(21.00 hodin)
(pokračuje Lesenská)
Teď bych se chtěla dotknout některých legislativních souvislostí. Předložený návrh zákona lze charakterizovat jako obsáhlou novelu zákoníku práce. Celkem obsahuje 323 novelizačních bodů, v nichž však velká část navrhovaných změn v porovnání s dosavadním stavem představuje pouze dílčí technické či vyloženě gramatické změny spočívající v tom, že ke zvýraznění kogentnosti, tj. právní závaznosti určitého jednání, se příslušné slovo či slovní spojení vyjadřující povinnost jednat určitým způsobem má nahradit důraznějším slovním vyjádřením. Jako příklad lze uvést formulaci změn obsažených v článku I bodech 104-115, 195-204 nebo 232-241. V tomto smyslu u značného počtu novelizačních bodů, nejméně tak zhruba třetiny z nich, z hlediska jejich právních důsledků k žádné věcné ani výkladové změně ve vztahu k dosavadní právní úpravě nedochází.
V řadě případů jde také o to, že dosavadní úprava, jejíž podstata se vlastně nijak nemění, se pouze v návaznosti na další věcně související navrhované změny z dosavadního ustanovení zákoníku práce vypouští a zařazuje do jiného, nově vkládaného či novelizovaného ustanovení zákoníku práce. Jako příklad lze uvést změny obsažené v článku I body 35, 37, 40, 74, 306. V uvedeném kontextu je proto účelné vnímat předložený návrh novely zákoníku práce v obecném pohledu tak, že ne každý novelizační bod, byť se v něm jedná o zrušení dosavadního ustanovení nebo o nově doplňované ustanovení, resp. o nové znění dosavadního ustanovení, vyjadřuje věcnou či jinou právně významnou změnu dosavadní právní úpravy.
V tomto smyslu by navrhovanou novelu zákoníku práce bylo možné obecně hodnotit jak pozitivně, tak kriticky. To je však záležitost spíše věcného a politického přístupu k hodnocení navrhovaných změn. Z hlediska čistě legislativního je však účelné uvést, že některé z navrhovaných změn mohou vyvolávat pochybnosti o jejich ústavnosti, případně o jejich obsahové jednoznačnosti ve vztahu k možným právním důsledkům. Některé z těchto případů uvedu dále, tedy k jednotlivým ustanovením.
Podle uvedených novelizačních bodů se má v zákoníku práce doplnit úprava týkajících se některých práv a povinností zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práceneschopného pojištěnce podle zákona o nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení. Zaměstnanec bude mít zákoníkem práce stanovenou povinnost dodržovat ve vymezeném období dočasné pracovní neschopnosti, kdy mu podle platné právní úpravy bude náležet náhrada mzdy, platu nebo odměny, ošetřujícím lékařem stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek. V případě, že zaměstnanec tuto povinnost poruší zvláště hrubým způsobem, zaměstnavatel mu bude moc dát výpověď.
K navrhované úpravě lze z pohledu ústavních principů tvorby práva poukázat na to, že Legislativní rada vlády ve svém stanovisku k úpravě směřující k zavedení nového výpovědního důvodu pro zaměstnavatele uvedla výhrady spočívající v tom, že do vztahů soukromoprávních, založených na formální rovnosti stran, nelze ve prospěch jedné ze stran zavádět sankční ustanovení spočívající v postihu druhé smluvní strany za porušení předpisů v oblasti práva veřejného, neboť za a) taková úprava věcně nesouvisí s výkonem práce podle pracovněprávních předpisů a nemá žádnou souvislost s plněním pracovních úkolů, za b) případné provinění zaměstnance proti veřejnoprávní úpravě musí být posuzováno ve formálním řízení veřejnoprávní povahy, ve kterém zaměstnanci musí být dána možnost se hájit, a to i soudní cestou, např. při porušení režimu vycházek při pracovní neschopnosti z důvodu návštěvy zdravotnického zařízení při zhoršení zdravotního stavu apod. Porušení povinnosti uložené veřejnoprávními předpisy musí být postihováno toliko v režimu veřejného práva, do něhož pracovněprávní vztah nespadá. Legislativní rada vlády vyslovila názor, že navržená právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména se zásadou proporcionality. Bylo by zřejmě účelné vzít uvedený právní názor v úvahu a zvážit vypuštění navrhované úpravy z předloženého návrhu zákona.
K čl. I bodu 22: Návrh zákona upravuje nově neplatnost právních úkonů pro nedostatek písemné formy. Jedná se o § 20 zákoníku práce, s čímž jsou spojeny další důsledky. Znění § 20 obsažené ve vládním návrhu zákona bylo v Poslanecké sněmovně přijetím pozměňovacího návrhu celkově změněno, zejména pokud jde o doplnění úpravy obsažené v odst. 2, což ve svém důsledku znamená, že k úpravě obsažené v předloženém návrhu zákona není k dispozici odpovídající odůvodnění. V této souvislosti lze odkázat na legislativní výhradu uvedenou v rámci obecných připomínek v informaci legislativního odboru k senátnímu tisku č. 193. Navrhovaná úprava přitom v kontextu s ostatními ustanoveními navrhované novely zákoníku práce může být vnímána jako ne zcela jednoznačná, připouštějící více možných, a tudíž rozdílných právních výkladů k samotné otázce absolutní či relativní neplatnosti právního úkonu, což je z hlediska právních důsledků navrhované úpravy problém velmi podstatný. S tím totiž vcelku nepochybně souvisí i otázka posuzování právních úkonů učiněných v návaznosti na původní neplatně učiněný právní úkon, např. následné sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad, sjednání dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách apod., nebo otázka týkající se aplikace některých souvisejících zákonných ustanovení, zda bude vůbec možná či správně pojatá.
Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava může vést při jejím uplatňování k nejasnostem a právním sporům, u nichž lze stěží předpokládat, jak budou posuzovány a vykládány soudy, bylo by účelné, aby zástupce předkladatele blíže objasnil, s jakým záměrem byla změna oproti vládnímu návrhu zákona zpracována a jaké právní důsledky a s jakou právní relevancí by z ní měly či mohly být dovozovány. K této úpravě je účelné poznamenat, že s ní věcně souvisí také změny navrhované v souběžně projednávaném senátním tisku č. 194, kde je v části páté novelizován zákon o inspekci práce, kde se nově navrhují sankce za nedodržení písemné formy pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, a to až do výše 10 mil. korun.
K navrhované úpravě zákoníku práce je dále účelné uvést, že bude umožňovat, aby mezi týmiž smluvními stranami existoval pracovní poměr na dobu určitou maximálně devět let, tak jak jsem již zmiňovala, tři krát tři roky, a následně by mohlo dojít k dalšímu uzavření pracovního poměru na dobu určitou až po dalších třech letech. ***