(20.20 hodin)
(pokračuje Novotný st.)
A na závěr ještě jednu repliku. Jsem strašně rád, že pan ministr Kalousek si všímá mého starého a unaveného obličeje. On mi asi oplácí to, že já si všímám jeho mladistvých a hbitých prstů.
Děkuji. (Bouřlivý smích a potlesk zleva.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Tak a po tomto vystoupení následují faktické poznámky - páni poslanci Tejc Jeroným, Chvojka Jan.
Prosím, pan poslanec Tejc, faktická. Berete zpátky. Pan poslanec Chvojka. Zdá se, že mu to bylo také rozmluveno,
Takže nebudou faktické a vracíme se zpátky k řádným přihláškám. Vystoupí pan poslanec Opálka a připraví se paní poslankyně Soňa Marková. Prosím, pane poslanče, řečniště je vaše.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní místopředsedkyně. Taky už vidím, že je určitá únava. Budu se snažit své vystoupení zkrátit, ale přesto mi dovolte trošku nadhled, abych se povznesl nejenom nad těch devět měsíců a zamyslel se nad tím problémem České republiky z pozice jednadvaceti let.
Demografové hovoří o tom, že jednadvacet, dvacet let, to je tak obměna jedné generace. Ta nová se teprve rodí, ta nejmladší už dospěla a získává první zkušenosti a ta poslední, žel, odchází.
Je tomu již jednadvacet let, co tehdejší prezident varoval před komunisty, že budou občany strašit nezaměstnaností. Dnes je v České republice sice 32 tisíc volných pracovních míst, avšak tento údaj, aby se nedalo prokázat, že pro všechny nezaměstnané prostě nejsou volná pracovní místa, má být podle reforem v budoucích statistikách odstraněn. Práci totiž hledá přes 700 tisíc lidí v ekonomicky aktivním věku. Z toho je jen necelých 567 tisíc evidováno na úřadech práce, ale nárok na podporu v nezaměstnanosti má necelých 183 tisíc nezaměstnaných. Přitom právě zaměstnání a solidní mzda jsou jedinou cestou, jak snižovat počet sociálně potřebných a šetřit výdaje státu.
Zastavil bych se u údaje, který zde zmínil pan premiér, kdy uváděl, kolik těch ekonomických nejslabších rodin vůbec neplatí daně a dostává vlastně od státu ještě nějakou bonifikaci. No není to obžaloba toho, že občané mají tak nízké mzdy, za které nejsou schopni ani uživit svoji rodinu a potřebují od státu další dotaci?
Je tomu taky již jednadvacet let, co se zvyšování cen kompenzovalo takzvaným vyrovnávacím příspěvkem k platu či ke mzdě, který však brzy zanikl. Ale ceny rostou stále a porostou kvůli zvyšování snížené sazby DPH, která má nahradit vyvedení peněz ze státního důchodového pilíře, a to rychleji, než budou růst příjmy zaměstnanců. Špatné hospodaření státu se tak přenáší na bedra celé společnosti.
Je tomu jednadvacet let, co byla společnost konejšena, že pro potřebné bude vybudována sociální síť a oka této sítě úspěšně zachytí a zajistí všechny potřebné. Avšak již několik let se tato oka zvětšují a zvětšují. Stále více domácností se tak propadá na dno sociálních příjmů. Někteří hledají usilovně cestu nazpět, jiní v realitě dlouhodobé nezaměstnanosti již změnili své priority a využívají šedé ekonomiky, což je prospěšné pro řadu podnikatelů, neboť takováto pracovní síla je velmi levná. Někteří se dokonce zapojují i do kriminální činnosti, neboť rodiny je třeba z něčeho živit. A nemálo je i těch, i když statistiky o tom mlčí, kteří si v bezradnosti sáhnou na své životy.
Za uplynulých jednadvacet let byly změny snad všech zákonů, a to několikrát. Přesto se připravují další a další reformy. Jak uvedl pan premiér ve svém vystoupení, reformy se totiž vyplatí. Ale reformy podporuje jen 31 % občanů, a když se podíváme na poslední statistiku STEM, tak je to u Věcí veřejných pouze 44 % voličů. A snižuje se důvěra občanů i v domácí ekonomiku, což ukazují poslední indikátory důvěry. Ale přesto se válcujeme heslem "Program, vize, ideje - ODS je naděje".
Tři biliony korun bychom měli mít někde uloženo, neboť za tolik se zprivatizovalo ve velké privatizaci státního majetku. Ale když se podíváme na statistiku, tak vidíme, že zde máme jeden bilion 344 miliard státního dluhu. Když to převedeme na konsolidovaný dluh, a to hovořím o 31. prosinci minulého roku, je to jeden bilion 413,5 miliardy korun.
Za období pravicové vlády od roku 2007 do roku 2010 se dluh sektoru vládních institucí v procentech HDP zvýšil o 10 %, z 28,96 na 38,52. Přitom ještě v roce 1995 byl dluh 154 miliardy. To samozřejmě vykazuje schopnost naší ekonomiky, ale také to, že si vlády v předchozím období kupovaly důvěru a přízeň svých voličů někdy i rozpouštěním financí tam, kde to nemuselo být. Na druhé straně, kde bylo třeba podpořit některé projekty, které by stabilizovaly ekonomiku České republiky, tak tam se peníze, jako například ve Finsku, nenašly.
Už tady byl vzpomenut Mistr Jan Hus. Já si taky dovolím jeden citát z jeho kázání: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají.
A tak jsme se dopracovali k řadě kauz. Mohli bychom hovořit nejen o opencard, ale také zelené Praze, bezdrátové Praze, arbitráži CME, otázka Českého domu, Diag Human, ale taky řadě dalších starých akcí jako knižní fond, lehké topné oleje, rumová aféra apod. Našli bychom tam opravdu mnoho a mnoho miliard.
Bylo nám před jednadvaceti lety říkáno, že ekonomika zaostává, je třeba, aby se do čela státu a ekonomiky dostali ti, kteří to dokážou. Podíváme-li se na graf, který hovoří o hrubém domácím produktu na obyvatele v České republice v poměru k evropské patnáctce v paritní kupní síle, tak vidíme, že v roce 1989 výkonnost naší ekonomiky byla 72 %. V letech 1992 až 1994 tato výkonnost klesla na 60 %, pak došlo k mírnému výkyvu na 65 a znovu v roce 2000 jsme se propracovali na 60 %. A v roce 2007, čili v předkrizovém roce, jsme se dostali na 73 %. Za téměř dvacet let jsme se vrátili tam, kde jsme začali.
To jen abychom si řekli, jaká je situace, neboť v roce 2009 se Česká republika růstem hrubého domácího produktu zařadila ve světě až na 159. místo mezi zeměmi OECD a dál.
Srovnáme-li produktivitu práce - musím říci, že produktivita práce není výkonem jenom zaměstnance, ale především schopností managementu a výkonné techniky - tak vidíme, že ve srovnání Česká republika k evropské patnáctce je někde na 53 %. Když se srovnáme s evropskou dvacetsedmičkou, tam je to trošku příznivější, je to 71,8 %, měřeno v roce 2009. Podíváme-li se na dva sousedy, Spolková republika Německo 105 %, Rakousko 111,4 %.
A tak bychom mohli ve srovnání pokračovat dále. ***