(19.00 hodin)
(pokračuje Kováčik)
Pro nás je ale ještě více rozhodující, ještě více zásadní kritika podstaty celého systému, to znamená obsahu a dopadů pravicovou vládou protlačených sociálních reforem. Přestože nesouhlasíme s těmito reformami, nikdy jsme s nimi nesouhlasili a také nikdy souhlasit nebudeme, realita právě života těch nejohroženějších skupin lidí nám říká a jsme přesvědčeni o tom, že i ty omezené dávky, a tím spíše, že jsou pouze omezené, musí být ve sto procentech potřebným včas a bez zbytečných průtahů a problémů vypláceny. A hlavní problém vidíme v tom, že se to v řadě případů v posledních týdnech prostě neděje. O zátěži pracovníků pracovních úřadů, státních zaměstnanců, lidí, kteří pro tento stát pracují, již tady byla řeč a ještě věřím bude.
Poslanecký klub KSČM proto uvítal iniciativu, která měla vésti k tomu, že se pokusíme napravit společně s vládou, s vládní koalicí ty věci tak, aby ohroženým lidem bylo pomoženo, aby systém co nejdříve pracoval, jak má. Myslím si, že tady ani snad nemůže jít o nějaký politický boj, ale jde o velmi citlivé téma dotýkající se statisíců lidí a z hlediska opozice o legitimní a oprávněný požadavek, tedy opozice vůči koalici.
Začasté slyšíme - no, to jste frajeři, vážená opozice! Dřív jste mlčeli a teď najednou nám tady vyčítáte kdeco. Já si dovolím tedy v této souvislosti několik málo připomínek z doby nedávné. Ještě za vlády Mirka Topolánka se tehdejší ministr práce a sociálních věcí, vzpomeňte si, kdo to tehdy byl, ten člověk dnes vykonává funkci premiéra, snažil o vytvoření jednoho centrálního státního sociálního úřadu, který měl soustředit veškerou agendu do jednoho místa. Nestalo se tak. A pročpak se tak nestalo? No protože se proti tomu záměru postavili tenkrát všichni hejtmani. Jen připomínám pro pořádek, byli to téměř všichni hejtmani s jednou výjimkou, pokud se dobře pamatujeme, za ODS. Pouze v Jihomoravském nebo brněnském kraji to byl hejtman z jiné strany, ale také tehdy vládně koaliční.
Pak přišel rok 2010 a v roce 2010 přišla řada na nového ministra. Nový ministr tuto ambici přezval, ale přerušil vládní legislativní proces a problematický materiál předal koaličním poslancům, kteří jej předložili v Poslanecké sněmovně jako svůj poslanecký návrh. Světe, div se, dokonce navrhli jeho projednávání v režimu zrychleného čtení podle § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu Sněmovny! A bylo by zajímavé projít si stenozáznamy! A já, promiňte, pro úsporu času nebudu ty stenozáznamy z tehdejší doby tady citovat. Nakonec totiž proběhlo celkem pět čtení, neboť s návrhem, který prošel zde ve Sněmovně, se neztotožnil ani Senát, ani pan prezident.
Tehdy v roce 2010 - a vracím se k podstatě této části sdělení - už vystoupil v rozpravě, co budu vykládat, ve všech pěti rozpravách v Poslanecké sněmovně a koneckonců i ve výboru pro sociální politiku náš kolega Miroslav Opálka, kterého já osobně považuji za jednoho z největších odborníků na tuto problematiku u nás v republice, nejen v KSČM, a v Senátu k této problematice vystupovala kolegyně senátorka Bayerová. Naše vyjádření, návrhy na zamítnutí a upozornění na problémy korespondovaly už tehdy s návrhy, náměty a názory odborné veřejnosti. Ale také s odbory, také se zástupci Svazu měst a obcí. Vládní koalice však už tehdy svou většinou a svou tvrdošíjností, ta pokračuje dodnes, vždy prosadila ono své vidění. Následky, které teď v této době každodenně vnímáme, se nakonec obrátily formou kritiky proti celé Sněmovně, protože, vždyť to sami víte, když je náhodou nějaké zpravodajství ze Sněmovny v televizi, tak je to vždycky: Sněmovna schválila. Ne vládní koalice nebo poslanci a poslankyně vládní koalice, není z toho opozice vyjmuta. Prostě všichni jsme podle hesla spolu kradli, spolu budou viset. Někteří redaktoři dokonce v rozporu s realitou, v rozporu s pravdou se nechávají slyšet o pozdním probuzení opozice. A já si myslím, že pokud by byl zájem, tak jsem schopen v citacích vystoupení kolegy Opálky a Bayerové tuto věc prokázat.
A tak se nám nahromadilo, dá se říci, tak se nám zřetězilo mnoho problémů. Jak jsem již zmínil, práce na realizaci transformace byly zahájeny, ale musíme říci, že byly zahájeny, a vzpomeňme si, řekl bych téměř protizákonně. Proč? Protože byly zahájeny ještě před přijetím toho zákona. Takže je to podivné, ale i když to bylo zahájeno předčasně před přijetím tohoto zákona, přesto se nedokázalo tu věc nastavit tak dobře, aby alespoň základně dobře fungovala. Navíc na nové moduly informačního systému nebylo podle našich informací vyhlášeno výběrové řízení a Ministerstvo práce a sociálních věcí se dlouze dohadovalo se Svazem měst a obcí a s tajemníky magistrátů a městských úřadů o počtech zaměstnanců, kteří mají být delimitováni, a mezitím se propouštěli kmenoví zaměstnanci okresních úřadů práce. Nová organizační výstavba, neproškolení zaměstnanci, neodzkoušený nový systém v ostrém provozu, nová legislativa. No jakpak jinak než tak, jak to dopadá, to vlastně mohlo dopadnout? O moc jinak to dopadnout nemohlo. A že systém dosud zcela nezkolaboval, je jen a jen zásluha těch lidí, kteří tam jsou v prvé linii, těch úředníků, kteří pracovali nadstandardně, pracovali i ve svém volnu, o víkendech, i za cenu prodloužených směn, zatímco management Ministerstva práce a sociálních věcí právě v souvislosti s náběhem tohoto nového systému pobíral za zvládnutí mimořádných úkolů zcela jistě nemalé odměny. Trošku paradox, že?
Byli jsme a jsme svědky neobvyklého jevu: Státní úředníci se prostřednictvím odborů, ale i napřímo veřejně ozvali. V tak bezvýchodné situaci ztratili onen pro státního úředníka příznačný existenční strach. Jsme i svědky konkurenčního boje starého správce OKsystému, který ztratil své výsadní monopolní postavení a také s ním spojený každoroční pravidelný příjem. Nový správce, resp. noví správci jsou kritizováni za podivné personální propojení na špičky ministerstva. Co je však nejvážnější, a opět se vracíme k tomu, čím jsme začínali - jak já, tak kolegové, kteří hovořili přede mnou, jsme svědky každodenních problémů, které mají klienti tohoto systému, ti, kterým systém má sloužit, klienti, kteří nemají úspory, klienti, kteří jsou životně závislí na pravidelném vyplacení sociální dávky. A pokud vím, některá sdělení, některé maily jdou všem poslancům, to znamená, že jistě i vy dostáváte ve své poště jejich stížnosti a jste tak nepřímými či přímějšími svědky jejich zoufalství, máte šanci sledovat a také si uvědomit, že v řadě případů jde o osobní a rodinné tragédie. ***