(11.50 hodin)
(pokračuje Váhalová)

Klíčové pro nás jsou dvě politiky Evropské unie - kohezní politika a společná zemědělská politika.

Silná kohezní politika sehrává nezastupitelnou roli v podpoře méně vyspělých regionů členských států. Domnívám se, že strategie Evropa 2020 by neměla hrát primární roli ve stanovení cílů kohezní politiky. Ta má být stanovena na základě potřeb členských států. Důležité je uhájit i současná kritéria pro stanovení způsobilosti regionů na HDP, resp. HND, to jest 75 % HDP na obyvatele pro způsobilost regionů pro cíl konvergence a 90 % HDP na obyvatele pro způsobilost států čerpat z Fondu soudržnosti.

Co se týká návrhu společné zemědělské politiky, zde také není situace pro Českou republiku nejlepší. Návrh na zastropování přímých plateb podle velikosti farem je pro Českou republiku nevýhodný. Dalším problematickým návrhem je například povinnost zachovat 7 % půdy v klidu v rámci politiky ozelenění. I zde nám hrozí ztráty. Očekávalo se, že po roce 2013 se podmínky mezi starými a novými členskými státy vyrovnají. Navrhuje se však pouze sbližování.

Z těchto důvodů jsem zde již několikrát hovořila o tom, že nechápu požadavek české vlády na udržení výše rozpočtu Evropské unie na úrovni 1 % HND Evropské unie. Domnívám se totiž, že Česká republika by se měla snažit o zvýšení rozpočtu Evropské unie nad tento rámec. Pokud totiž dochází ke snížení rozpočtu Evropské unie, bude to na úkor takových zemích, jako je Česká republika. A to se nyní potvrzuje.

Děkuji za pozornost.

 

Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní poslankyni Váhalové. Slovo dostává pan poslanec Jiří Dolejš. Prosím.

 

Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Milé kolegyně, vážení kolegové, téma je to skutečně závažné a vzhledem k tomu, že na výstupu má být schválena pozice, kterou máme popsanou v příslušném parlamentním tisku, tak se nabízí otázka, do jaké míry tato pozice je výstižná, do jaké míry bude vodítkem našich zástupců v Bruselu pro jednání a jestli některé její parametry dokonce nejsou sporné. Něco už tady u kolegů, kteří hovořili přede mnou, zaznělo, ale já bych si dovolil na úvod jednu obecnější myšlenku.

V každém případě asi vnímáme, a koneckonců včerejší večerní jednání o řešení řeckého problému to, co teď řeknu, posiluje, a to že Evropa se dostává na určitou křižovatku. Velmi reálné je, že v rozměru nejbližších deseti let se Evropská unie bude vyvíjet dvourychlostním způsobem, zkrátka že nám začne vznikat jedna Evropa, která bude poměrně kompaktní, bude mít pevnější pravidla a bude pro ty vybrané, a pak ten zbytek, kde možná jim bude nabídnuto možnost oslovovat volnější režim, ale vzhledem k tomu, že to budou země spíš méně vyvinuté a závislé na té vyspělejší části, tak to bude radost velmi relativní a omezená. A teď je otázka, co s tím. Finanční rámec na sedm let dopředu je jeden z nástrojů - neříkám, že jediný, ale jeden z nástrojů, jak se těmto problémům postavit. Já si myslím, že ani fakt jisté dluhové krize, nebo někdy můžeme slyšet neefektivně fungující přerozdělovací Unie, by neměl vést k tomu, že řekneme o finančním rámci, že by měl být především nástrojem rozpočtové disciplíny, ale už nikoliv nástrojem rozpočtové solidarity, nebo dokonce nástrojem rozvoje priorit pro celou Evropskou unii. A to v té pozici, tuto tezi textu návrhu vládní pozice, bohužel tuto tezi, tuto myšlenku nacházím.

Realitou je - a to už řekla kolegyně Váhalová - že příští rámec bude skromný. Pokud se tam hovoří o tříprocentním nárůstu objemu peněz oproti předchozí sedmiletce, tak když si vezmeme velmi pravděpodobný a velmi skromný odhad vývoje cen, tak je jasné, že reálná hodnota těchto evropských výdajů se výrazně snižuje. Protože když to bude během - třeba inflace se bude pohybovat kolem jednoho až tří procent, tak si to vynásobte sedmi a máte reálný propad hodnoty těchto peněz, a to tedy nekalkuluji žádný z krizových scénářů, který pan ministr uložil Národní ekonomické radě vlády, aby mu zpracovala pro případnou korekci našeho vlastního státního rozpočtu na příští rok.

Tudíž buď chceme solidaritu s některými zeměmi, chceme podporu vybraných projektů, anebo i na této úrovni chceme šetřit, a to ještě podle pravidel, která budou posilovat onen vícerychlostní integrační proces.

Proto tady mám jednu otázku, jedno bych řekl kritické vymezení, a pak drobnou poznámku, která taky kvituje, že tam je i něco dobrého, abych jenom nehaněl.

První tedy ten otazník směřuje k té odlišné architektuře politiky soudržnosti. V materiálu je určitá úvaha, do jaké míry je nevýhodné zřízení oněch nových kategorií přechodných regionů a do jaké míry je lepší se držet toho původního systému. Je to obecná úvaha, která argumentuje především nákladností toho systému, ale specifikovat dopady pro Českou republiku, a to ještě bych řekl s odhadem toho, v jaké pozici budeme v těch příštích sedmi letech, to znamená, do jakého pásma se posuneme, protože jestli se nemýlím, tak naše pozice je teď někde kolem 80 % GDP průměru Evropské unie, tak to mi tam chybí. Protože nákladnost celoevropská mě až tolik netrápí, ale trápilo by mě, kdyby ten dopad byl velmi negativní pro kohezní a regionální politiku České republiky. Čili to je ten otazník.

Pak jedno kritické vymezení, i když to tady do značné míry zaznělo, a to že existuje celoevropská diskuse na téma zdanění finančních transakcí. To je něco, co se blíží takzvané evropské Tobinově dani, i když to není přesně ono. A je fakt, že ty tábory jsou oba dva rovnoměrně zastoupeny, pokud jde o intenzitu debaty, a je také pravdou, že zemí, které jsou ostře proti, není mnoho. Já jsem dokonce ochoten to pochopit u Velké Británie, kde prostě finanční průmysl je významným finančním průmyslem, kde londýnská City zkrátka zásobuje britskou ekonomiku různými, bych řekl, cennými impulzy pro ekonomický rozvoj. Už to méně chápu ve České republice, kdy finanční průmysl je v jiné pozici. Vesměs ho tvoří dceřinky zahraničních společností a ten poklid, který jim dopřáváme, vede k tomu, že odvádějí do ciziny poměrně nemalé prostředky. Já si myslím, že zkrátka podíl bankovního sektoru na řešení problémů je objektivní a potřebné téma. To, že se bráníme, že by to měl být evropský zdroj, já si myslím, že to není drama, zejména když to propočítáme, kolik by to činilo na území České republiky, tak si myslím, že v tomto smyslu podporovat z nějakých zvláštních solidárních důvodů Velkou Británii, možná někdo má blíž k politice Cameronově, ale myslím si, že Česká republika jako celek to vidí asi trochu jinak.

Takže to je ona výhrada kritická, nu a pak jedna malá pochvala. Já si skutečně myslím, že je dobře, že i česká vláda, která se sestává v podstatě z pravicových subjektů, oceňuje, že navzdory všem peripetiím, zejména posledních dvaceti let, existuje jistá konkurenční výhoda českého zemědělství a to je velkovýroba, a že by tudíž - byť samozřejmě proces dalšího vývoje zemědělského sektoru, ať už po linii horizontální či vertikální integrace, by neměl zdaleka končit - tak by neměla tato výhoda být rozbita tak zvaným cappingem. Čili to, že se k tomu hlásíte, to považuji za moudré prozření. Škoda, že se takto na tu věc nedívali lidé, kteří transformovali zemědělský sektor v 90. letech.

Z toho všeho, co jsem řekl, i když možná pan ministr na některé věci bude reagovat, tak si myslím, že jsou to výhrady tak podstatné, že mě asi nepřemluví k tomu, co jsem koneckonců i doporučil naší frakci, a to aby - byť bereme samozřejmě na vědomí stav věci a informace z Bruselu přicházející - tak podporu tomu stanovisku dát prostě nemohli.

Děkuji za pozornost. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP