(15.30 hodin)
(pokračuje Bém)
Takže konstatování, že se chceme více zaměřit na prevenci, je samozřejmě naprosto autentické a aktuální a je správné. Prostě my chceme investovat energii do preventivních výchovných investic nebo intervencí daleko spíše než do následného řešení problémů v podobě léčby, ať už léčby s rodinou, jak říkal pan kolega Čechlovský, ke které já bych se vždycky přimlouval, anebo léčby bez rodiny, což je ta daleko horší varianta, která dává tomu konkrétnímu zlobivci nebo zlobivkyni daleko menší šanci na skutečné zapojení a integraci do normálního života bez trestněprávních konsekvencí nebo bez příslušných sociálních stigmatizací. Samozřejmě, že to je i pro společnost výhodné, protože to šetří peníze. To je ten jeden gram, jeden kilogram a jedna tuna.
Pravda ovšem bohužel je, že když takovouto obecnou konstataci obecně konstatujeme v důvodové zprávě a pak se snažíme v paragrafových zněních nalézt odpovídající text zákona, tak zjistíme, že vlastně mezi praktickou realitou, tím funkčním algoritmem každodenního fungování střediska výchovné péče, diagnostického ústavu anebo toho děcáku, toho dětského domova ať už s jídelnou nebo bez jídelny, tak vlastně nemusí tak úplně docházet k naplnění toho cíle, zjednodušeně řečeno. Jinými slovy, že básník může básnit, ale realita pak mluví svým životem. A já se přiznám, že jsem poněkud zklamán.
Kolega Čechlovský i paní poslankyně Wenigerová se dotkli problematiky, jak vlastně návrhy novely zákonů vznikají. Ony někde vzniknou na půdě ministerstva, promlouvají do nich odborné instituce, odborníci, odborné asociace. Následně běží předloha zákona vnitřním nebo vnějším legislativním kolečkem třebas i do Legislativní rady vlády a pak tam dojde k nějakým iracionálním, obtížně pochopitelným nebo zdůvodnitelným změnám a ten zákon se vrací a pak už tím věcně příslušným ministrem je prostě a jednoduše předkládán, protože je jednodušší jej předložit než se přiznat k tomu, že ten zákon je špatný.
Vážený pane ministře prostřednictvím paní předsedající, přiznám se, že jsem zklamán. Jsem zklamán, že v konečném návrhu novely zákona se dotýkáme pokusu o sociální inženýrství. Víte, představte si diagnostický pobyt zlobivého dítěte, kterému je 13 let, které na Jižním Městě vykradlo čtyři automobily, občas si u toho zapálilo trávu, v horším případě jinou omamnou a psychotropní látku s dramatičtějším účinkem na psychiku organismu a dostalo se do sociálního kontextu vrstevnické party, kde čím víc, tím lépe. A to zlobivé dítě, zlobivec či zlobivkyně se dostává na jakousi pomyslnou šikmou plochu. A teď si představte situaci, kdy přichází okamžik diagnostického pobytu v zařízení, které je násilným krokem rozhodnutí soudu anebo které je dobrovolným aktem rozhodování na ose dítě a zákonný zástupce, povětšinou rodič. Co myslíte, ve které etapě nebo ve které roli dotyčného zlobivce máme větší šanci pomýšlet na efekt nebo úspěch nejenom diagnostického pobytu, ale vlastní terapeutické intervence? V případě, že to je befel represivního orgánu, kterým v tomto ohledu soud nepochybně je, anebo v okamžiku, kdy se jedná o diagnostický pobyt, který je věcí dobrovolného rozhodnutí vznikajícího na ose rodič-rodina-příslušný klient, pacient, dítě. Samozřejmě, že odpověď v 99 % případů přinese správné stanovisko v tom druhém algoritmu. Prostě a jednoduše, dobrovolný pobyt, který zde byl interpretován jako něco, čemu se chceme vyhnout, je naprosto z hlediska předkladatele toho zákona iracionální, nesmyslné si myslet, že je zbytečně vyhozenou investicí. Naopak, upřímně řečeno, už ten samotný akt interakce mezi rodinou, soudem a příslušným specializovaným zařízením o tom, jestli se dobrovolného pobytu dotyčný či dotyčná zúčastní, nebo ne, je ve skutečnosti terapeutickou intervencí. Už to samotné rozhodování je terapeutickou intervencí.
Jinými slovy, cíl navrhované novely zákona, skvělý. Obecně vydefinované cíle, ale i ty specifické, které já nechci citovat, protože bych vlastně musel číst znovu důvodovou zprávu, upřesnění účelu a cíle preventivně výchovné péče ve středisku preventivních služeb - super, to je skvělé. Přesun od ústavních k ambulantním službám. Samozřejmě tím neříkáme, že se zruší ústavy. To není prostě možné, protože vždycky bude existovat určité procento zlobivých dětí, ať už to budou dívky, nebo to budou chlapci, u kterých nebudeme mít jinou šanci, než je umístit v těch ústavech, zjednodušeně řečeno, v těch pobytových zařízeních. Ale samozřejmě akcentovat ambulantní, levnější a svým způsobem i civilizovanější, z hlediska rodiny ohleduplnější formy intervence je naprosto správné.
Takže to bych zase opakoval, v čem v obecně vymezených i specificky vymezených cílech předklad návrhu novely zákona je správně. To, v čem se nicméně v reálné praxi - a tam jsem přesvědčen nikoliv na 99,9 % jako člověk, který tato zařízení zná, nevím, jestli jako své boty, ale poměrně velmi zblízka -, to, v čem se liší, je například skutečnost, že tento sociálně inženýrský návrh ve skutečnosti opravdu pomíjí možnost, aby se zlobivé dítě zúčastnilo dobrovolně diagnostického pobytu. Vždyť to svým způsobem jde i proti smyslu reformy všech možných zákonů v oblasti sociálních služeb, nejenom v oblasti vzdělávání, kde naopak akcentujeme, a to prosím pěkně neakcentuje jenom pravice, to dnes zcela logicky přirozeně akcentuje i levice, kde akcentujeme individuální rozhodování. Jistě namítnete, co nějaký 13letý zlobivec, to zlobivé dítě, má co akcentovat? Ne, to akcentují jeho rodiče, můžete namítnout. Ale ti přece mohou za to, že to dítě je zlobivé. A dotkneme se otázky genetických dispozic, že u některých diagnóz zlobivých dětí zjistíme, že jsou genetickou zátěží, u některých zjistíme, že jsou získanou zátěží, u jiných zjistíme, že jsou kombinací vrozené a získané zátěže. V každém případě ale u každé z nich zjistíme, že v oblasti resocializace, terapeutické intervence, efektu, výchovy, léčebné péče absolutně klíčovou roli hraje, jak říkala kolegyně Wenigerová a kolega Čechlovský, rodina, zákonný zástupce, rodinné systémy, zázemí mimo rámec specializované intervence, specializované oblasti výkonu ústavní výchovy, ať už se jedná o diagnosťáky, střediska výchovné péče, dětské domovy nebo děcáky, s jídelnou nebo bez jídelny.
Takže se vracím na začátek. Já bych si hrozně přál, abychom v průběhu druhého a následně i třetího čtení, abychom v diskusích ve výborech se byli schopni prosím pěkně vrátit k původním cílům, se kterými byl návrh zákona dáván dohromady. Hrozně bych si přál, abychom našli odvahu a aby i ministerstvo našlo odvahu, aby i zpracovatelé návrhu zákona našli odvahu přihlásit se k tomu, co bylo v původních textech a původních materiálech - pane ministře -, které byly předkládány do legislativního kolečka, abychom se byli schopni k nim vrátit. Abychom se byli schopni znovu z toho sociálně inženýrského rigidního a nesmyslného modelu, který nemůže přinést konečný efekt, vrátit k logice běžné praxe. K vědomí, že nejsme schopni každé zlobivé dítě zaškatulkovat do jedné diagnózy a k té diagnóze diferenciálně diagnostickým filtrem přiřadit jeden typ zařízení. To prostě není možné! Tak to nikdy nebude fungovat! Vždyť lidská psychika, tím spíše lidská psychika dítěte, tím spíše lidská psychika dítěte zatíženého, dítěte, které je nějakým způsobem disponováno, ať už genetikou, vrozenými aspekty anebo tou získanou zkušeností života 13-, 12-, 11-, 10letého, sedmiletého, to je jedno, prostě v rodinném systému, který je dysfunkční. Anebo který je někde disponující k nějaké patologii. Zjednodušeně řečeno. ***