(11.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)

Je ovšem pravdou, že ještě v roce 2006 papež Benedikt XVI. označil marxismus za jednu z největších pohrom moderní doby. O tři roky později však vatikánský list L´Osservatore Romano vzdal hold německému filozofovi Karlu Marxovi. Autor příspěvku Georg Sans, profesor dějin současné filozofie na Gregoriánské univerzitě v Římě, zhodnotil Marxovo dílo jako obzvlášť významné, zejména "v době, kdy lidstvo hledá novou harmonii mezi svými potřebami a životním prostředím". Karel Marx podle uvedeného autora mimo jiné zdůraznil sociální odcizení, které pociťuje velká část lidstva. "Musíme se spolu s Marxem ptát," napsal profesor Sans, "jestli ty formy odcizení, o kterých mluvil, mají svůj původ v kapitalistickém systému. Jestliže se peníze jako takové samy nemnoží, jak vysvětlíme hromadění bohatství v rukách menšiny?" Papež Benedikt XVI. pak přehodnotil současný ekonomický systém s důrazem na spravedlnost a větší regulaci trhu, což prý může přispět k uzdravení globálního kapitalismu.

Karel Marx je tedy další z historických postav, které Vatikán postupně rehabilituje. V roce 2008 vztyčil dokonce sochu astronomovi Galileu Galileimu, jenž v roce 1633 stanul před inkvizičním soudem, který mu vytkl údajné "kacířské učení" o tom, že Země není středem vesmíru, ale pouze jednou z oběžnic Slunce. Galileo tenkrát odvolal. Při odchodu od soudu však pronesl onu památnou větu: A přece se točí! V únoru 2009 jeden z hlavních církevních představitelů označil evoluční teorii Charlese Darwina za "slučitelnou s křesťanskou vírou". A v červenci téhož roku L´Osservatore Romano opěvovalo spisovatele - gaye - Oscara Wilda.

Ano, dějiny vytvářejí lidé. A dějinotvorné je to, co přežilo, co je nadčasové, co nebrání společenskému pokroku. S tím se však různí Štětinové nijak netrápí. Nic prý ovšem neprověří charakter člověka lépe než hodina zkoušky. "Škraboška spadne," jak praví Lucretius, "a tvář se ukáže nahá."

Je docela zajímavé zalistovat v tom, co o někdejší Komunistické straně Československa napsal dnešní antikomunistický "gigant" Jaromír Štětina před 34 lety: "Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana budovaná na principech vědy a morálně historických kritérií je podle mne jediná síla," cituji stále Štětinova slova, "která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě."

Senátor Štětina ve svém životě napsal mnohé pozoruhodné věci. Dokonce vlastnoručně sepsal vázací akt, a to v následujícím znění: "Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí." Stalo se to v Praze 19. dubna 1977. StB mu pak založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec. (Smích z řad KSČM.) Vypovídací hodnotu má nepochybně i návrh na uzavření uvedeného svazku, neboť o zdatného informátora Štětinu projevila zájem 1. správa federálního ministerstva vnitra, tedy rozvědka, která si také veškerou dokumentaci k jeho osobě převzala.

Mám odpor k jakémukoliv špiclování, tedy jak k tomu minulému, tak i k tomu současnému. Mám také značnou alergii na charakterovou pokřivenost, zkorumpovanost, obojetnictví a tupý kariérismus. Senátor Štětina nepochybně patří k nejvýraznějším příkladům polistopadového morálního a politického kýče. Údajně neohrožený novinář. Příkladný antikomunista. Chodící slovníková definice osobní statečnosti a zásadovosti. Ve skutečnosti to byl či je docela obyčejný... Ne, raději ne. Raději zůstanu u již zmíněného morálního a politického kýče.

Když jsem 1. května 2005 hovořil k několikatisícovému shromáždění o podvedených občanech, kterým se nesplnila očekávání z listopadu 1989 a dočkali se ztráty sociálních jistot, zdražování, rozprodeje státního majetku a nového kastování, byl jsem neustále rušen primitivními výkřiky a pískotem poněkud svérázné skupiny občanů. Skupiny, která byla silně aktivizována nedávno zesnulým Milanem Paumerem. "Zatím je to začátek," prohlásil nabubřele Paumer. "Bouchačky jsme ještě nevytáhli."

Poté, co došlo v roce 2008 k udělení premiérské medaile Ctiradu a Josefu Mašínovým a jejich společníkovi Milanu Paumerovi tehdejším předsedou vlády a Občanské demokratické strany Mirkem Topolánkem, reagoval prezident České republiky Václav Klaus následovně: "Zastávám stejný názor, jaký má většina obyvatel České republiky. Nemám na něm co měnit. Můj předchůdce jim odmítl udělit státní vyznamenání třináctkrát, já pětkrát."

Svůj postoj veřejně prezentoval v roce 2008 i tehdejší předseda České strany sociálně demokratické Jiří Paroubek, a to po skončení pravidelného nedělního pořadu s moderátorem Petrem Šimůnkem, kam byl pozván i Milan Paumer. Jiří Paroubek se Paumerovi ve studiu ostentativně vyhnul a následně prohlásil, že by mu ruku nikdy nepodal.

O dva roky později publicista Jiří Pehe napsal: Opožděným odbojářem je i jeden bývalý ministerský předseda. Zřejmě aby se naučil lépe střílet, šel v pozdním komunismu na vojenské gymnázium. Ani neví, jaké měl štěstí, že Mašínové už byli za kopečky. Kdyby se jim připletl do cesty v uniformě komunistické armády, zastřelili by ho, takže by dnes nemohl dávat lekce antikomunismu.

Ne, nebyl jsem nějak překvapen, když Mirek Topolánek vymyslel pro různé Mašíny a Paumery speciální metál. Holt - to je celý Topolánek. Chápu ovšem i prezidenta Václava Klause, proč návrhy na jejich vyznamenání nepřijímá. Není to totiž Topolánek. A také jsem se nijak nedivil, když na veřejnou besedu s Milanem Paumerem o skupině bratrů Mašínových a o takzvaném třetím odboji dorazilo 28. března 2008 včetně hlavního účastníka, pořadatelů a novinářů pouze 11 lidí.

"Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam. Lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit," sdělil Paumer. A skutečně konali. Celkově zabili sedm lidí.

Poté co někdejší předseda vlády a ODS Mirek Topolánek de facto veřejně pochválil a ocenil brutální úkladné vraždy nevinných lidí, politolog Miroslav Mareš to komentoval následujícími slovy: "Na místě pokladníka Rošického si řada lidí snadno představila a dodnes představí sebe či své blízké ... a v tomto kontextu nebude své potenciální zabití chápat jako přínos antikomunismu."

Podobně jako to udělal politolog Mareš, pokládají si dnes mnozí lidé napříč politickým spektrem otázku: Je skutečně možné oceňovat a označovat za hodné následování sabotáže a teroristické útoky jednotlivců a skupin proti občanům, řadovým policistům nebo komunálním zastupitelům ve jménu antikomunismu nebo komunismu, kapitalismu nebo antikapitalismu? Je skutečně možné vyhlásit si individuální válečný stav vůči společnosti pod záminkou některého z -ismů a pod touto záminkou si podříznout či ze zálohy zavraždit svého poštovního doručovatele, policejního pochůzkáře, předsedu národního výboru nebo starostu obce? A je skutečně možné zavraždit si svého pokladníka či bankovního úředníka? Pokusit se zavraždit svého hasiče, který přijel hasit z politických důvodů zapálený stoh slámy? ***




Přihlásit/registrovat se do ISP