(15.00 hodin)
(pokračuje Opálka)
Jsou to i vlivy sociální. Příjmová solidarita, která bohužel v této společnosti neustále klesá. Generační solidarita, o které jsem v podstatě hovořil, ta je dostávána uměle ještě do konfliktů - i pomocí médií. Ono totiž výstupy politiků, ale i ekonomů a novinářů, že mladá generace doplácí na starou, to vede jenom ke generačnímu konfliktu. A mezi ty sociální patří samozřejmě i kvalita zajištění stáří. K té kvalitě samozřejmě je třeba mít nějaký solidní příjem, který bude nad hranicí životního minima. To znamená, že důchod by měl začínat - ten nejnižší určitě - nad touto hranicí.
Další, co ovlivňuje důchodový systém, jsou ekonomické faktory. Výkonnost ekonomiky - ještě se k tomu dostanu - výkonnost ekonomiky, žel, není zrovna růžová, jak se někdy hovoří. Ale když se podíváme na rozdělení zisku či nově vytvořené hodnoty, zjistíme, že poměr mezd k této nové hodnotě klesá, ale poměr zisku majitelů stoupá. To znamená, že se jinak přerozděluje nově vytvoření zisk v neprospěch zaměstnanců. Jestliže ekonomika není výkonná, stoupá nezaměstnanost a celý systém se destabilizuje.
Čtvrtou sférou těch faktorů jsou faktory politické. Jsou to především protichůdné zájmy zastánců pravicového vidění a levicového vidění. Bylo vidět už na dnešní dopolední debatě, že ty protichůdné zájmy jsou téměř jako zákopová válka a že není dohoda o nějakém kompromisu. To samozřejmě znejisťuje celý důchodový systém a legislativa, která je předkládaná, může být v čase legislativou nejistou.
Ekonomové a sociální politici vymysleli pro řešení důchodového systému takzvaný trojúhelník, to znamená tři body, na jednom je výše důchodového věku, na druhém výše důchodové dávky a na třetím výše pojistné sazby. Z tohoto pohledu vlastně jste v začarovaném - ne kruhu, ale trojúhelníku, to znamená, že když pohnete s jedním parametrem, musí se pohnout zákonitě i ty parametry další. To znamená, že pokud chcete zvýšit počet financí v systému, máte možnost buď prodloužit věk odchodu do důchodu, nebo zvýšit pojistné, nebo snížit dávky. Ovšem ten trojúhelník není až tak začarovaný. Většina států to řeší taky dalšími zdroji. Jednou z možností těch dalších zdrojů je platba státu za náhradní doby. Že je to kumulování nějakých hodnot, které by vznikly ještě ze zbytků možné privatizace na to období, kdy odejdou ty nejsilnější ročníky do důchodu a budou je živit ty nejslabší ročníky. To znamená vyrovnání toho zubu na stromu života. Pak by ten systém a ten strom života teoreticky, pokud nebudeme spět k zániku postupně českého národa, ale celé euroatlantické civilizace, se měl vyrovnávat.
Čili problém, který navrhovala prvně v Bezděkově komisi Komunistická strana Čech a Moravy, byl vytvořit rezervu na tu nejsložitější situaci, kdy bude nejvíce občanů České republiky v důchodu a poměrně k nim bude nejméně těch, kteří budou systém zabezpečovat. Bezděkova komise to vypočítala do roku 2100. My jsme do roku 2050 vlastně vytvářeli rezervu, kterou jsme v roce 2050 začali čerpat a v roce 2100 Bezděkova komise konstatovala, že jsme se zase dostali zpátky na kladná čísla. Náš návrh byl tedy fiskálně vyrovnaný, ale předpokládal naplnění určitých kriterií a parametrů, ke kterým je nutná samozřejmě politická dohoda a taky vědomí toho, že jde o solidaritu. Protože ten systém, pokud se nám solidarita rozmělní tak, že bude povzbuzovat kriminalitu a jiné negativní jevy, ponese společnost v nákladech zcela někde jinde.
Když se podíváme na situaci, která ten státní důchodový pilíř stabilizuje, tak musím říci, že stabilita je především v tom, že se jedná o povinný pilíř pro všechny občany - to samozřejmě zůstává zatím i v těch návrzích, které předkládá vláda - že je průběžně financovaný, že je dávkově definovaný - a tady musím říci, že tak jak avizuje jak pan prezident, tak někteří představitelé vlády, tak se spíše šilhá po tom rovném důchodu než po dávkově definovaném. Že je solidární příjmově i generačně, že je regulovatelný - to je totiž ten nejcennější dar průběžného pilíře, regulovatelnost podle potřeby tak, jak se systém vyvíjí - a že je státem garantovaný. Ona totiž ta garance státu není zas až tak složitá, protože se nikde prostředky neshromažďují, on-line se vyplácejí. Není co vytunelovat, možná že to je problém, a stát vlastně garantuje jenom výběr a přerozdělování. Ano, může se stát a pan premiér o tom hovořil, že ty výběry na definované dávky budou nízké. Ale pak jde o to, aby politici zodpovědně systém řešili, jestli tedy chtějí jít s těmi dávkami dolů, nebo hledat jiné zdroje.
Rozumím tomu, že pravice kritizuje stupeň solidarity. Ano, jestliže někdo dostává za svůj důchodový věk více než 100 % toho, co tam vložil, a někdo jenom 20 %, tak vidím, že to je opravdu nerovné postavení. Ale ruku na srdce, prosím vás. Jaká je rovnost při stanovení mzdy, odměny? Taky je to docela velký problém. To znamená, že mzdy, které dneska činí 100 tisíc, 200 tisíc, půl milionu, milion měsíčně, opravdu charakterizují proti té minimální mzdě 8 tisíc o tolik větší zodpovědnost, o tolik větší výkon? Já myslím, že ten důchodový systém se snaží alespoň v této oblasti najít jakous takous možnost, aby nejnižší skupiny neupadly úplně na dno.
Vyčítá se nám, že naše návrhy zatěžují veřejné finance namísto úspor. Že počítáme se zapojením státního rozpočtu. No, když se podíváme na řešení, které navrhuje vláda, tak co je to zvýšení DPH a řešení transformačního dluhu přes státní rozpočet přes DPH. Vždyť to je v podstatě zatížení státního rozpočtu. Takže v prvé řadě si musíme odpovědět na otázku, zda chceme zachovat současný státní solidární průběžně financovaný důchodový systém. Pokud ano, pak každý komfort něco stojí. Rodí-li se málo dětí, výkonnost ekonomiky zajišťuje nedostatečné příjmy i zaměstnanost a příjmy z privatizací jaksi nezbyly, je třeba hledat náhradní řešení. Přitom všechny návrhy reforem se potýkají s požadavky na veřejné finance, neboť musí najít řešení, jak po změně profinancovat dlouhodobě probíhající stávající systém, a na ty operace se musí hledat peníze. ***