(15.20 hodin)
(pokračuje Čechlovský)
Já tady otevřeně říkám, že se zlobím na Legislativní radu vlády. Prostudoval jsem si, co má být úkolem Legislativní rady vlády. Ta při výkonu své působnosti posuzuje legislativní návrhy předložené vládě, přičemž posuzuje, zda jsou tyto v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky vůbec, s mezinárodními smlouvami, s právem Evropských společenství a Evropské unie. A dále Legislativní rada vlády zkoumá předložené legislativní návrhy z hlediska, zda jsou ve všech svých částech i jako celek nezbytné, zda jejich obsah je srozumitelný, jednoznačně formulován a členěn a vůbec jestli jsou v souladu s ostatními závaznými pravidly legislativního procesu.
Jakkoliv mohu tušit, že k vypuštění původní úpravy účelů a cílů vedlo obecně negativní stanovisko Legislativní rady vlády k takzvaně deklaratorním právním normám, což jsem mimo jiné zažil i při projednávání návrhu novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jakkoliv jsem obeznámen s tím, že podle názoru některých členů Legislativní rady vlády nemají být ustanovení týkající se zásad a cílů skutečnými právními normami, neboť vlastně nestanovují žádná pravidla chování a zákony by měly obsahovat pouze právní normy a ne deklarace, zásadně s tím v tomto případě nesouhlasím. Znovu se omlouvám, ale podle mého názoru Legislativní rada vlády v tomto případě prostě udělala chybu. Zákon předložený do Legislativní rady vlády prošel řádně legislativním procesem, byl v souladu s ústavním pořádkem, mezinárodními smlouvami atd., jeho obsah byl srozumitelný, jako celek vzhledem ke kontextu podle předkladatele evidentně nezbytný. A přesto se Legislativní rada vlády dopustila podle mého poměrně rozsáhlých změn.
Nechť se na mě nikdo nezlobí, ale na základě vlastních zkušeností musím jednoznačně deklarovat, že pokud nestanovíme účely a cíle ústavní výchovy a preventivně výchovné péče zákonem, byť možná více deklaratorně, může být naše další snaha když už ne úplně zbytečná, tak velmi, velmi složitá. Neztotožňuji se s názorem, že deklarace do zákonů nepatří. Jednak je to přece právo, které by mělo vyjadřovat také hodnoty, které chceme sdílet a prosazovat, a to v zákoně prostě nemůže škodit. A potom, současná praxe nám jednoznačně ukazuje, že když systém práce s rodinou u ústavních zařízení není jednoznačnou a důležitou součástí jejich každodenní praxe a funguje spíše nahodile a tam, kde je osvícené vedení, tak to prostě v zákoně být má.
Chceme-li vytvořit z ústavních zařízení zařízení kvalitní a myslíme-li vůbec transformaci systému péče o ohrožené děti vážně - a zdůrazňuji, že ze slov mne jako spíše skeptika ústavní péče vyplývá, že nezpochybňuji ústavy jako součást dnešního systému -, musíme prostě podporovat systematickou práci s biologickou, event. náhradní rodinou a nemůžeme se spoléhat jenom na vůli zařízení nebo zřizovatele. Nemůžeme!
Z tohoto místa proto úplně na závěr avizuji, že se budu aktivně snažit pasáže a paragrafy, které v sobě obsahují mnou zmíněnou problematiku práce s rodinou, do zákona zpátky vrátit. Děkuji uctivě.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji. Prosím o slovo pana poslance Pavla Béma.
Poslanec Pavel Bém: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, pane ministře, vážení členové vlády, dovolte, abych začal svůj příspěvek na téma výkon ústavní výchovy u zlobivých dětí v České republice citací z dopisu, který jsem dostal:
Při tvorbě právních úprav je třeba vždy využívat zkušeností odborníků z široké praxe, často i mimo oblast školství, pokud se dotýkáme školské problematiky. Je třeba vážit si každého názoru, který jeho nositel přináší, ale nejenom přináší, dokáže jej také argumentačně obhájit. Již novely vyhlášek o vzdělávání dětí, žáků, studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, novely vyhlášek zákonů o vzdělání a poradenských službách ve školství jsou ve své výsledné podobě velice pochybné kvality. Přestože se v počátcích tvorby na nich podílí odborníci z praxe, minimální respektování jejich názorů se nakonec odráží v komplikacích, které tyto normy do praxe přinášejí. Jinými slovy, když to přeložím, básník, básník. A vytváří virtuální iluze a reality. Ale potom ta reálná, skutečná praxe po schválení příslušného zákonu přináší jenom náklady a komplikace.
Jelikož předkládaná novela ve svých důsledcích naprosto paralyzuje preventivní přínos především diagnostických ústavů a významně omezuje jejich vliv na výchovná zařízení, za která přitom metodicky a koncepčně zodpovídají, dovoluji si vás, vážený pane poslanče, požádat o seznámení s připomínkami vytvořenými členy Asociace náhradní výchovy a sociálně speciálních pedagogů, které nebyly ministerstvem akceptovány.
Dámy a pánové, dovolte mi úvodem, abych poděkoval Ministerstvu školství, že sem přináší novelu zákona 109, o výkonu ústavní výchovy, protože nepochybně si Česká republika takovou novelu zaslouží. Zasloužíme si legislativní vymezení, které by aktuálněji, autentičtěji zobrazovalo skutečné potřeby takzvaných zlobivých dětí.
Dámy a pánové, dovolte mi také, abych se přiznal ke dvojímu konfliktu zájmů nebo jakémusi vnitřnímu sporu. Ďáblův advokát ve mně říká: Proboha, ty bys možná k tomu neměl vůbec nic říkat! Ad jedna proto, že jsi vždycky patřil mezi tak trošku zlobivé děti, takové ty, které tady byly označeny ústy Jarky Wenigerové, paní poslankyně, vaším prostřednictvím, paní předsedající, jako AD/HD nebo jako děti s hyperkinetickým syndromem, jako ty živé, které se zajímají o všechno možné, ale které si prostě a jednoduše zaslouží specifickou pozornost a péči. Druhý můj vnitřní konflikt zájmů spočívá v tom, že snad dvacet let - já vás zde s tím pravidelně seznamuji, co vlastně všechno dělám, protože to považuji za korektní - pracuji jako odborný garant a supervizor zařízení, které má nekonečně dlouhý název. Snad nejdelší, jaký já jsem kdy u specializovaného zařízení viděl. Když to zkrátím, tak navrhovaná novela zákona se dotýká 1. diagnostických ústavů, 2. dětských domovů, 3. dětských domovů se školní jídelnou a 4. středisek výchovné péče. Tak zařízení, kterého já jsem odborným garantem zhruba dvacet let a kde pracuji dodnes jako supervizor a pobírám tam sice malou, ale přesto pravidelnou měsíční mzdu, se jmenuje tím názvem, který vymezuje všechna tato specifická zařízení. Je tedy jak diagnostickým ústavem, tak dětským domovem, tak dětským domovem se školní jídelnou, tak střediskem výchovné péče. Proč to říkám? Protože asi nejspíše na rozdíl od většiny z vás a možná že částečně i na rozdíl od některých, ne všech, ale některých tvůrců této novely zákona tak malinko do problematiky vidím.
Dovolte, abych k ocenění, které jsem před chviličkou uvedl na adresu Ministerstva školství, že je dobré, že zákon o zlobivých dětech, péči o ně, tady vlastně Poslanecká sněmovna na stole má, že to svým způsobem představuje jistou dávku odvahy ze strany pana ministra, ještě podtrhl, proč si myslím, že to je dobré, a proč si myslím, že v tom obecném vymezení cíle ten zákon je naprosto legitimní a správný, na rozdíl a navzdory citaci, kterou jsem uvedl, zástupce, nebo dokonce předsedy Asociace náhradní výchovy. A ještě další odborná instituce ve sdělení byla reprezentovaná.
Zcela zásadní - a teď cituji z důvodové zprávy - zcela zásadní změnou je předpokládané využívání preventivní výchovné péče ve střediscích preventivních služeb - přejmenované jako středisko výchovné péče - ve větším rozsahu destigmatizace středisek a snížení počtu dětí v ústavní péči tím, že bude kladen větší důraz na prevenci a poradenství.
Prosím vás, co víc bychom měli chtít asi v dnešní době, než klást větší důraz na prevenci a poradenství? My přece víme, že jeden gram té prevence vyváží jeden gram následné léčby nebo terapie. A ten jeden gram následné léčby nebo terapie, slovy pana exprezidenta Spojených států Kennedyho, vyváží jednu tunu nákladů, které společnost platí za výkon represivních orgánů v okamžiku, kdy se to zlobivé dítě z té role, ve které se o ně staráme v preventivně výchovných ústavech, promění do té role, kde se o ně staráme v léčebných ústavech, a následně promění do té role, kdy se o ně staráme jako represivní orgány ať už policie nebo specializovaných orgánů v zákonné represi, nebo v konečném důsledku samotného výkonu trestu nebo toho, co výkonu trestu předchází. ***