(12.00 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Pavel Žáček, jeden z úředníků protiústavně placených za tzv. boj proti komunismu, přispěchal, jak jistě mnozí víte, svéráznému Topolánkovi narychlo na pomoc v domnění, že by celkové dojem vylepšilo, kdyby snad teroristé vedle loupeže zbraní a peněz připravovali také vraždy prezidenta nebo nějakého ministra. Žáček tak v roce 2008 dezinterpretoval výpověď strýce bratří Mašínových Ctirada Nováka o tom, že zaslechl snad nějaká slova o možném atentátu na Klementa Gottwalda. Známý obchodník k antikomunismem, tedy Pavel Žáček z toho pak udělal plánovanou akci. Zřejmě si myslel, že lidé uvěří tomu, čemu ani StB v roce 1953 neuvěřila, a sice že Mašínovic kluci se neomezovali na podřezávání pokladníků či loupení peněz a zapalování družstevních stohů, ale že připravovali i skutečnou či výraznější odbojovou činnost.
Ne, opravdu neexistuje společenská shoda na tom, zda odpor proti tzv. komunistickému režimu na sebe kdy vzal formu údajného třetího odboje. Když už s pojmem "odboj" nakládá vládní koalice s tak neuvěřitelnou volností, možná se v souvislosti s odborářskými protesty nabízí vskutku ironická otázka, zda nejsme náhodou svědky "odboje čtvrtého". Mnohým našim spoluobčanům se totiž vůbec nezamlouvá neuvěřitelný klientelismus, tunelování podniků, předražování a manipulace zakázek. Jakož i podezřelé rychlé bohatnutí konkrétních jedinců. To vše se pak děje na pozadí neuvěřitelně chabého úsilí dělat něco se systémovou korupcí, v níž se ztrácejí desítky miliard korun, které by samy o sobě lehce zaplatily to, co se vládní koalice snaží ušetřit na zaměstnancích. Hospodářské potíže a korupční klima logicky vyvolávají u řady občanů pocit nespravedlnosti. Pro mnohé z nich se pak současný politicko-ekonomický systém stal synonymem intrik, diletantismu, korupce a sbírání osobních výhod. To ovšem podkopává legitimitu současného systému a vyvolává nezájem o dialog s novodobými mocipány.
"Někdy se mne zmocňuje pocit," prohlásil devatenáct let po listopadu 1989 exprezident Václav Havel, "zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí."
Nedávno zesnulý senátor Jiří Dienstbier, který, ač disident pronásledovaný předlistopadovým režimem a politický vězeň, na slova Václava Havla reagoval následovně: "Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, že byli jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc dnešní komunisté nejsou ani stalinisti, ani nostalgicky po reálném socialismu."
O dva roky později v souvislosti s projednáváním tzv. protikomunistického odboje Jiří Dienstbier napsal: Představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá. Ano, měl na mysli Ústav pro studium totalitních režimů či Orwellovo ministerstvo pravdy a jeho tehdejšího ředitele Pavla Žáčka, který se u všech slušných lidí i u opravdových historiků až neuvěřitelně zdiskreditoval. Nijak za ním ovšem nezaostává ani jeho nástupce ve funkci ředitele tohoto účelového zařízení Občanské demokratické strany Daniel Herman. I on totiž považuje uvedené zařízení za kongregaci pro nauku víry a sám sebe za kardinála, hlavního římského inkvizitora. A tak znovu a znovu předkládá veřejnosti snůšku bludů, obrací skutečnosti naruby a asi nechápe, či nechce pochopit, že politika by měla být podřízena právu, a nikoli právo politice. A tak Ústav pro studium totalitních režimů stále ještě "bojuje" zejména proti vnitřnímu nepříteli v samotném ústavu a usiluje o odhalení údajných agentů StB typu Zdeněk Mlynář, Jarek Nohavica a Milan Kundera.
Jiřímu Dienstbierovi staršímu také vadilo, že osvědčení o účasti v protikomunistickém odboji či odporu "nemají dostat bývalí členové komunistické strany, i když desetiletí bojovali proti režimu nebo strávili léta v kriminále". Uvedl například Jaroslava Šabatu, Otku Bednářovou, Františka Kriegera, Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu, Ivana Klímu, Arnošta Lustiga, A. J. Liehma i Eduarda Goldstückera.
Proti Jiřímu Dienstbierovi se pak vzedmula vlna zášti, pomluv a zostouzení. Účelovost byla naprosto zřejmá, neboť msta a skandalizace nepohodlných se stala normou polistopadového politického života.
Někomu totiž stále vadí, že Charta 77 vznikla i na ideálech pražského jara, jím znovu nalezené názorové plurality, a že většina prvních 242 signatářů jejího základního prohlášení byli někdejší členové a funkcionáři KSČ. A tak nelze vyloučit, že ani tibetský duchovní vůdce Dalajláma už na tom není v očích českých radikálních antikomunistů nejlépe, neboť jeho praneteř Te-jing Trolnová vstoupila v červnu 2009 do Komunistické strany Číny. Navíc prohlásila, že je na tento krok patřičně hrdá.
A jak tomu asi bude s památkou Milady Horákové, až různí Žáčkové a Hermanové zjistí, že tato předválečná funkcionářka Československé strany národně socialistické v květnu 1945 projevila upřímný zájem o vstup do Komunistické strany Československa?
Je mně naprosto jasné, že justiční vraždy, které se staly v 50. letech, jsou neospravedlnitelnými justičními vraždami. Zároveň ovšem konstatuji, že i každá individuální úkladná vražda je odsouzeníhodnou vraždou.
"Někdy člověk musí dělat i kroky, které spíše patří do demonstrativní roviny," prohlásil v prosinci 2010 český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Reagoval tak na záporné stanovisko Evropské komise ve věci urychlené přípravy celorepublikového zákazu popírání zločinů údajného komunismu. Nebylo to poprvé, kdy se Česko snažilo v Unii prosadit něco podobného. Například během českého předsednictví Evropské unii se Praha snažila o vytvoření platformy pro výzkum totalitních režimů, ale bez úspěchu. Na rozdíl od východoevropských politických puberťáků, kteří se domnívají, že jsou pupkem světa, západoevropští politici to chápou přece jenom jinak.
Ne, nelze vyloučit, že brzy budeme mít zákon o něčem, co nikdy neexistovalo, zákon o tzv. třetím odboji. Koaliční strany vlády korupce a rozpočtové neodpovědnosti jej totiž po návratu z pohřbu Milana Paumera zapracovaly do programového prohlášení. Souhlasné stanovisko vlády, jak uvedl premiér Nečas, bylo dokonce jednomyslné. Po Paumerově adoraci v úředních projevech nad rakví je naprosto jasné, že stávající vládní koalice podporuje či obhajuje zločiny bratří Mašínů i dalších členů jejich teroristické skupiny.
Prezident Václav Klaus ani jeho předchůdce ve funkci Václav Havel se však pohřbu Milana Paumera nezúčastnili. Asi nejsou přesvědčeni, že byl či je za své činy spojené se zločiny Mašínů hoden poct a úcty náležejících hrdinům.
Nemohu se nyní nezeptat: Copak si skutečně někdo myslí, že ti, kdo oprávněně nesouhlasili a legitimně kladli odpor, ať už zleva, nebo zprava, konkrétní špatné a neomluvitelné politice státu a funkcionářů KSČ, že se budou cítit poctěni, když je někdo zákonem postaví do role bojovníků proti myšlence lidské rovnosti a sociální spravedlnosti? ***