(14.50 hodin)
(pokračuje Grospič)
Vláda vcelku lakonicky, a zaznělo to i z úst pana ministra práce a sociálních věcí Drábka, odůvodňuje předložený návrh zákona tím, že v podstatě trvají i nadále opatření, která tento zákon přinesl, a jsou nadále potřebná. Chtěl bych v této souvislosti podotknout, že se jedná o opatření, která přinášejí do našeho právního řádu a dopadají a budou dopadat na občany, téměř 25 restrikčních opatření k 16 právním předpisům. Šestnáct těchto opatření výrazně omezuje státní výdaje a spoří na úkor sociálně potřebných.
Možná by v této souvislosti bylo velice dobré zmínit také pár slov o sociální situaci v České republice, přestože se to pro mnohé bude zdát jako evergreen a stále omílaný strašák ze strany levice. Ale čísla jsou někdy neúprosná. V České republice v březnu bylo registrováno oficiálně 547 762 nezaměstnaných. Není však žádným tajemstvím, že jedna věc je evidence nezaměstnaných a jejich registrace a druhou otázkou je takzvaná skrytá nezaměstnanost a také lidé, kteří neprocházejí žádnými evidencemi, z nějakých důvodů jsou vyřazení z trhu práce, nemají práci. A tato skupina lidí tvoří v České republice více jak 150 tisíc osob. Je tedy vážným signálem a k zamyšlení, že nejde jen o onu 9,2% míru nezaměstnanosti, ale faktickou téměř sedmisettisícovou nezaměstnanost.
Je třeba také uvést, že pouze 163 419 uchazečů, to jest pouhých 29,8 %, pobírá nějakou podporu v nezaměstnanosti. Většina z nich je odkázána na takzvané životní minimum, na dávky sociální nouze. Ty nejsou v České republice nijak vysoké. To samo dokresluje tíživou situaci v oblasti nezaměstnanosti, kdy se dlouhodobě této vládě, předchozí Fischerově vládě a předtím Topolánkově vládě podařilo nastartovat a dát České republice trvalý standard více jak půlmilionové nezaměstnanosti.
Sociální situace v České republice je dokreslována i nepříznivým vývojem generace seniorské. Téměř polovina starobních důchodců nedosahuje ve svých příjmech na průměrné důchody. Vedle toho však na Českou republiku dopadá neúprosně inflace a zdražování základních životních potřeb. Řada osob je odkázána na sociální pomoc a sociální dávky. Ale právě tam míří podstatná část restriktivních opatření, která dnes vláda znovu předkládá v oprášeném balíčku, který předložila již loni na podzim v souvislosti se státním rozpočtem.
Je potřeba se v této souvislosti ptát, v čí zájem vláda předkládá tyto věci a jaký cíl sleduje - zda jednostranné uspoření nákladů, nebo zda se chlácholí tím, že jsme na sedmém místě v chudobě v rámci Evropské unie, a tudíž pro nás a pro ni chudoba není velký a rozhodující problém v České republice. Není drtivá lidí, kteří jsou nezaměstnaní nebo chudí, nezaměstnanými a chudými z vlastní viny. Je jimi díky systému, který zde v republice existuje, díky tomu, že vláda se nezabývá žádnou aktivní politikou nezaměstnanosti a bojem proti chudobě. Jestliže se dnes hovoří o tom, že více jak 800 tisíc lidí v České republice žije pod hranicí chudoby, a další dva miliony osob žijí nad hranicí této chudoby v různém standardu, je to velice vážné k zamyšlení, zvlášť v souvislosti s úspornými opatřeními, která dopadnou třeba i na mladé rodiny s dětmi.
Je otázkou, zda předkládaná patření mohou mít vůbec podporu levice, Komunistické strany Čech a Moravy. Domnívám se, že nikoliv.
Jedno z opatření, nebo několika opatření, u kterých bych se chtěl zastavit, se dotýká zachování otázek platů veřejných zaměstnanců. Vláda o 10 % snížila částku, která jde na platy úředníků, hasičů, policistů, ale i vojáků, ale především všech ostatních zaměstnanců veřejného sektoru. Je potřeba zde znovu říci, že těchto osob je téměř 600 tisíc v České republice. Tento vládní škrt se neměl dotknout pouze učitelů. Ale i zde je tato otázka krajně nejistá a otázka platů učitelů nebyla tak jednoznačně zohledněna, jak vláda slibovala. Vláda si také od tohoto opatření slibovala, že na základě tohoto kroku sníží schodek veřejných financí celkem o 11,4 miliardy korun. Nyní spojuje svou politiku opětovně s touto nadějí. Je potřeba říci, že to byly především platy veřejných zaměstnanců a porušení sociálního dialogu, které vyhnalo zaměstnance veřejného sektoru 21. září do ulic, které vedly ke stávce 8. prosince a které je vedou spolu s odbory k tomu, že sahají k demonstracím i krokům svolání celostátní demonstrace na 21. května.
Dalším opatřením, které vláda chystá a které se výrazně dotkne sociální situace a řady lidí, jsou škrty v nemocenské. Vláda posunula snížení a znovu posouvá nemocenské pojištění pro firmy a prodlužuje snížení nemocenské po prvním měsíci na 60 % čisté mzdy. Zaměstnavatelé budou navíc za své zaměstnance i nadále platit nemocenskou tři týdny místo dvou týdnů, ke kterým se na základě nálezu Ústavního soudu mohl vrátit náš právní řád. Toto opatření má přispět k opětovné stabilizaci a trvalému získávání téměř 14 miliard korun. Ptám se, proč se vláda nepoučila z chyb, které učinila její předchůdkyně, proč se nepoučila ze současné sociální situace, proč se nepoučila od své moudré předchůdkyně, ke které se často odvolává, k Topolánkově vládě a jejímu úspornému balíčku, a neodstranila zcela zastropování odvodů na sociální a zdravotní pojištění a aktivně nepodporovala program zaměstnanosti. Tím by se vyřešila velká část příjmové stránky státního rozpočtu.
Zrušení sociálního příplatku, které vláda navrhla a které chce znovu posvětit, se dotkne rodin s dětmi a nejchudších rodin. Téměř 150 tisíc rodin s téměř 300 tisíci dětmi se ocitne výrazně v situaci sociálně nezáviděníhodné, kdy budou řešit otázku naplnění základních potřeb, včetně třeba školních pomůcek. Rodiny, které dostávají méně než dvojnásobek životního minima, právě kvůli tomuto opatření přijdou každý měsíc i nadále po vládním rozhodnutí a schválení tohoto zákona o 320 až 1 125 korun. Možná to z pohledu pravicových politiků a těch, kteří si stojí za zájmy těchto politických stran a financují je, je zanedbatelná částka. Není to však zanedbatelná částka pro většinu občanů v České republice. V rozpočtech lidí, kteří nemají zdaleka ani průměrný příjem, je to částka nepostradatelná, která je posune na hranici chudoby.
Nižší dávky zdravotně postiženým, kdy lidé s největším stupněm postižení mají i nadále podle představ vlády setrvat na 800 korunách měsíčně, je rovněž krok výrazně asociální. Nenahradí jej úvaha, že vláda si slibuje úsporu 1,5 miliardy od tohoto kroku.
Rovněž nižší dávky, výrazné škrtání porodného, omezení porodného ve výši 13 tisíc korun, které budou dostávat jen nejchudší rodiny a zároveň jen na první dítě, to vše nepřispěje ke změně populační situace v České republice ani stabilizaci sociálního standardu.
Mohli bychom hovořit nadále třeba o otázce podpory v nezaměstnanosti, kdy lidé, kteří jsou na podpoře a budou si chtít přivydělat, i nadále nebudou moci dostávat podporu v nezaměstnanosti. Není to tak dlouho, co právě Topolánkova vláda z těchto míst slibovala občanům, že umožní souběh těchto věcí a bude tím řešit dramatickou sociální situaci a finanční situaci celé řady lidí, kteří se potýkají s dlouhodobou nezaměstnaností a mohli by si do určité míry v jiných obdobných pracovních poměrech přivydělat a řešit své ekonomické starosti. Zároveň s tím, kdo odejde z práce, by měl dostávat podporu do výše 45 % předchozího výdělku. I toto je výrazně destruktivní opatření, které dopadne na zaměstnance.
Vrcholem všeho je nerespektování ani problémů, na které upozorňoval ochránce lidských práv v České republice Pavel Varvařovský, na které jsme upozorňovali i my jako Komunistická strana Čech a Moravy v souvislosti s tím, že nárok na podporu v nezaměstnanosti v případě, že je poskytnuto odstupné, vzniká až po době, na kterou je toto odstupné poskytnuto. Jaksi se pozapomnělo a nechce se slyšet, že většina firem, které krachují a propouštějí své zaměstnance, tak činí na základě insolventnosti, platební neschopnosti a že prvním, kdo se dostává do těchto problémů, jsou právě zaměstnanci, kterým tyto firmy dluží mzdy. Nejsou schopny dostát závazkům ani z kolektivní smlouvy, ale ani minimálnímu závazku ze zákoníku práce, který hovoří o tříměsíčním odstupném. ***