(18.30 hodin)
(pokračuje Opálka)
Ale úvodem. Dnes je zvláštní pátek. Padla vláda v Jordánsku. Jak jsme se dočetli, 235 poslanců v Rumunsku proti 9 položilo vládu v Rumunsku a ČR je na řadě. Musím říci, že situace není jednoduchá jenom v ČR.
Já bych chtěl hovořit především k problematice sociální politiky. Nebudu uvádět všechny argumenty, které jsem již uváděl při projednávání různých zákonů, a proto bych se zaměřil spíše na některá fakta, která zapomněl pan premiér uvést, když uváděl ta, která si myslí, že hovoří pro tuto vládu.
Úvodem bych ale řekl, že situace, která nejenom od ledna, ale už v minulém roce byla na transformovaném Úřadu práce ČR, a doutná to tam stále, situace, jak ji hodnotí Národní rada zdravotně postižených, důchodcovské organizace a avíza, která dostáváme z krajů, ale i z obcí a v dnešní době především od poskytovatelů sociální péče, se samozřejmě odrazila na odbory organizované demonstraci spolu s dalšími iniciativami. A já bych to nehodnotil, jako že odbory překročily své kompetence, protože vždy v této republice, pokud se občanům něco nelíbilo a chtěli změnu, museli vyjít do ulic. A koneckonců odbory jsou také od toho, aby hájily zájmy občanů, a pokud to neznáme, tak je třeba říci, že celá historie vzniku levicových politických stran je založena především na práci odborů, které, když chtěly uplatnit svá práva, potřebovaly vlastní politickou reprezentaci.
Mohli bychom zde číst i řadu osobních lidských příběhů, které by dokreslily situaci, která je v řadě domácností, ale já bych chtěl předeslat: Za 22 let od politického a majetkového převratu politické elity v ČR prohospodařily důvěru národa v politiku, ale také v politiky. A je třeba říci, že napříč politickým spektrem, neboť občané již nerozlišují, kdo v Poslanecké sněmovně hájí jaký zájem, jak hlasuje, o čem hovoří. Tato situace je samozřejmě velice složitá a občané se radikalizují. Dlouho byly politické špičky a jejich pomocníci, ale i občané uspokojováni z peněz z výprodeje státního majetku, z toho, co nahospodařily předchozí generace. Peníze však zákonitě musely jednou dojít, a tak se začalo jít na dluh. A k tomu velkému dluhu 1,6 bilionu korun je třeba prakticky připočíst i ty peníze, které získal stát a obce v privatizačních procesech, a to je už zcela jiné kafe!
Vyvoleným pravice ubrat nechce, a tak se hledají zdroje u tzv. střední příjmové třídy občanů, neboť na těch nejchudších již není co brát. Neoliberalismus zachvátil značnou část Evropy a Mezinárodní měnový fond a jeho Světová banka zde dohlíží na to, aby se tento vývoj neodchyloval a finanční kapitál byl spokojen. Ve prospěch těchto zájmů vykonávají svou misi v ČR vlády zejména od 2. poloviny roku 2006. A proto jsme slyšeli z úst premiéra především strašení, strašení a strašení, ale i sebechválu. Vláda má dle pana premiéra díky své rozpočtové politice dobrý kredit. Nu, možná od ratingových agentur, ale rozumný člověk a hospodář se na naše hospodářství dívá jinak. Byly nezodpovědně, ale promyšleně omezeny příjmy do veřejných rozpočtů. Vedle toho i Česká národní banka nespala a vyměnila zlaté cihly, jejichž hodnota stoupá, za cenné papíry, jejichž hodnota klesá. Stát i obce se zbavily majetku, jednorázové příjmy se utratily, za nájmy už nic neplyne a nyní peníze chybějí všude, kde se podíváte. Nechybějí jen za vysokými neprůhlednými ploty objektů, které hlídají soukromé bezpečnostní agentury. A tak každá vláda počínaje 2. polovinou roku 2006 přijala tzv. batoh. Zákon číslo 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, batoh Mirka Topolánka. Zákon č. 362/209 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2010, zákon, říkalo se někdy Fischera, někdy Janoty. Zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti MPSV, který byl po rozhodnutí Ústavního soudu v dalším roce nahrazen totožným zákonem, ale pod číslem 364/2011 Sb., batoh Nečasův či Drábkův. A k tomu samozřejmě celá řada dalších legislativních změn, které se udály nejenom na úseku, který garantuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Došlo to tak daleko, že se hovoří o tom, že sociální stát je mrtev, že se přežil a že je příčinou neúspěchů, které dneska v Evropě jsou. Nikdo se nedívá na to, že tam, kde sociální stát udržel své pozice, se vyrovnávají s problémy krize, nezaměstnaností daleko lépe než v těch státech, které se daly na platformu neoliberalismu. Sociální stát prý marně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností, což se samozřejmě neoliberálům nelíbí, a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Tento růst a rozvoj nemůžeme hledat na příkladu Řecka, ale třeba na příkladu Finska, Švédska apod.
Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří zajišťování prosperity, omezování chudoby, zajišťování sociální rovnosti, zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluze, zajišťování sociální stability a zajišťování nezávislosti jednotlivců. Řekněte mi, kolegyně, kolegové, co je na těchto principech mrtvého, v čem se tyto principy přežily? Myslím si, že tomu tak zdaleka není.
V čem je tedy základní problém? Základní problém ČR je ve výkonnosti její ekonomiky. Jestli se stále potýká někde na 60 % produktivity práce, jestliže tvorba hrubého domácího produktu neodpovídá průměru EU, není to záležitostí zaměstnanců. Ti vykonávají práci, kterou jim přiděluje zaměstnavatel. Technický rozvoj, produktivita práce je otázka majitelů firem, způsobu řízení atd. atd. V této oblasti je základní rezerva, kde najít peníze. Jenomže ty peníze při novém vytvořeném produktu se rozdělují jinak, než bylo zvykem. ***