(12.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji panu ministrovi. Mám zde osm přihlášek do obecné rozpravy. Nejprve pan poslanec Jiří Paroubek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážená vládo, vážená paní předsedající, kolegové, kolegyně, v úvodu mého vystoupení mi dovolte, abych ještě reagoval na slova pana ministra financí o návrhu k hazardu, o kterém tady hovořil, respektive o těch důsledcích, které z toho vyplynou. Já tuto záležitost nepovažuji pro český sport za dobrou dohodu a doufám, že nebudu sám, kdo o tom bude hovořit, protože těch 800 mil. korun, které pan ministr financí, o kterých hovoří, že je českému sportu dá, tak to de facto pro sport znamená ztrátu zhruba 1 mld. 200 mil. korun. Je potřeba to tady veřejně říct, veřejně říct, kdo se na této dohodě podílel, že to byl ministr financí Kalousek z TOP 09 a předseda senátního klubu sociální demokracie pan Vícha. To jsou lidé, kteří mají toto na svědomí. Takže to bych chtěl říct v úvodu. Myslím si, že tato záležitost samozřejmě pro český sport bude mít velmi neblahé důsledky.
Dámy a pánové, až dnes skončí debata o státním rozpočtu a dojde na hlasování, skončí to, co bych nazval jakousi rozpočtovou secvičnou. Opravdový rozpočet máme projednat, dosud pan ministr financí hovořil o tom, že někdy v únoru, teď už slyšíme na jaře, protože vláda, jak říká, v době příprav této fiktivní verze ještě nevěděla, co bude v příštím roce doopravdy. Ale co když ani na jaře, a to je velmi pravděpodobné, nebude jasné, co nás v roce 2012 čeká? Takhle bychom mohli schvalovat rozpočet, jeho změny každé tři či čtyři měsíce, anebo to vláda udělá jako v roce 2009, s tím už pan ministr financí zkušenost má, kdy změnu rozpočtu udělala až v závěru roku a výsledkem byl největší deficit v českých a československých dějinách. A co když se koalice nedohodne? A co když se poleká ve druhé polovině příštího roku důsledků zvýšení DPH na 19, či 20 %? Co když lidé mezitím pochopí, že se od nich čeká v jejich obětech příspěvek na zvyšování životní úrovně těch nejbohatších a doplňování toho, co si z veřejných zdrojů odloupne korupce? Co když si lidé začnou zřetelněji uvědomovat, že jde o jednoznačnou snahu odpojit zemi od vyspělejší části Evropy? Co když se jim začne zajídat tahle cesta neznámo kam? Ale směrem na západ to určitě není.
Zrušení progresivního zdanění od roku 2008, praktická neexistence majetkových daní, teď dokonce i zrušení daní z dividend nepřipouštění myšlenky na daň z finančních transakcí a další kroky, které jsou v nejvyspělejších zemích Evropy a světa nemyslitelné, jdou neomylně za tím, aby příjmy státu byly nedostatečné. Není to náhoda. Potřebují deficity jako klíčový argument, že stát na veřejné služby nemá, a nezbývá tedy, nežli je privatizovat. Jedná se pouze o trik předstírání, že republika není schopna profinancovat řádné fungování státu. V tuto chvíli pak tento tah je zpestřen důsledky toho, že se do něj pustili diletanti, které blížící recese opravdu zaskočila. A protože zoufalství podněcuje k zoufalým činům, slyšíme náznaky toho, že vláda bude chtít využít i nové vlny recese ve prospěch svého cílového projektu. Chce jej využít jako omluvu pro to, že dál už by mohla začít překračovat i hranice ústavnosti.
Jde přece o všechno. Tušíme to z temných hrozeb ministra financí Kalouska, že příští rok bude možná nejhůře za posledních dvacet let a že sociální stát a možná i demokracie budou muset jít stranou. Cituji: "Budeme prostě muset hledat úplně jiné vzorce uvažování a státní správy." To řekl ministr financí Kalousek na setkání se starosty středočeských obcí a vysvětlil, co tím myslí. Cituji: "Budou padat tabu, tabu o sociálních státech a naše tabu o daňové demagogii, budeme prostě bojovat o přežití." Jaké vzorce uvažování a státní správy to budou? Jde o všechno. Komu? Ptejme se, komu jde o všechno. Přesně tohle je otázka, která vyžaduje hlasitou odpověď. Řeči o demagogii jsou slova o provaze v domě oběšencově.
Z poznámek některých členů vládního poradního sboru NERV, které zaznamenali redaktoři serveru Aktuálně, už je patrný zájem o zkušenosti, jak postupují v této fázi zkrachovalé vlády Estonska a Lotyšska. A tam už to nemá se sociálním státem opravdu nic společného. Ano, vršící se dluhy státu, rozklad jeho klíčových funkcí od bezpečnosti a justice přes zdravotnictví a školství až třeba po kolabující veřejnou hromadnou dopravu, bez které se lidé nedostanou do zaměstnání, to všechno je důsledkem mičurinských daňových a legislativních zásahů, které nás řadí po bok krachujících postsovětských republik na baltském pobřeží. Odtud pocházejí průkopníci rovné daně. Nyní je můžeme následovat dál.
Pokud jde o to, zda půjde demokracie stranou, není to nic nového. Zatím šla stranou pokaždé, když vláda do návrhu rozpočtu vložila a prosadila nerealistická čísla. Debata se vyprázdnila, konflikty se utlumily nesplnitelnými sliby, a když později došlo na dělbu kořisti, odehrálo se to už mimo dohled Sněmovny. Ani letos to není náhoda, že schválený rozpočet půjde krátkou cestou pod stůl. Je to metoda, téměř každoroční rituál. Je to doklad neschopnosti vládnout a spravovat tuto zemi. Jediné, co by nám mohlo v tuto chvíli pomoci, by bylo, kdyby s tímto rozpočtem na rok 2012 zmizela v nenávratnu i tato vláda. Popravdě tohle jí radit nemusíme, je si vědoma, že její čas se krátí. I když se teď třeba ještě zuby nehty u moci udrží, volbami to skončí. Ani další série Kubiceho zpráv a podobných triků nebude schopna zvrátit vítězství opozice.
Vláda proto myslí o krok dál a to, co nám tady ve státním rozpočtu chystá, je typická jedová pilulka, která má odradit, nebo podlomit morálku nástupce. Až bude opozice přebírat moc, má ji dostat s rekordními dluhy, má se brodit bažinami neřešitelných ekonomických problémů a pavučinou prapodivných a bizarních zákonů prosazených touto vládou, včetně například občanského zákoníku plného kuriozit. Skutečnost, že za kritický stav českého státního rozpočtu si může především česká vláda sama, neznamená, že události, které se odehrávají v sousedství, dlužnická krize států a riziko rozpadu eurozóny, jdou tak trochu mimo nás. Vláda a koalice nejsou schopny, včera jsme to tady viděli názorně v debatě ve Sněmovně, přijít s jasným, jednotným a státnickým stanoviskem.
Hlavní problém eurozóny je, jak se zdá, ve vnitřním nesouladu jednotné měny a nejednotných fiskálních politik národních států. Mezi navrhovaná řešení patří i fiskální unie, větší dohled nad vytvářením a čerpáním národních rozpočtů. Okamžitě vznikne otázka, zda by si česká vláda mohla dovolit dělat při projednávání státního rozpočtu prakticky každoročně z občanů legraci, kdyby se musela více podřizovat společným evropským kritériím. Jestli by mohla tak vesele fantazírovat, kdyby musela hájit svá čísla z hlediska fiskální logiky, nikoliv z hlediska převahy hlasů, která snadno umlčí a převálcuje jakékoliv námitky opozice. Ostatně i dnes budeme svědky takové situace.
Zatím se bohužel v Evropské unii především řeší situace, kdy jsou peníze už v nenávratnu, o něco podrobnější pohled je v oblasti užití evropských fondů. Je charakteristické, že tam se české čerpání tragicky zadrhlo kvůli hrozbě korupčního zneužití těchto fondů. V prvních několika případech už budeme dokonce peníze vracet. ***