(15.50 hodin)
(pokračuje Schwarzenberg)
Teď specificky k Libyi. V Libyi byla trošku odlišná situace. Povstání začalo spíše obdobně jako v Tunisku, bylo ovlivněno stoupajícími cenami potravin, ale samozřejmě hlavní byly dvě věci. Za prvé, plukovník Kaddáfí vládne neuvěřitelných 42 let. Když Kaddáfí provedl puč, převrat, násilí proti králi Idrisovi, u nás zrovna nastupoval prezident Husák a začala normalizace. Tedy to období Kaddáfího je celé naše období normalizace plus dalších ještě 21 let. To si musíme uvědomit. A v té době, samozřejmě, lidé jsou znechuceni z každého vládce, obzvláště když používá metody, jako to plukovník Kaddáfí ve své zemi dělá. Byla to diktatura, byla to velmi chaotická, velmi zvláštní, poněvadž také džámáhíríje, to je teoreticky přímá vláda lidu, to je těžko pochopitelná myšlenka. Nicméně díky bohatým zásobám ropy se mu celkem udržel stav po delší dobu.
Ovšem ten konflikt dneska má ještě jiné kořeny, a sice nesmíme zapomenout, že Libye v dnešní formě je vlastně vynález italské koloniální správy. Itálie v roce 1911, když bylo Turecko oslabeno balkánskými válkami, dobyla tehdy tři území, která do té doby byla pod tureckou nadvládou, Fezzán, Tripolitánii a Kyrenaiku, a spojili to a nazvali to antickým jménem Libye. Nejsilnější odpor proti italské koloniální nadvládě byl právě i tehdy na východě země, v Kyrenaice, kde řekněme myšlení a vůbec společnost ovládal jeden směr islámu, totiž Senussiové, kteří v tehdejší literatuře byli někdy označeni jako řád, byli to řekněme podle našeho názvosloví něco mezi řádem, reformním hnutím a sektou. Na každý pád od poloviny 19. století to byli oni, kteří tam určovali vývoj. A byli také páteří odporu proti italské koloniální nadvládě. Tudíž když byla Itálie poražena v 2. světové válce, musela se vzdát libyjských kolonií a Spojené národy je předaly do správy Velké Británie, tak pochopitelně Velká Británie, poněvadž to mandátní období bylo omezeno, předala postupně vládu nad Libyí jim spřízněným spojencům z 2. světové války, právě Senussiům a jejich hlavnímu představiteli králi Idrisovi, který takto nevládl špatně, vlastně měl, užíval si dosti vážnosti, ale byl už starý pán v Libyi. Kaddáfí ho svrhl, král Idris odešel do exilu do Turecka, kde potom po několika letech zemřel. Ovšem i plukovník Kaddáfí se po nějakém čase dostal do rozporu s tímto islámským hnutím (nesrozumitelné) a dosti tvrdě ho potlačil. Jeden z důvodů, proč ho taky v Benghází a okolí dodnes nemají obzvláště rádi.
Dnes máme situaci tuto, že právě Benghází a okolí Kyrenaiky ovládly síly povstalecké a těší se jisté podpoře jak evropských mocností, tak i sousedního Egypta, o tom nebudiž pochyby, zatímco Kaddáfího síly, zdá se, přece jenom mají převahu, ne ve zbrani, ale také díky tamějším kmenům a sympatiím na východní části v Tripolitánii. Jak to vypadá ve Fezzánu, to vám teď říci nemohu, poněvadž vůbec zprávy zevnitř Libye jsou poněkud skromné. I ty státy, jak jsem zjistil při diskusi s ministry zahraničí Evropské unie, které mají dlouhé spojení s Libyí - nejlepší mají Italové a Malťané jako přímí sousedi - tak nemůžu tvrdit, že by opravdu dobře věděly, co se vně země děje. Některým se podařilo už navázat také styky s povstaleckými skupinami, na druhé straně samozřejmě existují také styky ještě s okolím Kaddáfího a tak dále.
Tedy tím, že Kaddáfí po léta letoucí, ba desetiletí, úspěšně si naštval celý okolní svět, nejenom evropské mocnosti, připomínám případ Lockerbie, nejen Spojené státy, ale i arabské státy - Egypt atd. - tak samozřejmě když povstání začalo a on se dostal do úzkých, tak žádné sympatie nikde nenašel. Naopak, jak známo, dokonce arabská liga se proti němu postavila. Byl dlouhý boj o to, jestli tedy Rada bezpečnosti Spojených národů se odhodlá k zákroku proti libyjskému režimu - odůvodnění bylo, že bombardování vlastních měst... a tou občanskou válkou je spousta civilních obětí - nebo ne. Koncem konců po dlouhé diskusi v Radě bezpečnosti byl dosažen mandát k zásahu v Libyi. Tím se ovšem celá situace i z právního hlediska změnila. Zatím před mandátem Rady bezpečnosti dle mezinárodního práva každý ozbrojený zásah je protiprávní. V okamžiku, když je mandát Spojených národů, nebo Rady bezpečnosti Spojených národů, tak situace vypadá odlišně.
V Evropě se mezitím už připravovali na zásah, především Francie a Velká Británie, ve Spojených státech situace dlouho nebyla rozhodnuta. Podle informací, které jsou dostupné, Bílý dům byl původně proti zásahu amerických sil, zatímco ministryně zahraničí a State Department byly pro zásah. Tím, že se Rada bezpečnosti rozhodla, byla vrata otevřena k akci, začalo francouzské letectvo, posléze se připojilo britské a i americké síly.
Toho času je situace taková, podle toho, co je nám známo, že protiletadlová obrana Libye je asi do valné míry zničena. Do jaké míry její vzdušné síly jsou poškozeny, nevíme, poněvadž, řekněme, i během té krátké občanské války mnoho nelétaly, tedy bylo jich poměrně málo. Jestli jako také Saddám Husajn včas uklidili část svých letadel někde na jih Libye nebo někam jinam, to nevíme, ale tady tyto asi jsou poškozeny.
Rada bezpečnosti se usnesla právě na bezletové zóně nad Libyí, za jedno, a za druhé nad embargem. To embargo musí být samozřejmě taktéž vynuceno. Teď byla otázka, kdo se toho ujme. Byla to velká diskuse v rámci NATO, kde naši velvyslanci dlouho o tom jednali, byly různé zádrhely, o kterých bych nechtěl tady dlouho mluviti, v zásadě šlo o to, že Francie si vůdčí roli v celé akci chtěla ponechati, koncem konců bylo to po sto letech poprvé, kdy Francie opravdu jako čelná mocnost Středomoří se mohla prokázati. Za druhé, Turecko, které má v jiných věcech odlišné názory než Francie, zase trvalo na své roli, a aby jejich otázky byly zodpovězeny. Zde také vztahy mezi Francií a Tureckem z jiných důvodů nejsou úplně nejsladší. To blokovalo často rozhodnutí. ***