilí, které věnoval souboru, souhrnu pozměňovacích návrhů, kterých je tolik, že de facto také odhalují, že tato norma není vyhovující. Chci mu nepoděkovat za kritiku pana ministra Hegera. To si myslím, že byla síla a to bych si nikdy nedovolila. Hlavně proto, že to není pravda.
O složitosti této novely svědčí i její přerušované projednávání ve výboru pro sociální politiku, ale i ve výborech jiných, dokonce někteří vyjádřili svůj nesouhlas zcela závazně.
K novelizaci tohoto zákona došlo údajně na základě připomínek Evropské komise, která kritizovala velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních v ČR a málo v pěstounské péči. To neznamená, že absolutní počet těchto dětí mimo rodinu je snad u nás větší ve srovnání s počtem obyvatel než v západních zemích. Takovéto číslo nikdo nepředložil. Tento fakt tedy nepopíráme, ale jeho příčinou není nějaká obliba v kolektivizaci, nýbrž byl a dosud je nedostatek jedinců nebo manželských párů, které by stály o pěstounskou péči či osvojení. Je také pozoruhodné, že v tomto zákonu se osvojení příliš nepreferuje, ačkoliv by bylo do jisté míry výhodnější než pěstounská péče, která dokonce může probíhat v několika kruzích. Vyplývá to z praxe a zkušeností dosavadních ředitelů kojeneckých ústavů a dětských domovů. Ti chtějí uvádět v život nové a nové přístupy, které tady charakterizoval například kolega Votava, a zdaleka se už nejedná o žádné velké kolektivy, které se pomalu nemohou ani sblížit a seznámit. To v žádném případě už neexistuje. Chtějí také pečovat o permanentní reorganizaci této péče, nevyjímaje nepřetržitou zdravotní péči těm dětem, které ji potřebují, a těch je celá třetina. To jsou děti, které se pravděpodobně nedostanou do pěstounské péče, a pokud by je pěstoun skutečně převzal, pak je otázka, jak by se mohl starat o děti ostatní, zda by ho péče o toto dítě příliš nelimitovala v péči, jak už jsem říkala, o ostatní děti, které by také měl v tomto kolektivu. Současně ředitelé shánějí pěstouny a poskytují jim různé typy pomoci, porady a konzultace v ambulantní praxi.
Chci předeslat, že obdivuji pěstouny a nechci vůbec jejich zásluhy dehonestovat, stejně tak ovšem nechci dehonestovat péči a snahy současných ředitelů kojeneckých ústavů a dětských domovů, kteří jsou do jisté míry dehonestováni. Oni totiž nespolupracovali na této normě ani na její předloze, nespolupracovali ani na zabudovávaných pozměňovacích návrzích, což považuji za ohrožující další projednávání této normy, její přijímání, a pokud bude přijata, tak její aplikaci v praxi.
Velký zájem o přijetí novely mají i nevládní instituce, které se danou problematikou nekoordinovaně zabývají a existují díky státním dotacím, možná i vícezdrojovým. Tam je mi známo, že potom s kontrolou je problém. Jejich činnosti se jistě překrývají, ale v souvislé požadované péči jsou jistě mezery a nedostatky, takže jejich příprava na preventivní poradenskou a pomocnou činnost není dostatečně a koncepčně zorganizována.
Možná že předložená norma představuje i jiný veřejný zájem, tj. snížit procento nezaměstnanosti právě v těch regionech, kde se vyvíjí nepříznivá sociální situace, a děti jsou z těchto důvodů doporučovány k pobytu v náhradní rodinné péči čím dál tím častěji. Není vyloučeno, že je i jinak účelově motivovaný tento návrh. Jeví se totiž, že náhlý dostatek pěstounů je podmíněn daleko vyššími odměnami, které novela stanovuje, a teprve tímto mechanismem je najednou o pěstounskou péči nápadný zájem, prý přes 300 tisíc zájemců v posledním roce, což bylo mně tedy neznámým způsobem zjištěno a zveřejněno v denním tisku.
Na návrhu této novelizované zákonné normy, jak už jsem říkala, nemohou spolupracovat ti, kteří se problémem celá desetiletí zabývají v praxi, což je pro mne jakožto pro lékařku, která čte a píše odborné práce, naprosto nepochopitelné. Ještě větší pohoršení jsem prožívala při čtení 20stránkového elaborátu psychologa pana Jeronýma Klimeše. Jde o tzv. expertní posudek, externí zřejmě, který má sloužit buď k poučení ministerských úředníků a možná i budoucích pěstounů. To by byla ovšem katastrofa! Můj dotaz, jak byl za tento elaborát odměněn, byl zcela bez odpovědi jako mnohá jiná zde vyslovená řečnická otázka. Naproti tomu bylo na květnové výborové schůzi sděleno, že Centrum pro transformaci, obecně prospěšná společnost zakládaná panem ředitelem z Ministerstva práce a sociálních věcí Macelou v roce 2010, bude zrušeno. To mě udivilo, protože jsem se domnívala, že právě z titulu funkce této obecně prospěšné společnosti půjde o jisté centrum pro vzdělávání pěstounů, tak jak je i v zákonu naznačeno.
Norma je tedy koncipována bez jakýchkoliv zkušeností a moudrostí lidí z praxe, což představuje z obecného hlediska její předpokládanou nedostatečnost, chybovost a rizikovost. Argument, že dosavadní vedoucí pracovníky z ústavních zařízení raději nekonzultovat, poněvadž ti se bojí o svá tzv. teplá místečka, je vrcholem pohrdání a arogance. K těmto výrokům není co dodávat. Přitom jde o tak závažnou normu, která má zacházet se stigmatizovanými dětmi, které opravdu za to nemohou, že jsou osudem určeny k péči mimo biologickou rodinu. Asi z jedné třetiny, jak už jsem říkala, jsou zdravotně postižené a bez pobytu v ústavu se mnohý z nich neobejde možná do konce života. Já jsem je dokonce označila za léčebny pro dlouhodobě nemocné této věkové kategorie. ***