(17.20 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Přiznám se, že jsem byl zpočátku více skeptický, protože výsledky projednávání jsou mnohem lepší, než jsem původně čekal. Ostatně paní místopředsedkyně Parkanová, která se zabývala, věnovala se vysloveně tématu zvířat po celou dobu projednávání, a já jí za to děkuji, sama zde řekla, že Ministerstvo spravedlnosti v této věci odvedlo kus práce, pochválila experty Ministerstva spravedlnosti a sama konstatovala, že většina sporných věcí zkrátka byla vydiskutována. A takto bych mohl mluvit o ostatních oblastech, kde jsme na základě trpělivé seriózní věcné debaty, případně odborného semináře, postupně nalezli shodu. Tady neplatí teze, že zde je stejná míra neshody, jako byla na počátku projednávání občanského zákoníku. Nikoliv! Většina věcí byla vydiskutována a je navržen takový text, který vyjadřuje majoritní, většinový společenský a odborný názor na určité problémy, viz třeba otázky zvířat.
K panu poslanci Paroubkovi - co říci? Mě jeho vyjádření mrzí, protože my jsme na počátku projednávání oslovili všechny poslanecké kluby a nabídli jsme všem poslancům... (V sále je velký hluk, zejména v prostoru pod galerií pro hosty.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pardon, co se to děje? Tam jsem viděl dokonce údery, padalo něco... Doufám, že je klid. Nikomu se nic nestalo. (Všichni se ohlíží, co se dělo. Bez reakce.) Omlouvám se vám, pane ministře.
Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil Děkuji, pane předsedající. Chci konstatovat, že jsme na počátku projednávání nabídli všem poslancům, aby se účastnili debaty nad tímto zákoníkem. Jak jsem řekl, každé úterý od rána do večera se sházeli naši experti s těmi poslanci, kterým nebylo líto obětovat letní měsíce a přijít na projednávání. Mrzí mě, že pan poslanec Paroubek mezi nimi nebyl, a tedy jeho závěry, které zde pronáší, nemohu brát vážně, protože nejsou podloženy jeho empirií s tím, že by byl na jednání a že by jeho pozměňovací návrhy nebo připomínky nebyly vzaty v potaz. Ba naopak ti poslanci, kteří přicházeli s určitou přirozenou skepsí na jednání, ve většině případů se nám podařilo jejich skepsi rozptýlit a jejich řekněme postřehy buď vysvětlit, anebo naopak do pozměňovacího návrhu zapracovat.
Tedy já považuji i jako jistou formu neúcty vůči práci těchto poslanců, kteří celé léto chodili na jednání - v červenci, srpnu i v září - považuji za neúctu nyní navrhovat opětovné projednávání, protože je zřejmé, že by to opětovně projednávali stejní poslanci, kteří tomu věnovali celé tři měsíce. Vůči nim takový postup já nepovažuji za korektní a myslím, že je správné, aby dnes návrh prošel druhým čtením, a je podle mého názoru připraven na to, aby byl hlasován ještě během této schůze ve třetím čtení. Žádný zákon nebyl takto podrobně debatován a diskutován s poslanci během tak dlouhé doby jako právě občanský zákoník. Bylo to podle mého názoru zcela zasloužené.
K legisvakanční lhůtě chci konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti původně navrhovalo jednoroční legisvakanční dobu, to znamená jeden rok přípravy na to, aby zákon mohl být v praxi aplikován. Nakonec zde byl zvolen kompromis a já bych moc prosil, aby bylo vnímáno, že Ministerstvo spravedlnosti ustoupilo v této věci, protože jsme byli připraveni vše stihnout během jednoho roku. Ustoupili jsme na základě politické dohody a je zde navržena dvouletá legisvakanční lhůta. Moc prosím, aby tento křehký kompromis byl respektován. Jsem přesvědčen, a každý, kdo studoval právo, to ví a zná, že během dvou let zkrátka a dobře ti, co to budou aplikovat, se s tím budou moci dostatečně seznámit. Nežijme v iluzi, že prodloužení doby nad dva roky, na tři čtyři, povede k tomu, že od počátku platnosti, od počátku příštího roku čtyři roky advokáti, soudci a jiní právníci dnes a denně budou studovat nový zákon. To je přece iluze, to přece víme, že tak neplatí, a proto nemá cenu a smysl, podle mého názoru, dále odkládat účinnost tohoto zákona, a tím jenom zvyšovat následné transakční náklady spojené s aplikací nového občanského zákoníku dané změnou judikatury, dané řekněme praktickými problémy, které v počátku nastanou.
Moc vás tedy prosím, kolegyně a kolegové, respektujte dvouletou legisvakanční lhůtu, která je navržena v usnesení ústavněprávního výboru, jako jakýsi kompromis, během které, jsem přesvědčen, budeme schopni připravit soudce, budou schopni se vyškolit advokáti, budou napsány komentáře k tomuto zákonu a současně bude připraven, a já doufám, že i schválen, doprovodný zákon. Chci říci, že doprovodný zákon ministerstvo připravuje od poloviny, resp. od jara tohoto roku. Máme ho z velké části připraven. Budeme schopni během jara příštího roku jej dokončit a ještě do léta jej dát na půdu Poslanecké sněmovny, tedy budete schopni projednat doprovodný zákon v příštím roce. Není tedy důvod prodlužovat legisvakanční dobu například kvůli doprovodnému zákonu. Naopak, pokud se legisvakanční doba prodlouží, nastanou nové a nové změny v právním řádu a bude třeba doprovodný zákon opět novelizovat. Bude tedy horší z hlediska doprovodného zákona delší legisvakanční doba než lepší.
Dámy a pánové, chci se ještě vyjádřit k paní místopředsedkyni Parkanové. Děkuji za její slova. Jsem velmi rád, že se podílela na jedné ze stěžejních pasáží úpravy té části, která se dotýká zvířat, a já se domnívám, že určitě najdeme kompromisní řešení, které prodlouží současnou lhůtu na odložení zvířete v útulku, do kdy nemůže být dáno někomu jinému, z dvou měsíců na nějakou jinou dobu - čtyři i šest měsíců jsou určitě k debatě. Myslím si, že čas mezi druhým a třetím čtením využijeme k tomu, abychom v této věci našli kompromisní řešení.
K panu poslanci Burešovi. Na jeho odborný dotaz chci konstatovat, udělal jsem si pár poznámek, že má pravdu, že opravdu odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným není běžný provoz. Je to v zásadě náhodná skutečnost, která může nastat. Tedy souhlasím s tím, co říkal pan kolega Bureš. Názor Ministerstva spravedlnosti na výklad ustanovení o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti a škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným je stejný. Pokud je nějakému provozu únik škodlivých látek do jeho okolí vlastní, typu elektrárna atd., nejde mu objektivně zcela zabránit a dochází k němu za dodržování požadavků zejména právních předpisů na ochranu zdraví a životního prostředí, pak se nejedná o případ, kdy nastává odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, ale bude se postupovat podle ustanovení o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti. To by ten provoz - továrna, elektrárna musela vybuchnout, musel by tam nastat takovýto nějaký mimořádný stav. Pak by nastoupila odpovědnost řekněme za nebezpečný provoz.
Dodávám k tomu ještě, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným nastává pouze, pokud je způsobena zdrojem zvýšeného nebezpečí, tedy kupříkladu výbušninami nebo žíravinami. Takovým zdrojem zvýšeného nebezpečí není zařízení spalující paliva v souladu s právními předpisy. To je důležitá věta, kterou jsem k tomu ještě chtěl doplnit. Doufám, že jsem tím pana poslance Bureše uklidnil a že aktivně občanský zákoník podpoří.
Ještě mi dovolte velmi stručnou reakci na pana poslance Polčáka. Já vnímám to, že jeho pohled na občanský zákoník je lehce pesimističtější než u autorů, vážím si toho, že respektuje výsledek rozsáhlé debaty, která probíhala na ústavněprávním výboru. Nechci se zde vyjadřovat k jednotlivým nuancím v jeho vystoupení, nicméně se domnívám, že jak zde trošku kritizoval úpravu opuštěné nemovitosti, většina právních řádů, jak jsem se nechal informovat, má takovéto ustanovení. Je třeba nějakým způsobem řešit nemovitost, ke které se vlastník nezná, vlastník je nedostupný, je v cizině, nebo naopak už zemřel, a je třeba nějakým způsobem tyto věci řešit. Není možné takovouto nemovitost nechat být a holt v tom případě, kdo jiný, kdy není vlastník, než stát by měl na sebe ve veřejném zájmu převzít takovou odpovědnost? Přece nemůžeme nechávat stát ruiny uprostřed našich obcí a měst jenom proto, že například vlastníci těchto ruin zemřeli za druhé světové války v koncentračním táboře, dědictví nebylo nikdy vypořádáno a takováto stavba hyzdí obec či město! Sám si pamatuji, že jsme obdobné případy řešili ve městě Plzni, kdy bohužel nemalá část vlastníků, spoluvlastníků měšťanských domů zahynula v koncentračních táborech za druhé světové války, a ještě dodnes jejich vlastnictví není vyřešeno a oni jsou vedeni v katastru nemovitostí, protože nemají dědice. Většinou to byli občané židovské národnosti. A tito lidé bohužel tragicky zemřeli a jsou stále vedeni v katastrech. Tedy stát musí mít nějaký nástroj, jak takovéto opuštěné nemovitosti, jejich vlastnictví, řešit a co s těmito nemovitostmi případně udělat. ***