(12.50 hodin)
(pokračuje Rath)
Takže dámy a pánové, já bohužel jsem si vědom, že vás nepřesvědčím, abyste tomu zabránili. Apelovat na vaše svědomí je zbytečné, to stejně pravice nemá, takže to je ztráta času. Jenom chci, aby to tady zaznělo, aby někdo v budoucnu nemohl říkat "já jsem nevěděl", jak to dneska říká paní Langšádlová, která hlasovala pro prodej nemocnic s Petrem Bendlem, čili je plně zodpovědná za celou tu story, a dneska říká "já jsem to netušila", přestože tehdy na zastupitelstvu Středočeského kraje podobné výtky zaznívaly. Samozřejmě dnes můžete říct, to byly vaše spekulace, dnes se ty spekulace bohužel naplnily, takže dnes už nejde o spekulace, ale o realitu. Takže chci, abyste do budoucna nemohli nikdo, kdo pro to zvedne ruku, v budoucnosti říkat: my jsme nevěděli, my jsme netušili, my jsme to mysleli dobře. Čili víte, víte, kam to směřujete, a děláte to s plným vědomím, že to skončí lumpárnou. A že to odnesou pacienti, zdravotní sestry, lékaři a daňoví poplatníci. Děláte to promyšleně, záměrně a cílevědomě! Proto tady o tom hovořím, aby nikdo z vás pak nemohl za rok, za dva, za tři, za pět říkat: já jsem nevěděl, já jsem to myslel dobře. Věděli jste a mysleli jste to velmi velmi špatně.
Čili dámy a pánové, vy si to tady svou mocí nějakých 115 hlasů převálcujete, ať si my říkáme co říkáme, ať tady sneseme jakékoliv racionální, jasné důkazy, jasné argumenty. Vy si to prostě zařídíte.
My zase říkáme závazek, že pokud v příštích volbách vyhrajeme, tak se vrátíme na začátek a začneme pracovat na síti veřejných neziskových nemocnic, tedy na novém zákonu o veřejných neziskových nemocnicích, který se pokusí vám opět zabránit v tom vašem zavrženíhodném plánu na vytunelování a rozkradení českých nemocnic, které budovali naši předci po staletí, na které se skládal prakticky každý český občan a které mají sloužit našim lidem.
Děkuji za pozornost. (Potlesk levicových poslanců.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Hlásí se, prosím, někdo dále do rozpravy? Pan ministr Leoš Heger. Prosím, máte slovo, pane ministře.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Děkuji, paní předsedkyně. Já budu krátký a nebudu reagovat na tu předchozí dlouhou řeč pana hejtmana Ratha. Vystupuji proto, že z minulé rozpravy dlužím odpovědi, které urgovala paní poslankyně Marková.
Řekl bych, že kupodivu souhlasím v jedné věci s panem poslancem Rathem, byť jsem tedy ten nepřítel na pravici, a to že je tady třeba vybudovat jistou síť kmenových nemocnic, protože není možné dál v zákoně 48 pracovat s výběrovými řízeními na úrovni takových nemocnic, jako jsou nemocnice velké, krajské, spádové nebo nemocnice fakultní, které své postavení mají zafixované, sice ne de iure, ale de facto, a je to potřeba potvrdit.
Vrátím se k těm čtyřem otázkám.
Ta první byla, proč nebyla zaregistrována veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení. Odpověď je poměrně jednoduchá. Správní řízení není ukončeno, stále se ještě vyměňuje korespondence, dělají se rozklady. Já se tady nebudu pouštět do právních analýz, nedokázal bych to tak přesvědčivě, jak to tu zaznělo, ale ten problém je právně velmi složitý.
Druhá otázka zněla, co si představujeme jako standardní neziskové organizace. Byla položena na tvrzení mé, že Ministerstvo zdravotnictví hodlá převést některé organizace na neziskové organizace, a následoval dotaz, proč jsme je tedy ještě nenapsali do zákona. Musím upozornit, že Ministerstvo zdravotnictví nemá gesci na to, napsat obecný zákon o neziskových organizacích, a takový, který by vyhovoval nemocnicím, zde neexistuje. Podobně jako nemá ministerstvo gesci napsat zákon proti korupci. To byla další otázka. Takový zákon píše Ministerstvo pro místní rozvoj.
Ta poslední otázka, tedy znovu zopakuji, na kterou dám odpověď, bylo, co si představuji pod standardní neziskovou organizací. Rozhodně ne to, co tu nazval pan poslanec Rath obvyklou formou neziskové nemocnice, kterou nabízí jako veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení. Zákon o neziskových zařízeních nemá problém v tom, že tady vyrábí nějakou síť státem garantovaných nemocnic. Ten problém má v tom, že on vyrábí síť nemocnic, které má řídit i nadále stát, a má za ně garantovat. Je to prostě něco, jako kdybychom tady začali vyrábět státní plánovací komisi ve zdravotnictví.
To, co si já představuji pod standardní neziskovou organizací, je organizace typu zdravotních pojišťoven, které jsou organizací sui generis. Nejtypičtější a nejúspěšnější neziskovou organizací jsou dnes vysoké školy, které zůstaly v neziskové podobě, ty univerzity, které byly v 90. letech odstátněny, a v tomto duchu my nyní píšeme zákon o zdravotních pojišťovnách a už jsme začali psát zákon o univerzitních nemocnicích. Doufám, že z něj uděláme univerzální nemocniční zákon, kam bude možno připojit i ty další nemocnice, o kterých se tady tolik mluvilo a které by měly zůstat v síti jako garantované nemocnice.
Já se tedy stavím za zrušení zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení a plně to zrušení podporuji, s nejlepším svědomím. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu ministrovi. Ptám se, zda je další přihláška do rozpravy. Pan poslanec Koskuba. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Koskuba: Paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, diskuse o osudu zákona o veřejných zdravotnických zařízeních byla již bezesporu dlouhá a já soudím, že život tohoto zákona je vzhledem k rozložení sil ve Sněmovně stejně naplněn. Nicméně chci využít situace, kdy se tu diskutuje v různých pojmech o sítích zdravotnických zařízení, ať veřejných, neziskových, státních, univerzitních, o jejich nutnosti, o funkci pojišťoven. Dovolím si vám sdělit malý poznatek z praxe.
Asi jsem udělal dobře, že jsem se zcela nevzdal svého civilního povolání, protože si pak mohu v praxi ověřit, o čem se zde, často bez zájmu, hovoří. Líbilo se mi, že po dlouhém vystoupení kolegy Ratha tady kromě jiného pan ministr zareagoval slovy: ano, jistá síť by zachována měla být. Nicméně já zažívám na svou vlastní kůži, a o mě ani tak nejde, ale jde o naše občany, naše voliče, o naše pacienty, kteří už v mém rajonu, kde působím, mají možnost tyto některé kroky prožít. Zatím jsem váhal, zdali vůbec s tímto konkrétním příkladem z praxe vystoupit, ale nyní jsem pochopil, že možná nastala ta chvíle, a to jenom proto, aby se pak neřeklo: proč jsi to nesdělil veřejně? ***