(20.30 hodin)
(pokračuje Opálka)
Myslím si ale, že je ještě řada jiných zajímavých údajů, a to je otázka porovnání délky pracovní zátěže za rok v jednotlivých státech. A tady vidíme, že ani tam jsme se nezařadili mezi vyspělé státy. Jestliže se podíváme na vyspělé státy na jednoho občana podle tabulky OECD z roku 2005, čerstvější údaje zatím nemám, tak se ty státy pohybují v rozmezí 1400 až 1700 hodin, Česká republika je na čestném v této tabulce třetím místě od konce, za námi už je jenom Řecko a Korea a náš pracovní fond je 2000 hodin za rok na jednoho občana. To samozřejmě znamená taky větší opotřebovanost, větší invaliditu, větší ne produktivitu, ale intenzitu práce - a někdo z ní má samozřejmě prospěch.
Hovoří se zde i o tom, že by se měla důchodová reforma financovat, její systémová změna, protože reforma prochází v systému v podstatě stále, zvýšením sazby DPH na 14 % v příštím a 17,5 % v dalším roce. Uvedu jen některé údaje u snížené sazby DPH. Francie 6 %, Holandsko 6 %, Německo 7 %, Španělsko 8 %, Velká Británie 5 %, Malta 5 %, Slovinsko 9 %, Kypr 8 %, Estonsko 9 %, Litva 9 %, Lotyšsko 10 %, Bulharsko 7 % atd. Jsou tam samozřejmě i s vyšším plněním, ale 17,5 % v podstatě nikdo nepřekračuje, pouze situace na Slovensku je jiná.
Vše souvisí samozřejmě se zaměstnaností a mzdou, jak jsem řekl. Ale když srovnám rok 2004 a 2008, tak vidíme, že v České republice plus minus lítá 400 tisíc pracovních míst. 400 tisíc pracovních míst není samozřejmě málo. Je rozdíl, jestli tito občané odvádějí daně, jestli tito občané platí sociální a zdravotní pojištění, a stát by se měl především zabývat tím, jak stabilizovat a zvyšovat zaměstnanost. V této oblasti. Toto by byla ta základní reforma, která by pomáhala.
My však nezaměstnanost řešíme především tím, abychom udrželi studenty co nejdéle na studiích, abychom převedli některé zaměstnance do švarcsystému, protože vidíme, že osob samostatně výdělečně činných přibývá, ale nejsou to ti, kteří odvádějí velké daně, ale taky na úkor důchodového systému. V roce 2009 bylo v předčasných důchodech téměř 400 tisíc občanů. To stálo důchodový účet téměř 40 miliard korun. Jen toto číslo by stačilo na vyrovnání dluhu, který tam vzniká. Vidíme, že je nutné tedy práci organizovat a nenechat vše živelnosti.
Chtěl bych taky reagovat na ty údaje, které říkají, jak lépe jsme na tom dnes s nezaměstnaností oproti létům 2002, 2003, 2004. Jenomže statistika se v roce 2004 změnila, přišla nová metodika a nikdo už nepřipočítá to jedno procento k údajům a vlastně srovnává hrušky a jablky. Takže když se podíváme na ty věci z pohledu staré metodiky či nové metodiky, je třeba ty čísla přepočítat. - Ta čísla. Děkuji za upozornění.
Vláda Mirka Topolánka už tehdy stabilizovala takzvaně systém svými reformami. Došlo k zúžení okruhu příjemců dávek státní sociální pomoci, což byly přídavek na dítě, sociální příplatek a pohřebné. Některé dávky byly sníženy, jako porodné, jiné zrušeny, tzv. pastelkovné či příspěvek na zvýšené životní náklady. Zrušeny, a to si myslím, že je obrovská chyba, byly i automatické valorizace dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, neboť tyto dávky reálně klesaly.
Připravují se nové reformy, tzv. reforma sociálního systému číslo 1 či malá důchodová reforma, kterou právě projednáváme, či připravovaná velká důchodová reforma. Hovoří se o systémové změně, ale taky o řadě parametrických úprav. Já si dovolím upozornit taky na jeden fakt ze statistiky, který vyplývá z informací OECD. Jde o naději dožití a délku života ve zdraví u narozených v letech 2005/2007. To je poměrně mladá generace, které by se měly na konci všechny připravované reformy dotknout.
Víte, je složité při skutečnosti, že v této generaci by se v průměru měli dožívat muži 73,4 roku a ženy 79,8 roku, a na rozdíl od toho ve většině vyspělých států se dožívají o tři až čtyři roky déle, srovnávat délku povinné pracovní činnosti či statutární hranici věkovou pro nárok na starobní důchod v Evropské unii jako takové, neboť tím odsuzujeme vlastní občany, že budou pobírat o tři až čtyři roky méně důchod, a že si ho tedy užijí kratší dobu. Ale nejde jenom o dožití, ale ten druhý údaj je taky o kvalitě života toho dožití. A tady zjišťujeme, že jsou ta srovnání daleko horší. Myslím si, že ani odborné týmy ekonomů, které pracovaly pro vládu, tyto věci nevyhodnotily zodpovědně.
A tak bychom mohli v těch problémech pokračovat dál, ale já bych využil dalšího srovnání výdajů celého sociálního systému České republiky k evropské dvacetsedmičce.
Podíl veřejných výdajů na sociální a zdravotní služby v procentech HDP v evropské dvacetsedmičce činí 26,2 %. V České republice je to 18,6 %. Je to méně o 7,6 %. Prosím vás, to není údaj z poslaneckého klubu KSČM, to je údaj Eurostatu. A když se podíváme jenom příkladem na starobní a pozůstalostní důchody, evropská dvacetsedmička 11,7 %, Česká republika 8 % - minus 3,7 %. A to brečíme, jak jsme na tom špatně.
Mohli bychom se podívat taky na to, jak to funguje v progresivní daňové struktuře České republiky. Ano, ti nejnižší dostávají dokonce bonifikaci. Ale ta střední část táhne vlastně celý solidární systém, možná nějaký pozůstatek sociálního státu. Když se podíváme na těch zbylých 40 % vícepříjmových, vidíme, že jejich daň není vůbec rovná, ale degresivně klesá. Vše to zapadá do scénáře, který není vůbec vlastní jen České republice, ale celému světu. Neustále klesá podíl mezd vůči podílu zisku majitelů firem. Jestliže v roce 1995 byly zisky někde na 30,5 %, tak v roce 2007, a to jsou údaje z Evropské unie, jsou na 34 %. Naproti tomu mzdy klesly téměř o 5 %. Je to vcelku neúměrné.
Nebudu tedy zdržovat, ale mám přece jenom ještě jednu poznámku. Kapři si přece nevypustí rybník. Majetkové přiznání by vyřešilo taky mnohé problémy. Možná by bylo třeba vyzvat novináře, ať pranýřují ty poslance, kteří přijetí takového zákona nepodpořili. ***