(9.40 hodin)
(pokračuje Dobeš)
Na ministerstvu máme připravený model kombinace na hlavu a optimální naplnění třídy. Ale toto je první krok. Máme to zpracováno, máme to podloženo a první krok, který je, že půjdeme na poradu ekonomických ministrů, já mám slíbeno do měsíce, že se uskuteční, a tam se půjdeme nejdříve v koalici, což je potřeba, dohadovat, jak financovat regionální školství. Nepohybně bude na stole RUD. Já, ministr školství, nejsem příznivcem RUDu, já má připravenou alternativní strategii. Ale to je první krok. A pokud půjdeme níž a budeme se bavit o tom optimálním naplnění či jiném modelu, tak je to krok, který je nutný, vedle státní maturity, vedle zaměření kvality v uzlových výborech, posílení pedagogů. Musíme změnit financování regionálního školství a optimalizovat síť středních škol. Je před vládou, před koalicí, aby se shodla na financování regionálního školství a přednesla to do Poslanecké sněmovny, kde se o tom budeme dále dohadovat.
Vysoké školy. Je potřeba, a já vás opět zvu 29. 6., velice rád vás uvítám. Budeme se bavit v tom novém vysokoškolském zákonu, v tom drajvu těch bodů se budeme bavit o akreditaci. To je velké téma. Jestli chceme změnit akreditační komisi v nějaký orgán, jestli chceme dělat akreditaci po institucích komplexně, nebo chceme pokračovat dál po těch oborech, jak to je dneska. Jsou lidé na ministerstvu, kteří říkají, je potřeba mít profesionální aparát a nastoupit na vysokou školu jako na instituci a provést institucionální akreditaci. Možná to je cesta z toho, kdy máme tisíce oborů, ztrácíme se v nich a velmi obtížně je akreditujeme. To je téma.
Já se přiznám, že jsem rád, že jsem jakoby revitalizoval ten vysokoškolský zákon, že jsem do čela povolal pana profesora Wilhelma, 29. budeme mít rektory, děkany, odbornou veřejnost, budeme mít emeritní profesory a já si od toho velice slibuji, že se shodneme na těch pevných čtyřech bodech. Jedním z těch pevných čtyř bodů, že se shodneme na systémů akreditace. Chceme agenturu, chceme instituce nebo obory, a pokud se na tom shodneme s touto silou odborníků a vážených lidí, tak pak už ministerští úředníci dostanou rozpracovat do paragrafů, které musí být ve věcném záměru předloženy v listopadu do vlády.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Bude reagovat ještě pan poslanec Ohlídal. Prosím.
Poslanec Ivan Ohlídal: Děkuji za vyčerpávající odpověď, pane ministře. Já bych jenom dodal jednu věc. Pokud jsem vás správně pochopil, kdyby se vytvořila nějaká akreditační agentura nebo nějak se změnila, reformovala akreditační komise, tak potom v důsledku činnosti by mohlo dojít k tomu, že by došlo k optimalizaci českého vysokého školství, tedy jinými slovy řečeno, k redukci počtu vysokých škol, a tím také k zlepšení úrovně vysokoškolského vzdělávání v České republice. Pochopil jsem to správně?
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Předávám slovo panu ministrovi.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Josef Dobeš Vážený pane profesore, ano. Zastánci modelu silné profesionální agentury a akreditace po institucích sdělují: Budeme mít silný profesionální tým. Nic proti současné akreditační komisi, ale vezměme si, že jsou to vážené osoby, které jsou velmi intenzivně zaměstnány mimo jiné svou hlavní profesí, a ti příznivci agentury říkají, oni nemají tolik času, tolik prostředků pro toto. Vytvořme silnou agenturu a ona bude hned akreditovat instituce. Nastoupí na to, provede kompletní akreditaci instituce a tam je reálná šance, že by mohlo dojít k redukci nekvalitních vysokých škol napříč.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Hlásí se ještě někdo další do rozpravy? Prosím, pan poslanec Bartoš.
Poslanec Walter Bartoš: Vážená paní předsedající, vážený pane ministře jako jediný z vlády zde jsoucí, vážené kolegyně, vážení kolegové, já se omlouvám, že vstupuji do této debaty dvou školských odborníků, nicméně rád bych také něco řekl k optimalizaci škol. Teď mám na mysli sítě středních škol, protože některé otázky, které zde byly vzneseny, tak se malinko míjely ty odpovědi, takže zkusím k tomu také něco říct.
Já jsem přesvědčen o tom, že optimalizace středního školství je nutná. Existují v podstatě dva přístupy, jak tuto optimalizaci provést, protože skutečně v tomto státě existuje daleko větší počet míst, než je počet uchazečů. To je myslím nezpochybnitelná věc a to je jasné. Já bych ty dva přístupy nazval takto. Ten první úřednicko-byrokraticko-politický, nebo úřednicko-byrokratický přístup, a ten druhý je přirozený. Teď je otázka, ke kterému se přikloníme. Já se obávám, že se teď přikloním spíše k tomu prvnímu. To je model, který říká, která škola zde má být, resp. úředníci a politikové, vládnoucí garnitura na krajích říká, která škola má být a která nemá být.
Často slýchávám takové argumenty, jako je třeba naprogramovat, resp. přizpůsobit vzdělávací soustavu potřebám trhu práce. Tak si zkusme položit otázku, co je to naprogramovat vzdělávací soustavu potřebám trhu práce. Já jsem přesvědčen o tom, že to nejde udělat, ale hypoteticky na deset vteřin připusťme, že tato hypotéza platí a že lze na trh práce naprogramovat vzdělávací soustavu. Tak se dostáváme do druhého problému, který je, a ten problém spočívá v tom, že pokud dnes je 16. června 2011 a rozhodneme se, že k dnešnímu dni naprogramujeme vzdělávací soustavu podle toho, co si žádají zaměstnavatelé, co si žádají zaměstnanci a co si myslí politikové a školští úředníci, tak ty děti z toho vzdělávacího systému začnou vycházet po třech po čtyřech letech. To je ale trh práce úplně někde jinde. Čili tento model nelze aplikovat. To je model, který samozřejmě povede k velkým problémům.
Pak je druhý model, který bychom mohli vzít jako přirozený, a to je model přes peníze. To znamená, že pokud peníze jdou přesně za žákem, tak prostě škola, která ty žáky nemá, tak není. A tím pádem řešíme i problém, o kterém mluvil pan kolega Ohlídal, to je problém soukromých a církevních škol. Protože pokud ty peníze opravdu striktně půjdou za žákem, tak pak škola, která žáky nemá, nemůže existovat a musí být zrušena. To je velmi jednoduchý model, a proto jsem se trošku vyděsil, když pan ministr mluvil o tom, že přemýšlí o jiném modelu financování. Mimochodem, u nás se na hlavu nefinancuje. U nás se to píše v zákonu atd., a de facto se financuje trošku jinak. V zákonu je napsáno, že peníze jsou podle normativu, ale skutečnost je poněkud jiná.
Já jsem přesvědčen o tom, že jakékoliv změny tohoto modelu, který až tak moc nefunguje, protože už na krajské úrovni dochází k přerozdělování a mohou být vytvářeny tzv. krajské normativy, právě povede k tomu, že nebude provedena dobrá optimalizace, ale naopak změna systému financování povede k tomu, že si zablokujeme cesty k efektivní optimalizaci středního školství.
Mimochodem, pan ministr mluvil o tom, že chce doplnit financování na hlavu nějakým parametrem, který se týká optimální naplněnosti v třídách. To už dneska je, to chci říct. To už dneska existuje, protože pokud se normativy na ministerstvu počítají, tak se počítají vzhledem k nějaké optimální naplněnosti třídy, vzhledem k úvazku žák v hodině apod. Takže tento model už dneska funguje a já mám pocit, že není úplně špatně. Jenom je třeba se bavit o tom, jestli na úrovni krajů mají být krajské normativy, které přerozdělují a deformují tento model, protože jsou kraje, kde je rozdíl mezi, já teď nebudu jmenovat, či budu říkat kraj X a kraj Y, v jednom oboru na jednoho žáka až 70 % dotace. To je obrovský rozdíl a samozřejmě to pak je také antioptimalizační prvek.
To jenom taková poznámka. Nechtěl jsem do této debaty vstupovat, omlouvám se oběma pánům, ale debata byla takto vedena, tak jsem měl pocit, že k tomu mám co říct. Děkuji.***