(18.20 hodin)
Poslanec Miroslav Váňa: Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, paní místopředsedkyně. Mnoho tady o rozpočtu bylo řečeno, takže by se mohlo zdát, že už nic nového, nic objevného ani není možno zde sdělit. Přesto, kdybych se měl, kolegyně a kolegové, s vámi rozdělit, co mě osobně nejvíc rmoutí, tíží a trápí na rozpočtu, tak je to ta věc, že rozpočet je sestaven, jako kdyby žádná krize nebyla. Jako kdyby ekonomika frčela, jako kdyby se kola výroby točila, jako kdyby se nedělo vůbec nic. A to, že se děje setsakramentsky po celém světě, v celé Evropě, to, že se děje u nás, to, že se přestává téměř vyrábět, to, že se přestává stavět, to, že je zde nebezpečí, že nám bude padat jedna stavební firma za druhou, no tak pakliže to nevíme, tak to kromě nás vědí všichni.
A já nemám nějaký pocit, že rozpočet by si s tím dělal starost. Já nemám pocit, když ten rozpočet jsem četl několikrát, a řekl bych snad poctivě, tak jsem nenabyl dojmu, že ten rozpočet v sobě skrývá nějakou energii, která by podpořila výstavbu nové dopravní infrastruktury. Ta energie je tam téměř v roli... několik takových, jako by ukápla kapka z kohoutku vodovodního. Je tam naprosto nedostatečné zdrojové krytí rozpočtu dopravní infrastruktury. Chybějí tam peníze na výstavbu dopravní infrastruktury a to se nutně vrátí a promítne, obávám se, že velmi zle a velmi špatně, nejen do stavebnictví jako takového, ale do toho pulzu a do tempa ekonomiky.
To samé bych mohl říci o problematice bytového fondu a bydlení. Když si srovnám, kolik bylo věnováno peněz do bydlení obecně, abych tady nevyjmenovával výčet programů dřív, a pro rok 2012, tak je to obrovský rozdíl. A já jsem přesvědčen, že zrovna bydlení a zrovna doprava, to jsou dva segmenty, které v sobě skrývají multiplikační efekt, kde vynaložená koruna se vrací státu velmi efektivně a výhodně. A to státní rozpočet zkrátka v sobě nemá.
Dámy a pánové, nikdo z nás, aspoň většina z nás nechce škodit naší zemi. Nikdo z nás programově a cíleně nechce zemi bezhlavě a bez rozmyslu zadlužovat, nikdo nechce zadlužovat naše děti. Ale pravice a levice se zkrátka liší. Je to dáno z jakéhosi popisu práce, je to dáno z naší ideologie, z našeho pohledu na svět. Lišíme se právě v tom, jaký máme přístup k řešení současné ekonomické situace v tomto státě. Zatímco vláda jde cestou nejmenšího odporu, a to cestou výdajových škrtů, tak my sociální demokraté bychom volili cestu prorůstových opatření, cestu progresivního danění a cestu dalších instrumentů. Ty škrty, které navrhuje vláda, bohužel budou nejvíce bolet středněpříjmové vrstvy obyvatel, a říkejme ty chudší nebo nízkopříjmové skupiny obyvatel. Výrazně ohrozí rozpočty našich rodin. Ty škrty navíc budou okořeněny jakousi solí rostoucích sazeb DPH. Takže vláda tím svým počínáním se rozhodla jít cestou ožebračování našich rodin, cestou odrbání našich rodin, našich občanů, a to za každou cenu. Nelítostně, nemilosrdně.
Vláda se snaží na veřejnosti vyvolat jakousi iluzi, jakýsi klamný dojem, že právě ona je tím správným hospodářem, že právě ona nechce zemi zadlužit, a vláda falešně tiskne na čelo značky sociální demokracie jakousi nálepku, že my jsme ti rozhazovační, marnotratní synové, kteří kdyby tady byli u té zodpovědnosti, tak by zemi zadlužili. No, ten, kdo umí číst, kdo trošičku vnímá a chápe čísla a makroekonomické ukazatele, tak ví, že pravý opak je pravdou. Ví, jak se zde rodil dluh a kdo se jak na dluhu podílel.
Skutečnost je jednoduchá a prostá. Skutečnost je taková, že když sociální demokracie, sociálně demokratické vlády předávaly zodpovědnost ODS, vládě Mirka Topolánka, tak byl veřejný dluh 0,9 bilionu v roce 2006. A dobře víme, že dnes je dluh téměř 2 biliony korun. To jsou jasná čísla. První příčiny dluhu víme, že pramení z dob Klausovy vlády, z dob, kdy se prostě nepovedla velká privatizace, kde dvě třetiny majetku privatizovaného bylo prošustrováno, to je pouhopouhých 750 miliard. Prostě je to tak. A druhá příčina dluhu, ta vyrostla opět v období Klausových vlád, tj. zhruba díra 300 miliard rozdané úvěry, které už nikdo nikdy neviděl.
Já si dovolím, dámy a pánové, pouze připomenout Topolánkův dárek od ODS v podobě 90 miliard ročního snížení příjmů státního rozpočtu, a to škrtem pera jako vhodný dáreček nejbohatším při zavedení rovné daně. Dále si dovolím připomenout 30 miliard ročního přesunu ze státního důchodového účtu do soukromých rukou. To máme 110 miliard v různých letech rozdaných pryč do soukromé sféry a de facto o to byl ošizen příjem neboli zdroj neboli zdrojové krytí státního rozpočtu.
Dále připomínám důchodovou reformu, čili možnost si spořit na vyšší důchody, a to pro lidi s příjmem nad 40 tisíc korun. Tato možnost, aby ti privilegovaní, ti bohatí si ke svému důchodu mohli přilepšit, tu zaplatí všichni občané v podobě vyšší sazby daně. Takže ono to s tou dobrovolností důchodového systému a celé té geniální myšlenky reformy, jak je to všechno dobrovolné, tak dobrovolné je to pro ty, kteří se chtějí rozhodnout, ale povinné je to pro ty všechny, kteří to zaplatí. Takže ona je to velká kulišárna.
A tak konstrukce rozpočtu je pouhopouhým bičem. Bičem na naše občany. Našim občanům se tento rozpočet rozhodně líbit nebude a ani nemůže. Lidé budou mít značně podtrhnutou koupěschopnou poptávku, podtrhnutou spotřebu. Klesne touha lidí utrácet a lidé budou mít snahu víc a víc šetřit, pakliže budou mít z čeho ještě šetřit.
Víte, dámy a pánové, já tady a teď, abych šetřil váš čas, nebudu detailně popisovat, co tato reforma a co tento státní rozpočet s lidmi udělá, ale věřte, věřte prosím, nebude to vůbec nic pěkného. Nebude to vůbec nic pěkného. Celé řadě lidí velmi výrazně spadne životní úroveň a budou posláni do pásma chudoby. Tak to je. Mnoho lidí a mnoho rodin by vám to řeklo už nyní, dnes. Ta situace je vážná. A proto sociální demokracie jasně odmítá, jasně odmítá, principiálně odmítá, aby břemeno dopadu ekonomických reforem dopadalo pouze na bedra občanů, dopadalo pouze na bedra nízkopříjmových skupin a těch nejchudších. S tím sociální demokracie nikdy nemůže souhlasit. ***