(18.30 hodin)
(pokračuje Heger)
Ale to, co tady padlo, že budeme rušit kojenecké ústavy, tak to není pravdou. Diskutuje se o uspořádání kojeneckých ústavů, o tom, zda mají být ve sféře pouze zdravotnictví, nebo zda mají přejít do sféry sociálních záležitostí. Rozhodně je tedy pravdou, že existují kojenecké ústavy, kde je větší polovina dětí těžce zdravotně postižených, a v případě, že by byly zřizovány sociální domovy pro malé děti, tak samozřejmě o tyto těžce postižené děti, které opravdu vyžadují léčebnou péči, bude postaráno odpovídajícím způsobem tak, jak to zdravotnictví vyžaduje.
Musím říct, že jsem si tady v této Sněmovně zvykl na velmi dramatickou opoziční rétoriku, ale myslím si, že v souvislosti s dětmi vyhlašovat veřejně, že děti půjdou do sirotčinců, aby se ušetřilo, to už je i na mne příliš. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane ministře. Další přihlášení poslanci v obecné rozpravě jsou pan poslanec Antonín Seďa a Boris Šťastný. Prosím pana poslance Seďu, aby se ujal slova.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, paní předsedající. Vážený pane ministře, vážený pane premiére, vážené kolegyně, kolegové, dovolte mi stručně zdůvodnit pozměňující návrhy, které předkládám k vládnímu návrhu zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ke sněmovnímu tisku 405.
Za prvé, § 4 odst. 14 je podle mého názoru v rozporu s článkem 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kterou je Česká republika vázána. Úmluva zavazuje státy k tomu, aby zajistily, že jakýkoli zákrok v oblasti zdraví bude v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Z tohoto důvodu navrhuji úpravu textu.
Za druhé navrhuji v § 38 vypustit odstavec 139. Důvodem je znemožnění vynuceného očkování, protože se nejedná o povinné léčení či karanténu pacientů se závažným infekčním onemocněním, neboť na takové situace návrh zákona již pamatuje.
Za třetí, v § 48 odst. 168 navrhuji změnu textu v písmenu d) tak, aby se zamezilo možnému zneužití práva lékaře vypovědět pacienta ze své péče, pokud se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem.
A za čtvrté, v § 48 v odst. 168 navrhuji vypustit písmeno e). Důvodem je, že ustanovení, která omezují práva pacientů, by měla být formulována co možná nejpřesněji, což se v tomto písmenu nestalo.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Boris Šťastný, prosím.
Poslanec Boris Šťastný: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, já jsem nevyužil možnosti vystoupit jako zpravodaj a přihlásil jsem se do obecné rozpravy se stručnou replikou týkající se připomínky paní poslankyně Markové a dříve vyslovených přání. Je to věc poměrně zásadní, já jsem za tuto věc bojoval už v předchozím volebním období a hodně jsem bojoval za to, aby se living will neboli dříve vyslovená přání do tohoto zákona dostala. A jsem moc rád, že se tomu tak stalo a dříve vyslovená přání, tedy § 36 v zákoně o zdravotních službách, pokládám za zcela zásadní a převratné rozšíření svobod pacienta v České republice.
Zatímco v předrevolučním období pacient neměl prakticky právo ani na získání dostatečných informací o svém zdravotním stavu, možná si mnozí z vás pamatujete, že ani v případě onkologických onemocnění nebo některých závažných onemocnění, dokonce existovaly postupy taková sdělení pacientovi vůbec nesdělovat nebo nepředkládat, dnes se dostáváme do situace, že nejenom pacient má právo na poskytnutí dostatečných informací, ale současně se mu rozšiřují zásadním způsobem práva v jeho rozhodování.
Pacient se může a každý z nás se může během svého života - a nemusí jít o už v dané chvíli nemocného člověka - ocitnout v předpokládaných i nepředpokládaných situacích, kdy si nebude z nějakého důvodu přát poskytnutí zdravotních služeb. V této společnosti byla dlouhá léta vedena diskuse o tzv. eutanazii. Eutanazie je velmi široký pojem a málokdo z nás si uvědomuje, že i v České republice je jedna z forem eutanazie, tzv. pasivní, vyžádaná eutanazie, legální. Říká se tomu revers. Pokud jsme při vědomí, můžeme podepsat u lékaře odmítnutí poskytování zdravotních služeb. Můžeme tak učinit z osobních důvodů, můžeme tak učinit z náboženských důvodů nebo jakýchkoli jiných důvodů. Jsme-li poučeni, můžeme, přestože dostaneme poučení, že takové naše svobodné rozhodnutí může vést k ohrožení našeho zdraví, či dokonce života, odmítnout zdravotní služby. Do této chvíle však toto privilegium nebylo poskytnuto a nebylo poskytováno osobám, které z nějakého důvodu takovou žádost vyslovit nemohou. Ty důvody mohou být různé. Může jít o člověka v bezvědomí, může jít o člověka, jehož zdravotní stav neumožňuje takové rozhodnutí, a člověk by měl mít podle mého názoru - a jsem rád a věřím, že podle názoru celé této Sněmovny - mít právo na to, aby vyslovil dříve vyslovené přání, že nesouhlasí s poskytnutím zdravotních služeb nebo žádá o poskytnutí zdravotních služeb za určitých konkrétních podmínek.
Chci jenom upozornit, že za žádných okolností dříve vyslovené přání, tak jak jsme ho formulovali v tomto zákoně, nelze respektovat, pokud by nabádalo k činnostem, které povedou k aktivnímu ukončení života pacienta, nebo byly započaty již takové služby, jejichž ukončení by způsobilo aktivní smrt pacienta. Čili maximálně můžeme žádat nekonání.
A nyní k vysvětlení té pětileté lhůty. Samozřejmě, že do budoucna, stejně tak jako v mnoha jiných ustanoveních, tento zákon bude živý. Bude se měnit tak, jak praxe bude ukazovat. Ale v této chvíli zákonodárci připadalo rozumné ustanovit pětiletou lhůtu proto, aby tento institut, který bude nový v našem právním řádu, se mohl jasně vyzkoušet. A také proto, že medicínská věda jde kupředu. Je logické, že technologie se obměňují, vyvíjejí a to, co dnes se zdá býti nemožné, za dva, tři, čtyři roky může přijít jako nová technologie, nový lék a pacienti v takovém případě mohou mít možnost přehodnotit své rozhodnutí. A buď svůj living will podepsat znovu, anebo se rozhodnout, že tak neučiní.
Velmi stručně mi dovolte ještě reagovat na paní poslankyni Markovou a její otázku nebo její připomínky týkající se ošetření dětí. My umožňujeme patnáctiletým a starším dětem, mohu-li říci, v naší společnosti už v uvozovkách dětem, aby v konkrétním případě se rodič mohl rozhodnout, ale nemusí se tak rozhodnout, mohl se rozhodnout, že opatří toto dítě příslušným dokumentem, a patnáctiletý a starší se bude moci dostavit ke svému registrujícímu lékaři, například k pediatrovi za účelem běžného ošetření. To mi přijde věc rozumná a nic na ní nevidím špatného.
Co se týče komunity a psychiatrických pacientů. Pozměňující návrh, který prošel zdravotním výborem, rozšiřuje tuto možnost. Vkládáme pozměňující návrh, který dává právo pacientům, aby získali zdravotní služby v nejméně omezujícím prostředí, což zakládá možnost právě i domácího prostředí nebo komunitního ošetřování.
Tolik mé stručné připomínky týkající se spíše etických záležitostí v tomto zákoně obsažených. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Ptám se, zda ještě někdo chce vystoupit v obecné rozpravě. Nikoho nevidím, obecnou rozpravu uzavírám. Zahajuji rozpravu podrobnou, do které mám deset přihlášených. A jak bylo avizováno panem ministrem Leošem Hegrem, hodlá podat návrh též na zkrácení lhůty na 48 hodin. To je vzkaz pro naše kolegy v předsálí a v jiných prostorách - až bude vyčerpána podrobná debata, tak ať si nezlomíte nohu a jdete poněkud včas.
Jako první v rozpravě vystoupí pan poslanec Vojtěch Adam. ***