(18.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Když se podíváme na graf, který nehovoří jenom o České republice, ale o celé Evropě od roku 1995 do roku 2007, a trend pokračuje i v roce 2012 a dále, tak vidíme, že přerozdělování tohoto nového bohatství je ve prospěch majitelů a v neprospěch zaměstnanců. Podíl mezd klesá a podíl zisku roste. Ano, je to přesně podle teorie liberalismu, konzervatismu, je to v kontraprodukci s vývojem sociálního státu.
Podíváme-li se na minimální a průměrné mzdy v Evropské unii, vidíme, že nejenom Česká republika, ale samozřejmě směrem na východ je to oproti evropské patnáctce nesrovnatelné. Dumping, který Česká republika zajišťuje finančnímu, průmyslovému či zemědělskému kapitálu, je obrovský, ale na úkor občanů České republiky. Malá kupní síla vede k tomu, že je nižší odbyt. Kde je nižší odbyt, je menší výroba. Když se podíváme na srovnání výše důchodových dávek Evropské unie, koresponduje to samozřejmě, jak jinak, s vývojem mezd.
Nechci tady rozebírat všechny složitosti, které s tím souvisí, ale když jsme u těch důchodů, tak musím říci argument, který zde užívám často: Je ne nezodpovědné, ale zlomyslné ze strany vlády nerespektovat některé demografické ukazatele. Jeden z nich je naděje dožití a délka života ve zdraví, která je stále vůči vyspělejším zemím o čtyři až pět roků nižší. Přitom naše zákony jsou takové, že délka nároku na odchod do důchodu, čili ten poslední ročník, se posouvá rychleji než v některých vyspělých státech. Odsuzujeme tak vlastní obyvatelstvo k tomu, že si užije důchodu o čtyři až pět roků méně. To je nehorázné!
A vedle toho máme ještě jiný údaj, a to je údaj porovnání délky pracovní zátěže za rok v jednotlivých státech, údaj OECD. A tady se Česká republika spolu s Řeckem a Koreou úspěšně podílí na té nejvyšší stupnici, to znamená, že náš zaměstnanec odpracuje v průměru více než 2000 hodin za rok. Když se podíváme na Německo, je to pod 1500. Přitom mzda je úplně jiná. Ale já chci uvést tu skutečnost, že tato zátěž, ať už fyzická, nebo duševní, opotřebovává pracovní sílu daleko rychleji, vrhá ji také rychleji do zdravotních problémů, invalidity a přináší zátěž jak pro zdravotní systém, tak pro sociální systém. I tato skutečnost je zlovolná.
Podíváme-li se na podíl celkových výdajů na sociální ochranu k hrubému domácímu produktu, tak i zde vidíme, že tento údaj není pro Českou republiku nijak vynikající. Ve Francii je to přes 30 %, v České republice v roce 2008 podle údajů, které dělají evropské statistické agentury, je to 18,7 %, přičemž evropská sedmadvacítka má průměr 26,4 %. Jsme s Polskem jediný stát, kde tento podíl oproti roku 2000 klesl. Místo toho, abychom se přibližovali aspoň průměru evropské sedmadvacítky, tak se tomuto průměru vzdalujeme, protože tento průměr je zachován.
Jak se tedy chováme v této oblasti vůči vlastnímu obyvatelstvu? Hovoříme o úsporách, ale ty úspory hledáme tam, kde by se měly hledat pouze při systému, který je zneužíván, ale ne tam, kde se ubírá v případě potřeby.
Vezmu jiný údaj. Otázka podpory v nezaměstnanosti nebo v aktivní politice zaměstnanosti. I zde výdaje od roku 2009 výrazně klesají. Je to zvláštní, když v době krize, v době vysoké nezaměstnanosti zrovna tato oblast na svých výdajích šetří. Kdy jindy by měl občan České republiky potřebovat stát než právě v době, ve které potřebuje pomoc? Pomoc, kterou si předplatil také v rámci sociálního zabezpečení ve státní politice zaměstnanosti. A jestli zde bude někdo říkat, že to platí zaměstnavatel, tak musím říci, že daně z toho platí ten zaměstnanec.
Další srovnání - rok 2010, 2011, státní sociální podpora. Úspora - přídavky na děti minus téměř 380 mil., sociální příplatek minus 2,321 mld. - i když tam, uznávám, došlo k určité transformaci -, porodné, rodičovský příplatek, všude to jsou více než miliardy korun. Rozdíl ve státní sociální podpoře mezi rokem 2010 a 2011 je minus 4 mld. 786 mil. 259 tis. Ano, vláda si může tleskat, ministerstvo zajistilo úsporu ze státního rozpočtu, ale ty 4,786 mld. chybějí u těch potřebných.
Vývoj nezaměstnanosti - to je údaj, kterým se pan premiér chlubil. Pátí v Evropské unii. Podívejme se na ten problém trošičku podrobněji. Ano, máme něco přes půl milionu nezaměstnaných, ale když se podíváme, tak vedle nezaměstnaných máme 502 tisíc - přes půl miliónu lidí - v předčasných důchodech. To už máte více než milion lidí. Nemám spočítáno, kolik máme studentů, kteří se zbytečně dlouho drží na studiích a živí je rodiče. To jsou další pracovní místa, která v nabídce na pracovním trhu nejsou. A vedle toho je tu nemálo těch, kteří byli ze systému registrace nezaměstnaných vyřazeni a v evidenci nejsou. Čili ano, tabulka, grafy, statistiky vůči Evropské unii - zatleskejme si, jsme dobří, protože jsme řešili především nezaměstnanost na úkor důchodového účtu.
Nechci říci, že bychom měli zrušit předčasné důchody, protože ti občané většinou nemohli najít zaměstnání na trhu práce, ale nemůže stát přece říkat, že to bude sanovat ze solidárního důchodového pojištění. A jestli to dnes doplácí z daní, tak by to neměl být argument k tomu, že je třeba důchodovou reformu ještě dále přestavět.
A tak se dostáváme k situaci, když vezmeme za základ rok 1993, že ekonomicky neaktivních obyvatel narostlo v České republice téměř o 25 %. To je varující. Žádný stát, ani úspěšný sociální stát, neutáhne takovou armádu lidí, kteří stojí mimo ekonomickou aktivitu. ***