(20.00 hodin)
(pokračuje Marková)
Před nástupem do zdravotnického zařízení si tedy budou muset pacienti především přečíst sazebníky s cenami, které si budou vytvářet individuálně samy nemocnice. S trochou nadsázky lze tuto situaci charakterizovat slovy prof. Žaloudíka otištěnými v jednom z médií: "Lehčí sádra však nyní povýší nejen na vytoužený materiál, ale také na symbol nadstandardu a memento proměn zdravotnictví pro všechny voliče, kteří z těch i oněch důvodů dále potáhnou své těžké sádry. Za trest, že nejsou zdravější, že nerestituovali, že lépe nespekulovali, nebyli obratní v privatizačních vlnách, investování nebo v čerpání fondů, že výhodněji nepodnikali, nejlépe s veřejnými prostředky."
Nelze souhlasit s navyšováním již dnes pro mnohé neúnosné, protože průměrné 17procentní, spoluúčasti pacientů. Nebyla nám předložena jasná analýza dopadů spoluúčasti na některé skupiny občanů - zdravotně postižených, chronicky nemocných a nízkopříjmových. Připomínám, že na tuto panem náměstkem Noskem několikrát přislíbenou analýzu čekám doposud. Česká republika je tak nyní jedinou zemí ve vyspělé Evropě, která nemá stanoveny limity na spoluúčast při pobytu v nemocnici. Dnes existující tzv. sociální limit dlouhodobě prokazuje svoji opodstatněnost. Přitom do tohoto limitu nejsou započítávány všechny poplatky a veškerá spoluúčast.
Již při minulých projednáváních jsem hovořila o tom, že Ministerstvo zdravotnictví ve spěchu a velmi arogantně předložilo v podstatě polotovar. O tom svědčí i samotná důvodová zpráva, která obsahuje i připomínku Ministerstva financí. Cituji: "S ohledem na značný rozsah materiálu by důvodová zpráva měla mít větší informační přínos, např. obsahovat přehled dotčených právních předpisů a nově zaváděných pojmů. Doporučujeme, aby byl zpracován přehled nového názvosloví a případnou změnou věcného obsahu."
Důvodová zpráva také mluví o tom, že se navrhovanou právní úpravou sleduje dosažení úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních ekonomicky vyspělých zemích Evropské unie. Myslí se tím v zemích EU 15, kde se ale do zdravotnictví dává průměrně 10 % hrubého domácího produktu, a u nás je to pouhých 7 %. Přesto úroveň našeho zdravotnictví je prozatím srovnatelná. Ministerstvo zdravotnictví tak chce podle mého názoru srovnat pouze výši spoluúčasti a pacienti si zaplatí za to, co bylo dosud hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, to znamená, že se v podstatě rozděluje zdravotnictví na to pro bohaté a ty, kteří nebudou mít dost peněz v peněžence nebo na připojištění. Bohužel paragraf o finanční dostupnosti bychom v tomto zákoně hledali marně. Občané, kteří nedosáhnou ani na průměrnou mzdu, i když jich jsou dvě třetiny, totiž tuto vládu a pravicovou část Poslanecké sněmovny patrně vůbec nezajímají.
Návrh zákona o zdravotních službách, jak již bylo řečeno, ruší zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a přitom podle názoru některých odborníků nepřejímá tento nový zákon všechna důležitá ustanovení. Dosavadní komplexní pojetí péče o zdraví všech občanů se redukuje na zdravotní služby o nemocného jedince. Ministerstvo zdravotnictví se vzdává koordinační funkce ve zdravotnictví a zbavuje se zodpovědnosti za rozvoj tohoto pro lidi tak důležitého oboru. Ruší se účast profesních organizací a profesních občanských sdružení na zabezpečení odbornosti jejich členů k výkonu povolání, tvorbě sazebníků, které souvisejí s výkony zdravotní péče, tvorbě cen léčiv a zdravotních prostředků, tvorbě obecně závazných právních předpisů, udělování oprávnění k provozování nestátních zdravotnických zařízení, výběrových řízení na obsazování vedoucích funkcí ve zdravotnictví. Ruší se tato důležitá ustanovení o zdravotnických zařízeních a pravomocích ministerstva. Zdravotnická zařízení se zřizují, spravují, provozují a ruší podle jednotných celostátních zásad stanovených Ministerstvem zdravotnictví pro uspořádání a rozvoj sítě zdravotnických zařízení, pro organizaci a provoz těchto zařízení, pro jejich typy a označení, funkční náplň, členění normativy a standardy jejich vybavení.
Druhé, co se ruší a patří to do pravomoci ministerstva, že Ministerstvo zdravotnictví je oprávněno zakázat zřízení, stavbu nebo provoz zdravotnických zařízení, jež by bylo v rozporu s těmito zásadami. Tady máme důkaz toho, že Ministerstvo zdravotnictví se skutečně vzdává své koordinační funkce ve zdravotnictví, a tím se také zbavuje své zodpovědnosti.
Druhá námitka a důvod, proč kritizujeme zákon o zdravotních službách, je, že návrh zákona zásadním způsobem oproti dosavadnímu zákonu č. 20/1966 snižuje právo pacientů na kvalitní péči lege artis. Nová definice tohoto pojmu, kdy pacient má právo na péči na náležité odborné úrovni, kterou se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti, znamená - a zdůrazňuji objektivní možnosti - ve skutečnosti veliký problém. Pod pojem konkrétní podmínky a objektivní možnosti je totiž možné zahrnout cokoli a vymahatelnost nároku pacienta na kvalitní péči je tím velmi omezená. Znamená to, že i když jedním z důvodů, proč tento zákon měl být přijat nebo má být přijat, je to, že je to určeno pro pacienty, tak vlastně práva pacientů se dále výrazně omezují. V podstatě se ruší svobodná volba lékaře, pacient se musí řídit vnitřním řádem zdravotnického zařízení, který může práva pacientů výrazně omezit sám o sobě.
Ani navrhovaná "lepší možnost" stěžovat si na lékaře prostřednictvím ošetřujícího lékaře nakonec nepovede ke zlepšení. V procesu vyřizování stížností se nakonec promlčí lhůta k uplatnění nároku pacienta u soudu. Právo na tzv. druhý názor nebude příliš platné, když ke druhému názoru nelze udělat doplňková vyšetření.
Třetí důvod. Zákon podle našeho názoru, a nejenom našeho názoru, nepřípustným způsobem zasahuje do soukromí občanů v té nejcitlivější oblasti, kterou jsou informace o zdravotním stavu a o rodinné anamnéze. Je problematické, aby bez souhlasu občanů byla vytvářena obrovská databáze obsahující veškeré údaje související se zdravotním stavem a onemocněním, způsoby léčby sociodemografické a diagnostické údaje, osobní, rodinnou a pracovní anamnézu pacienta včetně posouzení jeho aktuálního zdravotního stavu, údaje o poskytovaných službách, veškeré identifikační údaje pacienta včetně jeho rodného čísla a veškeré údaje o lékařích, kteří péči poskytovali. Tato databáze nemá ve světě obdoby a znamená obrovské nebezpečí zneužití, zvlášť pokud by neměla být nijak zvlášť zabezpečena a spravována nějakou ministerstvem určenou firmou a bude k ní mít přístup velké množství lidí. Občané mají ústavní právo na ochranu soukromí a toto by mohlo znamenat nepřípustný zásah do ochrany soukromí. ***